Mánesovi

Jaroslav Poch

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sonja Spálová, Mánesovi. Vydala Novina v Praze 1940 jako 1. svazek České tvorby. Stran 382, za 42 K.

Skoro před sedmdesáti lety umíral Josef Mánes, chorý na duši, s nedosněným uměleckým snem, ale mohutný v své umělecké vůli, vítězný zakladatel a štědrý dárce. Daroval nám dědictví tak bohaté, že jsme je dlouho nestačili zvážit, a teprve dávno a dávno po smrti tohoto velkodušného odkazatele dobíráme se dna zděděných pokladů. Jako modré nebe zvlněné úsměvnými beránky klene se jeho radostné dílo nad českou zemí, jsouc jí drahým krovem ve dnech zlých. Sláva, kterou byl velký náš umělec zahrnut v roce svých stodesátých naro[289]zenin, je povinným vděkem národa velkému tvůrci a jednomu ze zakladatelů našeho uměleckého rodu a bytu.

Letos vyšlo k této oslavě i několik slovesných prací, pokoušejících se životopisným románem vyslovit tragické osudy Mánesovy. Nemáme vždycky dobré zkušenosti s beletrií tohoto druhu. Bývá to často řiďounká příze životopisných skutečností, neobratně a někdy i nevkusně spletená v tvar literární. Vyprávět život velkého muže, to samo o sobě ještě není velkým uměleckým dílem. Teprve tvůrčím roubováním látky dospějeme k ušlechtilému plodu. Spisovatel musí umět nejen nashromáždit stavivo, zvolit materiál, nýbrž musí umět také rozvrhnout plochy a komposičně je zvládnout, uzdvihnout tuto hmotnatou tíhu syrového materiálu a přenést do roviny zákonitosti umělecké, dát jí tam zduchovnělý obrys a přepočítat ji do rozměrů tvůrčí stylisace, musí umět nad tím nade vším rozezvučet hlas všelidské obecnosti, musí dokázat, aby se dočasné podoby skutečnosti rozplynuly světelným chvěním věčna, musí umět vyhnout se každé všední ohmatanosti a porosit své dílo rosnými krůpějemi nového zrození. Teprve takovýmto umocněním látky vzniká nad umělcovým životem umělecké dílo.

Není škoda, že S. Špálová napsala román Mánesovi. Její dílo má mnohé vlastnosti, které je řadí k nejlepším výtvorům toho druhu. Není to práce laciná. Špálová se nespokojuje povrchním, chatrným slepováním životopisných faktů v dějové pásmo. Vynáší svůj příběh z nitra věcí a osob, událostí a prostředí a skládá z nich architekturu čistého citového znění, přesvědčující psychologické pravdivosti a krásné, souměrně vyrovnané komposice. A spisovatelčina mluva, která nás tu zajímá nejvíce, je ladná a hebká v svém lyrismu, bohatá a výrazná v svém slovníku, pečlivá a správná, a také proto krásná. Je vidět, že se spisovatelka svědomitě poučuje o řeči a že jí záleží na tom, aby byl její výraz co nejčistší. Vytkneme-li přece tu a tam něco, nic se tím nezmění na našem povšechném mínění o jazykové svědomitosti S. Špálové.

Nejslabší stránkou pravopisu v tomto textu je dělání čárek. Interpunkce se sice pokládá jen za formální pravopisnou zvyklost, ale v textu má významnou úlohu: je grafickým záznamem rozčlenění myšlenky, kupení i dělení představ. Nesmíme ji proto přezírat a vzdávat se jí; zahazovali bychom tím důležitý prostředek jasného písemného vyjadřování. Uvedu několik typických dokladů.

Silněji rozvitou přechodníkovou vazbu vloženou do věty je nutno oddělit čárkou na začátku i na konci: str. 21 …protáhl [290]se kolem stolu a políbiv paní Mánesové ruku, usadil se; spr. … stolu, a políbiv…; str. 142 …z modrého sametu a vrhnuvši na něho sladký pohled, usmálo se, spr. sametu, a vrhnuvši. Také větu vedlejší, vloženou do souvětného celku, musíme čárkou oddělit na začátku i na konci: str. 31 …představovala si, že bude zahrnut objednávkami a zatím taktak že udržuje domácnost, spr. …objednávkami, a zatím. Spisovatelka dobře ví, že se nedělá čárka před a, i, jsou-li spojky slučovací; ale zapomíná, že tyto spojky mohou mít i jiný význam než slučovací (odporovací, výsledný a p.), a tu že před nimi musí být čárka. To platí ovšem zejména také tehdy, je-li spojka a, i spojena ještě s jinou spojkou nebo s jiným spojovacím výrazem neslučovacího významu, jako a proto, i když, a tak, i kdyby, a tedy, a jak, a než, a tím: str. 83 …samostatnější a tím také ženštější, spr. samostatnější, a tím; str. 84 …byli rytířští a proto myslili, spr. rytířští, a proto; str. 101 …miluje Amalii a přes to odejde, spr. Amalii, a přes to; str. 153 …vytýkáme lpění na všednostech a ony nás zatím překonávají, spr. všednostech, a ony. Nesprávně je čárka před a slučovacím na str. 166 …vyprávěl o Italii(,) a znovu vzpomínal. Před než a jak můžeme dělat čárku jen tehdy, spojují-li dvě věty, nikoliv však dva slovné výrazy: str. 179 raději padnout(,) než měřit; str. 201 …posléze mu nezbývalo(,) než utíkat. Větu podřízenou od řídící oddělujeme čárkou vždycky: str. 262 …prahla po něm jako umírající prahne, spr. po něm, jako; str. 220 …koho lze milovat tak jasně jako milujeme Boha, spr. …jasně, jako… Také 5. pád oddělujeme od ostatní věty čárkou: str. 162 Ach ty můj hošíčku, spr. Ach, ty; str. 53 Ne Malmströme, spr. Ne, Malmströme. Čárku také píšeme před volným přístavkem a za ním, před rozličnými větnými vsuvkami, vstavkami a za nimi: str. 255 Vyvstala před ním tvář doktora Kovanice, hrdiny, světce a hříšníka a rostla do rozměrů…, spr. hříšníka, a rostla; str. 124 Jen si pomyslete taková strašná mlha! Spr. pomyslete, taková. Odchylky v interpunkci tu shledáváme také u přívlastku: str. 85 …jevila se země jako kámen, vržený do propasti pekelné, spr. kámen vržený; str. 86 …na smutnou pochmurnou zemi, spr. smutnou, pochmurnou; str. 101 …v jeho krásných velkých a nesmírně světlých očích, spr. krásných, velkých.

Správný pořádek slov spisovatelka celkem zachovává dobře. Také v užívání vazeb a rčení se zpravidla nedopouští chyb. Někdy píše nesprávně před superlativem ukazovací zájmeno: str. 28 …již obývá (ten) nejzvláštnější lid; str. 174 i (ta) nejchudší; podobně i na str. 199, 284, 292.

[291]V doplňku máme užívat přídavného jména neurčitého, jestliže se ovšem v neurčitém tvaru do nové češtiny zachovalo: str. 29 …kdy nebyl zachmuřený a porušený, spr. zachmuřen a porušen; str. 31 …je příliš zamilovaný, spr. zamilován. Ovšem, neužívá se v témže doplňku vedle sebe přídavného jména určitého a neurčitého. V takovém případě musíme oba doplňky uvést buď na tvar neurčitý, je-li to možná, nebo na tvar určitý: str. 15 Byl tak silný a sláb, spr. silný a slabý; str. 39 …je stár, obtloustlý a pohodlný, spr. starý. Doplněk při slovese býti, vyjádřený podstatným jménem a vyslovující vlastnost časem nabytou nebo netrvalou, proměnlivou, je v 7. pádě: str. 25 …jako by byli přátelé, spr. přáteli; str. 165 …jenž byl jeho miláček, spr. miláčkem; podobně i na str. 213, 220, 236, 248 a jinde.

Příslovcem daleko se zesiluje jen komparativ, nikoli superlativ; proto je nesprávné na str. 44 …daleko nejstatečnější, spr. nejstatečnější. Vazbu slovesa dodávati se 4. pádem pokládá Příruční slovník za vzácnou: str. 173 …ve smělosti, již jim dodávalo vědomí důležitosti, m. …jíž jim… Sloveso boleti má předmět ve 4. pádě, proto na str. 252 místo „kterému bolívá hlava“ má býti správně …kterého bolívá.

V delších, bohatěji složených souvětích se musí dát pozor, aby větná konstrukce byla přesná a jasná. Zejména při vztažných větách je třeba dbáti toho, aby nestály příliš daleko od jména, jež určují. Vznikají tím nesrozumitelné dvojsmysly, na př. na str. 34: Tuto římskou modloslužbu sem zavedl strýc Václav po svém návratu z Říma, kde pobyl delší čas a jehož život je od té doby vyplněn jedinou touhou: vrátit se do Říma. Spr.: …kde pobyl delší čas; od té doby je jeho život…; nebo na str. 375: …sedával na chrámových stupních uprostřed dětí římské chudiny, špinavých a andělsky krásných, které chytal za ručky…; spr. …krásných, a chytal je za ručky.

Ke skladebným odchylkám autorčiným patří také nepřesné užívání zájmenných tvarů mně a mne. Tyto tvary jsou přízvučné, a mohou vé spisovné češtině stát jen na přízvučném místě ve větě, tam, kde bychom v obdobném případě se změněnou osobou mohli užít zájmen tobě, tebe. Na nepřízvučném místě píšeme tvary mě, mi (obdobně s tě, ti): str. 55 …nebo mne do ní přijměte, spr. mě; str. 62 …vy jste mne učil, spr. mě. Taková pochybení se vyskytují skoro na každé stránce.

V tvarosloví spisovatelka chybuje zřídka: str. 82 nedotknutá, spr. nedotčená; str. 95 nech mně o samotě, spr. mě. Jméno Karel Purkyně má 2. p. Karla Purkyně, nikoli Purkyněho (str. 377). Vlastní jméno Gudrun lze skloňovat; genitiv [292](str. 109 a 113) je Gudruny, ne Gudrun. 2. pád mn. čísla slova svíce je svěc, svic nebo svící, nikoliv svíc (str. 126). 4. pád od jména Florencie je Florencii, nikoliv Florenc (str. 108).

Také v pravopise lze spisovatelce vytknout jen málo; pochybení jsou podružnějšího rázu a hlavně není jich mnoho. Str. 11, 377 srdéčko m. srdečko. Jest třeba pravopisně lišit za to a zato, poněvadž se obojí ten výraz liší významem. Proti tomu se chybuje na str. 62 …zbraně budou za to ostré, na str. 195 Za to svěřil Mánesovi úkoly, na str. 296 Byli za to vážní; tu bychom všude správně napsali zato, protože jsou to ve všech třech případech příslovečné spřežky s významem zdůrazňovacím. Obyvatel Krakova je Krakovan, nikoli Krakovian (str. 175), řeku Vislu nepíšeme s W (str. 175), slova pansláv, slunce (str. 191, 220) píšeme s malým písmenem; místo Veronesova madona budeme psát Veronesova Madona (str. 201), protože je to název díla; místo Umělecká Beseda píšeme Umělecká beseda (str. 377), místo podléšťka správně píšeme podléška (str. 375). Místo Nizozemčan dáme přednost tvaru Nizozemec (str. 89).

V svém slovníku spisovatelka někdy pochybila tím, že některých slov užívá v nesprávném, pokřiveném významu. Jsou to většinou chyby běžné v našem knižním jazyce: str. 96 vyhlížela m. vypadala, str. 237 rozhodně vás přežiji m. jistě vás přežiji. Třebas Příruční slovník slovu kumšt dopřává místa aspoň v řeči familiární, myslím, že je v tomto románu zbytečné; ve větách na str. 128, 300, 339 by se snadno dalo nahradit slovem umění. Autorka užívá také nesprávně některých spojek. Spojka či, čili má význam rozlučovací, nikoliv slučovací; proto na str. 49 …u hrabat Kouniců, či u Aehrenthalů, na str. 56 …aby cokoliv zapomněla či nevnímala, na str. 136 …více či méně, na str. 299 …z nevyslyšené či zhrzené lásky spojky či, čili nejsou na místě; správně tu má býti nebo. Smysl vět na str. 84 …propukal bouřlivě, aby se opět ztišil, na str. 103 …spadla zlatá kapka, aby se vpila do ubrusu… není účelový, nýbrž slučovací; proto má být v obou větách místo aby spojka a.

Někde je zbytečně vokalisována předložka k: str. 73 ke své věci, spr. k své, str. 26 ke starému, spr. k starému, str. 82 ke slavnému, spr. k slavnému; naopak zase by bylo leckde správnější užít předložky vokalisované: str. 298 před vším m. přede, str. 355 nad všecko m. nade, str. 379 nad vším m. nade.

[293]Líbezný lyrismus některých míst vyžaduje jazyka měkkého, rozechvělého a sličného; spisovatelka toto kouzelné umění dobře zná; jen tu a tam to zaskřípe nelibou kakofonií. Její příčinou bývá hromadění těžko vyslovitelných slov; jindy zase shluky stejně nebo podobně znějících hlásek: str. 13 …s radostí, jež ji až poděsila, lépe: která ji až; str. 42 …do pasti, již jí nastražily, lépe: kterou jí; str. 159 …toto vše jej již nedovedlo, lépe: ho již; str. 173 …smělosti, již jim dodávalo, lépe: které jim…; str. 202 …roli, již je mu hráti doživotně, lépe: …kterou musí hrát. Příliš složité seskupování závislých vět a členů může být na škodu srozumitelnosti i slohové krásy. Na př. na str. 252 by bylo lze přebujelou členitost věty „Věděl o ní, že má starého manžela a pompésní duši, což se projevovalo v jejích úborech divokého a nevídaného stylu, v modrých a rudých barvách (a rudá barva, již pro sebe objevila paní z Weisburgu, probouzela v citlivých duších zvláštní druh zuřivosti), jejichž střih vytvářela spolu s krejčím, kterému z ní už po několik sezon bolívá hlava“ zjednodušit aspoň tím, že by se poslední vztažná věta, beztoho nesprávně připojená vztažným zájmenem, oddělila středníkem: …s krejčím; a toho z ní už po několik sezon bolívá hlava. Na str. 30 je kromě toho i konstruktivní chyba, a proto není věta dosti zřetelná: Neměl pro ni sice nikdy pravého pochopení, jak mu vytýkala, stranil zcela nepokrytě Antonínu Mánesovi, jejž nazýval svým nejmilejším panem švakrem, který se, ač umělec a profesor akademie, nikterak nevynášel nad ním, truhlářským mistrem Schwidtnerem. Hodila by se tu snad lépe na př. konstrukce takováto: Vytýkala mu sice, že pro ni neměl nikdy pravého pochopení; stranil zcela nepokrytě A. Mánesovi, nazývaje ho svým nejmilejším švagrem. A ten, ač umělec a profesor akademie, nikterak se nad něho, truhlářského mistra Schwidtnera, nevynášel.

Ale takové kazové věty jsou u Sonji Špálové jen řídkou výjimkou; jsou mnohokrát vyváženy působivostí její hudební mluvy, která dovede jásat i tesknit na místech lyricky rozvlněných, dovede být klidně srostitá a výmluvná, když chce jen vypravovat a popisovat, a složitě nosná v kresbě dušezpytné. Dotvrdíme to krátkým citátem se str. 341:

„Ó mládí! Větře! Větře vonný, medový, který přinášíš rubínová tajemství! Jak jsi nám ovíval líce, rty, jak jsi kroužil kolem našich hlav! Jak jsme tě nikdy nedovedli ochutnat, jak jsme tě nepoznávali, jak jsme se tě báli! Dnes bych se chtěla napít tvých barev a tvého kouzla zhluboka, až do omámení, [294]pokud ještě mé srdce pociťuje sladký žal a tesknotu touhy. Ó větře, lásko, bělosněžný ptáku, jenž kroužíš kolem dorůstající luny — ty má písni nezazpívaná, střemcho vadnoucí, květe neopylený, sne plný vášně a pláče, fialko ztracená!“

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 9-10, s. 288-294

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Čeština vzorem pro pravopisnou reformu v Mexiku