Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(pdf)

-

Sloveso línati, „pozbývati v jistých obdobích chlupů (o zvířatech)“, není v běžném jazyce zvratné; tvar zvratný línati se se vyskytuje jen zřídka, a to v jazyce starším (PS. uvádí jediný doklad z Nerudy, kde se mluví žertovně o vypadávání vlasů). Název někdejších drahých suken lindyš se píše i lindiš, 2. p. -e (podle vzoru „meč“); příd. jméno se píše rovněž lindyšový i lindišový. Cizí název pravítka je lineál, nikoli lineár, liniál, linyár; to jsou slova řeči lidové, nespisovná, ač se vyskytují i u Sovy a u Šaldy. Z něho jsou příd. jména lineálový nebo lineální (tvar lineálný není běžný), znamenající „přímý, rovný, bez záhybu, přímočarý“; příd. jméno lineární pak znamená „týkající se čar, linií“, na př. lineární kresba, v matematice lineární rovnice, lineární perspektiva. I tvar lineárný se vyskytuje jen zřídka. Řezba obrazů do linolea, obraz tištěný z takové rytiny se jmenují linoleoryt nebo zkráceně lineoryt, linoleorytina, zřídka i linoleořezba. U těchto dvou slov se zkrácené tvary nevyskytují, ani u odvozenin linoleorytec, linoleorytový. Lékárnický název polotekuté směsi řidší než mast, mazání, je buď liniment, 2. p. -u (podle vzoru „hrad“), nebo linimentum, 2. p. -ta (podle vzoru „město“). Slovo linneit, „kyz kobaltový v dokonalých krystalech“, píše se s dvěma n. Sloveso linouti se, vyskytující se jen v řeči básnické, má i tvar nezvratný, linouti, s týmž významem „mírně téci, řinouti se“; vyskytuje se také sloveso předmětné, linouti co kam, ale jen zřídka. Rod ryb z čeledi lososovitých Thymallus se jmenuje lipan, nebo lipen, 2. pád -a; příd. jméno se však vyskytuje jen v tvaru lipanový. Lipka, zdrobnělina k slovu lípa, krátí kmenovou samohlásku, ale další odvozenina, lípečka, má ji dlouhou. Sloveso lípnouti je jednak předmětné, přechodné, lípnouti co, a má význam „připojovati“, jednak podmětné, s významem „lepiti se, ulpívati, býti lepkavý“, lípnouti k něčemu, k někomu, na někoho (s významem „vnucovati se komu“); tu je vesměs nedokonavé a vyskytuje se i ve formě zvratné, lípnouti se. Má-li však význam „plesknouti“, na př. karta lípla, je dokonavé. Citoslovce lísk, naznačující suché plesknutí, má podle PS. jen í dlouhé, ale jeho dialektické odvozeniny lískanec, „poliček, plesknutí“, lískati, „bíti, tlouci“, lísknouti, „uhoditi, udeřiti“, mají i tvary s krát[175]kým i, liskanec, liskati, lisknouti. Zajímavé je, že PS. poznamenává u výrazu korespondenční lístek, že je už poněkud zastaralý proti slovu dopisnice. Sloveso listovati v něčem, novodobý kalk s významem „obraceti listy v knize, zběžně prohlížeti knihu, noviny a pod.,“ který býval kárán jako cizomluv, zaznamenává PS. bez poznámky. Slovo líšeň, 2. p. líšně, „vzpěra podpírající se stran svršek vozu a nápravy“, píše PS. i lišeň. Podst. jméno lišta, 2. p. -y, „lať rozmanité úpravy, zvláště často s ozdobným profilováním“, vyskytuje se, ovšem zřídka, i v tvaru rodu mužského lišt, 2. pád -u, nebo v tvaru lištna, dialekticky i lištěna a lištva. Zdrobnělina lištka má krátké i. Z podst. jména list je utvořeno příd. jméno příponou -ěný jednak pravidelně, listěný, „složený z lístků, plátků“, jednak s hláskovou odchylkou, lištěný[1], v odborném termínu lištěné zlato, „jemný tenoučký plíšek ze zlata, pravé pozlátko.“ Slovo liština, utvořené z podstatného jména liška příponou -ina, je řídké; běžnější je tvar se šč, liščina, „liščí kožišina“. Výraz literárně historický píše i PS. zvlášť; nepokládá jej tedy za adjektivní spřežku. Typografický název písmenkového kovu je liternina nebo liteřina. S původním řeckým th píše PS. tyto cizí odborné názvy odvozené z řeckého slova „lithos“, čes. kámen: lithiasa (čte se —áza), „močový kámen“, lithium, „prvek ze skupiny alkalických kovů“, s příd. jmény lithionový, lithiový, lithný, lithionit, „lithiová slída“, lithofagní, „mající schopnpst vyhlodávati nebo rozleptávati horniny,“ lithofanie, „způsob vyrábění průhledných obrazů z porcelánu“, lithofilní, „žijící na kamenech a skalách (o organismech)“, lithofysa, „dutina ve vyvřelé hornině po uniklých plynech“, lithofyt (množné číslo lithofyty, 2. p. nebo lithofyta, 2. p. lithofyt), „lithofilní rostlina“, lithoglyfika, „řezba kamenů“, lithoklasa (vyslovuje se —áza), „prasklina v horninách“, lithoklast, „nástroj k drcení močového kamene“, lithologie, „nauka o horninách, petrografie“, lithologický, lithoskop, „sonda na kámen“, lithosféra, „kůra zemská“, lithotomie, „řez na kámen“, a lithotripsie, „drcení kamene“ (lékařsky); ostatní taková slova jsou zdomácnělá a píší se s t, na př. litografie, litochromie, „litografický barvotisk, barevný kamenotisk“. Český název furie ze starověké mythologie se píše dvojím způsobem, litice i lítice. Základní příd. jméno má však jen tvar lítý, „vzteklý, zuřivý, zběsilý“. Sloveso lítiti se, kterého se užívalo někdy v řeči básnické, je už archaismus. Slovesa lítnouti vedle původního letěti se užívá jen v řeči obecné. Výraz „to je mi líto“ místo původního, správného toho je mi líto“ s vý[176]znamem „to mě bolí, mrzí“ uvádí PS. bez poznámky, že je nesprávný. Podst. jméno lítost má ve významu „soucit, soustrast, útrpnost“ tyto přívlastkové vazby: nad kým, s kým, o koho, ke komu; ve významu „zármutek, žal nebo stesk pro nebytí nebo nedostatek někoho nebo něčeho, bolest nad křivdou, ze zklamání, mrzutost“ se vyskytují v PS. vazby lítost z něčeho nebo lítost, že… U slovesa litovati uvádí PS. při významu „pociťovati útrpnost, soustrast s někým“ jen vazbu litovati někoho, něčeho, třebaže se v dokladech vyskytuje i vazba se 4. pádem. Jen vazbu genitivní uvádí PS. u slovesa litovati čeho i při významu „míti lítost, rmoutiti se, mrzeti se pro něco“, ovšem vedle vazby s větou vedlejší s že. Rovněž záporné sloveso nelitovati čeho, „nešetřiti, býti ochoten obětovati, vynaložiti“, má předmět jen v 2. pádě. Odborný termín poetiky litotes je rodu středního a je nesklonný. Z názvů příslušníků litevského národa je v PS. uveden jen tvar Litvan, množ. číslo Litvané. Název staré francouzské mincovní jednotky „livre“ má v češtině buď tvar rodu mužského, livr, 2. pád -u, nebo rodu ženského, livra, 2. pád -y. U slovesa lízati připouští PS. v 1. os. jednot. čísla přít. času vedle tvaru líži i tvar lížu a v 3. os. množ. čísla tvar lížou vedle líží; vedle nich ovšem lze užívati i tvarů podle vzoru „dělati“, lízám, lízáš atd. Není však už uveden rozk. zp. liž (ač se ho při slovesech složených užívá!) a přech. přít. líže; tu PS. udává už jen tvary lízej, lízaje, -íc, -íce. Slovo liz, 2. pád -u, „sůl dávaná k lízání dobytku“, píše se s krátkým i, avšak citoslovce líz, naznačující lízání, má í dlouhé. Zářez na stromě na označení porostních nebo pasečních hranic se jmenuje líza nebo liza, takto označené místo na kmeni lizina nebo lizka, jen s krátkým i. Rovněž sloveso lizovati, „označovati kmeny lizkou“, má i krátké. Sloveso lkáti má podst. jméno slovesné lkání, s dlouhým á.


[1] Je jakoby k *listiti.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 5-6, s. 174-176

Předchozí Václav Polák: Oči u J. Zeyera

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov