Časopis Naše řeč
en cz

Podrobná mluvnice jazyka českého

Josef V. Bečka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Josef Dobrovský: Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819. Jako IX. svazek spisů a projevů Josefa Dobrovského vyšlo nákladem komise pro vydávání spisů Josefa Dobrovského při Královské české společnosti nauk r. 1940. V generální komisi nakladatelství Melantrich. Str. 992 za 150 K.

Dobrovského Ausführliches Lehrgebaüde der böhmischen Sprache zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniss für Böhmen (Praha 1809) je významným mezníkem v dějinách české jazykovědy. Uzavírá dlouhou řadu mluvnic čes. jazyka, jež začíná už v době humanistické a v překvapujícím množství nových spisů a jejich vydání po[250]kračuje v době protireformační. D. se hlásí svým dílem za jejich pokračovatele a pečlivě je s kritickými poznámkami vypočítává v úvodě k své mluvnici. Pro zajímavost je uvádíme: krátký spisek plzeňský z roku 1531, později několikrát otištěný, čes.-něm. rozhovory Ondřeje Klatovského z r. 1540 (pak 1567, 1578, 1603, 1614, 1641, 1642), čes. mluvnice Beneše Optáta a Petra Gzela (1533, 1588, 1643), mluvnice M. Benešovského (1577), čes. mluvnice Vavřince Benediktiho z Nudožer (1603), Grammatica bohemica jesuity Jana Drachovského (1644, vydaná 1660), Lima linguae Bohemicae Jiřího Konstance (1667), Žáček Matěje V. Šteyera (1668, 1730, 1781), Principia linguae bohemicae neznámého autora (1678, 1783), Čechořečnost Václava J. Rosy (1672), mluvnice Václava Jandyta (1704; 1715 vydána Kašparem Vusínem, dále ještě 1732, 1739, 1753), Böhmische Sprachkunst Jana Václava Pohla (1756, 1764, 1773, 1783), Handbuch für einen Lehrer der böhm. Literatur Maxm. Šimka (1785), Grammatica Slavo-Bohemica Pavla Doležala (1746), Böhm. Sprachlehre Frant. Jos. Tomsy (1782), Unterricht für die Zuhörer der Pastoraltheologie Aegida Chládka (1795), Kurzgefasste böhm. Sprachlehre K. I. Tháma (1787), Böhm. Grammatik zur Gebrauche der Deutschen téhož (1798) a konečně Grundsätze der böhm. Grammatik Fr. M. Pelcla (1795), při kterých měl už D. sám značný podíl. Jen známou mluvnici Blahoslavovu v tomto výčtu marně hledáme; D. ji znal jen ze zpráv o ní, objevena byla až v padesátých letech minulého století.

Dobrovského dílo uzavírá tuto dlouhou řadu a vyvrcholuje ji. Jak už jeho titul ukazuje, měl D. při psaní své mluvnice na mysli hlavně účely praktické, ale i tak je jeho mluvnice dílem vysoce vědeckým a je právem považována za základní dílo, z něhož vycházela moderní čes. jazykověda. Po desíti letech, r. 1819, ji D. vydává v novém vydání částečně přepracovaném, někde zkráceném, někde rozšířeném. V našem novém vydání jsou obě tyto verse otištěny vedle sebe, na jedné straně text z r. 1809, na druhé paralelně text z r. 1819. Tím si vysvětlíme značný rozsah tohoto vydání (766 str.), který byl ještě více rozšířen velmi podrobným rejstříkem všech slov (str. 767—981). Toto pietní vydání připravil k tisku prof. dr. M. Weingart. Korekturu díla však už neprovedl, protože předčasně zemřel; tu vykonal dr. St. Petíra. Ani chystanou předmluvu nenapsal. Tuto práci vzal na sebe prof. dr. E. Smetánka, ale nemaje přístupu k odborné literatuře, nemohl ji dokončiti včas. A tak vyšlo toto dílo zatím bez předmluvy. Je třeba toho litovati, neboť úkolem [251]této předmluvy zajisté bylo zhodnotiti význam Dobrovského pro naši jazykovědu a odborně posouditi cenu jeho mluvnice.

Probíráme-li se mluvnicí Dobrovského, poznáváme všude jeho velikého ducha. D. mluví tónem klidným, nepathetickým a místo dlouhých výkladů nechává raději hovořit četné příklady, které svědčí o tom, jak podrobně čes. jazyk prostudoval. Nevtíravá jistota klidných slov už předem vzbuzuje ve čtenáři dojem jistoty, jak je vidět hned v úvodě, kde D. vykládá důvody své reformy pravopisu. Nejvíce pozornosti věnoval nauce o tvoření slov (str. 68—453 nového vydání) a tvarosloví (454— 621). Hláskosloví probral velmi stručně, jen jako praktické uvedení do jazyka (42—66). I skladba je poměrně stručná (622—761).

Není náhoda, že právě nauka o tvoření slov a tvarosloví nejvíce Dobrovského zaujala. Nauka o tvoření slov, postavená na spolehlivý základ skutečně živého jazyka, měla učiniti přítrž nežádoucímu a mnohdy nesmyslnému novotaření, jímž před lety neblaze proslula zejména mluvnice Pohlova. V tvarosloví pak vyvrcholuje D. snahy svých předchůdců, zvládnout tvarové bohatství češtiny co nejvhodnějším přehledem skloňovacích a časovacích typů. Za základ bere jazyk bible Kralické a spisovatelů humanistických. Z autorů pozdějších a současných vybírá zřejmě velmi opatrně, ba ani Komenského nepřijímá už vždy bez kritiky.

Část kmenoslovná je dnes již zřejmě zastaralejší než část tvaroslovná. Vypočítávání možných kořenů kombinací hlásek, nejprve dvou ve slabice otevřené (na př. ni ny ně ne na no nu), pak dvou neb tří ve slabice zavřené (na př. or výr nor děr zár žer hor) atd. pokládá se dnes už za bezvýznamné. Nevýhodu toho poznal ostatně D. sám; v 2. vyd. od tohoto výčtu upouští a spokojuje se jen četnými příklady. Podobně dělí i přípony; vyjmenovává je podle charakteristické hlásky, a tak se dostanou k sobě občas přípony původem i významem značně rozdílné. Mezi příponami uvádí i zakončení slov cizího původu, což bychom dnes nedělali (na př. mluví o zakončení z u slov vítěz, kněz, o zakončení ř u slova talíř). Někdy z toho vyplývá poněkud nepřesná stylisace, na př. slova housle, jesle jsou uvedena pod zakončením -le, ač ve skutečnosti je tu přípona -sle. Že některé etymologie zastaraly (na př. slovo nať vykládá D. z na-ť, cit z *či-t, sr. číti), je osudem všech spisů, které třeba jen trochu zasahují do choulostivé oblasti etymologie. Mnohem více je etymologií, které se dodnes uvádějí, na př. státi - stůl, mříti - mrcha, laň - lanýž, rub - rubáš, luk - loukoť, tvar - tva[252]roh a p. Vznik slova v pravém slova smyslu D. nevykládá, ani se nezabývá poměrem kořene a kmene, způsobem kombinování přípon, ani významovými kategoriemi slov, vznikajícími stejným typem tvoření. Ale toto konstatování nelze vykládati jako výtku Dobrovskému, neboť důkladně zpracované nauky o tvoření slov v češtině nemáme dosud, ačkoliv podmínky práce jsou dnes nepoměrně příznivější. Historická zásluha tohoto oddílu mluvnice Dobrovského je nesporná: prakticky na přečetných příkladech D. ukázal, jak se v češtině slova správně tvoří, a zabránil do budoucnosti mnoha možným výstřelkům. Stručně, ale velmi bystře se vypořádává se slovy složenými a správně ukazuje, že čeština proti němčině dává přednost buď slovům jednoduchým (sr. dennice a něm. Morgenstern), nebo souslovím (domácí pán — Hausherr, hra v karty — Kartenspiel).

Partie o tvoření sloves je svým rázem spíše tvaroslovná než čistě slovotvorná. Nacházíme zde dělení sloves na 6 tříd, známé pod jménem dělení Dobrovského (bylo však známo už před Dobrovským); doprovázeno je velmi četnými příklady. Toto dělení však D. bere spíše za princip slovotvorný. V časování je mu základním dělidlem kmen présentní; kmen infinitivní je mu jen pomůckou k dalšímu dělení a k pochopení tvarů infinitivních. Uvádí celkem sedm typů časování: 1. -u (vezu, ale i beru), 2. -ji (piji, ale i maži a miluji), 3. -nu (hnu, ale i dmu, tnu), 4. -ím -ěti (hledím), 5. -ím, -iti (honím), 6. -ám (volám), 7. -ím -ejí -ěti (sháním).

Jako bystrého pozorovatele jazyka zajímá Dobrovského vid českého slovesa. Probírá jej sice v oddíle o tvoření slov, ale všímá si hlavně jeho důsledků tvaroslovných. Proto ukazuje vzájemný vztah jednotlivých vidů především na futuru a jeho tvoření (srovnává na př. kynu - pokynu, chodím - půjdu, budu prospívati - prospěji atd.); ale téměř vůbec si jich nevšímá u času minulého. Liší se tedy ještě dosti značně od dnešního přehlednějšího způsobu, kterým se slovesný vid vykládá. U pasiva vykládá D. pěkně o české zálibě v rodě činném a zvratném. Slovesům zvratným věnuje velmi mnoho místa.

Předložky třídí zase stejným způsobem jako kořeny substantiv, t. j. uvádí všechny možné kombinace hlásek, a v příkladech pak vypočítává předložky skutečně existující. Spojky prostě vyjmenovává a jejich význam ukazuje na četných příkladech.

Jak vidíme, oddíl o tvoření slov se Dobrovskému rozrostl do značných rozměrů nejen proto, že mu věnuje mnoho pozor[253]nosti, nýbrž že do něho zařazuje mnohé jevy, které dnes řadíme do tvarosloví a do skladby.

Kdežto v nauce o tvoření slov se pojetí Dobrovského leckde dosti značně liší od pojetí moderního, je v tvarosloví dnešní vědě velmi blízké. Už rozvržení vzorů se jen málo liší od nynějšího. D. má tyto deklinace: I. holub dub, II. hráč meč, III. kost, IV. ryba, V. země lázeň, VI. pole, VII. kotě, VIII. slovo, IX. znamení. Pod vzor pole řadí i neživotné kmeny -nt (poupě, doupě), ke znamení pak i maskulina a feminina na (sudí, rolí). Ke všem vzorům má četné poznámky, téměř totožné s poznámkami mluvnic moderních, takže by bylo možné — jen po drobných úpravách — tohoto oddílu užívati bez obtíží ještě dnes, po 130 letech! Je přirozené, že se občas mihnou tvary dnes už naprosto zastaralé, na př. nom. pl. hrnci, javoři, potoci. Za nespisovné se už pokládají nom. pl. na -í, které D. uvádí (mniší, hoší, čertí, zlodějí). Konc. -ové není u Dobrovského ještě omezeno na jméno osobní jako dnes (sr. slonové, oslové). Pokleslému usu své doby činí D. ústupek, když bez poznámky uvádí, že současní autoři užívají tvarů zubami, vlasami, chtějí-li zřetelněji vyznačit instrumentál. Mrtvé jsou už dnes tvary na dště (na desce), v Lipště, vojště. Správně D. ukazuje, že někdy nominativ zastupuje vokativ (holka, kmotra, Anna!); říká, že je to „bloss des Wohlklangs wegen“, ale termín Wohlklang (pod. i Wohllaut) nesmíme tu vykládat jako fonetický libozvuk, nýbrž jako shodu s obecným usem. D. uvádí jako spisovné i tvary hražen, vozen, pracech; spisovné normě se časem přec jen podařilo tyto tvary zatlačit mezi nespisovné. Velmi kolísavý byl v době Dobrovského lokál pl.; svědčí o tom mnohé tvary, jež D. uvádí: zubích (vedle zubech), štítích (vedle štítech), křídlích křídlech křidlách, střevách, veslách, jezerách jezeřích, kamnech kamnách, prknech prknách, ramenách, tělích. Zde se zřejmě mísil usus starý, bratrský, s usem současným. Mnohde ještě ani dnes není toto kolísání úplně zastaveno.

Výklad pohybného e ovšem nemá u D. ještě pevného základu ve znalosti jerového zákona. D. prostě vyjmenovává případy, kde e mizí (lev, lva, sen snu a p.) a kde trvá (popelu, pečeti, peci.) Neopomíjí ani e vkladné (na př. her) a uvádí příklady, kde se e nevkládá (křivd, poct, vražd, ale i palm, modl). U číslovek nás zaujme poznámka, že tři, čtyři je pro všechny tři rody, ale čtyry je prý jen pro fem. a neutrum; dnes toto rozlišení neuznáváme, nebylo ani ve starším jazyce. Mužské tvary dvá, tří, čtyří, jež D. uvádí, se ve starším jazyce objevovaly; dnes zaznívají občas jen v lidové výslovnosti. U zájmen D. podotýká, [254]že pečlivější autoři neužívají tvaru si, nýbrž sobě; jeví se v tom zase vliv staršího jazyka. Jako ústupek méně dbalému usu uvádí D. vedle tvarů jich jim jimi i tvary jich jím jími. Zato u zájmena můj zaznamenává D. delší tvar jen v nom. pl. moji. Zřejmě jsou tyto delší tvary na postupu, novější norma je dovoluje v nom. a v ak. a v méně pečlivém usu se objevují i v dalších pádech.

Z tvarů sloves je vidět stále ještě značné kolísání u přechodníků; obráží se v tom vliv staršího jazyka. Vedle jsouc, pravíc uvádí D. i starší tvary jsuci, pravěci. Tvary jako milujíc píše D. s krátkým i. Podotýká, že někteří spisovatelé užívají tvaru fem. i pro rod mužský, kde tvar mužský zní stejně jako 3. os. sg. (tedy na př. opášíc místo opáše). Podle usu staršího se střední rod u D. rovná nejen rodu ženskému, nýbrž i mužskému (tedy voláno jsouc i voláno jsa). D. připomíná i tvar volán buda, dnes vůbec neobvyklý. Proti samostatnému jsem, jsi, jest, jsme… píše D. u perfekta — opět podle staršího zvyku — byl sem, byl si, byli sme… Překvapí nás poznámka: „Der männliche Ausgang li im Plural wird nicht nur mit belebten, sondern auch mit unbelebten Subjekten verbunden: počali mu wlasy odrostati.“

Ze skladby uvádí D. mnoho bystrých pozorování, avšak většinou bez výkladu; četné příklady jej zpravidla plně nahrazují. V nauce o shodě překvapí dnešního čtenáře spojení jiné města. O spojení jiná města praví, že „nur in der höhern Schreibart noch üblich sind“. V této věci jsme se, jak je dnes vidět, přidrželi „vyššího“ stylu staršího. Je zajímavé, že D. rozlišuje tázací zájmena a příslovce který, kde, kam, kudy (kde pak stál?) od vztažných kterýž, kdež, kamž, kudyž (Tu, kdež sem gá prwé stál). Velmi pěkně vykládá D. o záporu a o pořádku enklitik.

Čtení Dobrovského gramatiky je velmi poučné. Ukazuje nám, jakého daru se dostalo našemu národu v bystrém a kritickém duchu Dobrovského. Byl vskutku ideálním zákonodárcem nové češtiny a dovedl si získat respekt a uznání spisovatelů, bez něhož není pravé normy. Krom toho se zájmem sledujeme vývoj, kterým čeština za oněch 130 let prošla. Pozorujeme, kterých archaismů se vzdala a kde dovedla vítězně odolávat náporům pokaženého usu. Někde, jak jsme viděli, dokonce překonala i očekávání samého Dobrovského. Musíme se při tom obdivovat, že v době usu tak rozkolísaného a namnoze i pokaženého dovedl. D. stanovit zákony jazyka tak mistrně, že ani nepřerušil bo[255]hatou tradici doby humanistické a bratrské, ani nesvázal jazyk předpisy neživotnými. To dokáže jen veliký znalec jazyka.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 8, s. 249-255

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Poradní sbor pro otázky reklamní

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1