Časopis Naše řeč
en cz

O správném i nesprávném užívání spojky „či“

Vojtěch Kebrle, r. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

Mezi chyby, které se v naší řeči rozmohly za posledních několik let měrou nebývalou, kladu na prvé místo nesprávné užívání spojky „či“. A je to chyba zcela zbytečná, neboť tato [233]spojka má do sebe význam tak rázovitý, tak pronikavý, že chybné její užívání možno klásti na vrub jen úplnému nepochopení a slepému napodobení jazyků cizích.

Spojka „či“ je zvláštnost jazyka českého a může býti srovnána jenom s latinskou spojkou „an“; v jiných jazycích spojky takové, pokud vím, není; všecky mají jenom bezbarvou spojku „nebo“. Avšak naše „či“ vyniká i nad latinské „an“, a to tím, že již svými hláskami naznačuje, kdy se ho má užívati.

Slůvko „či“ je zřejmě, nebo lépe: slyšitelně příbuzné se zájmenem tázacím „kdo, co“ (srov. „čeho“, „čemu“, „čím“)[1] i s tázacím přídavným „čí“. A tento původ spojky „či“ ukazuje zcela jasně, že se jí má užívati, jenom když se tážeme, tedy ve větách tázacích. Zvláštní pak úkol této spojky jest, aby rozlučovala od sebe, co k sobě nepatří, pojmy proti sobě položené podle vzorce: „ano či ne?“ Na příklad: Služebníci se táží: „Máme uprchlíka přivésti zpět živého či mrtvého?“ „Půjdeš či nepůjdeš?“ Ale k čemu vymýšleti příklady, když sám život leckdy nám klade otázky: „Být či nebýt?“ „Napravo či nalevo?“ „Cop či mikádo?“ „Sňatek církevní či občanský?“ „Psáti perem či strojem?“ „Jeti autem či po dráze?“ „Jednoduchou či dvojitou frekvenci?“ „Spálit či pohřbít?“ „Jan Hus či Jan Nepomucký?“

Naproti tomu vkládati spojku „či“ tam, kde na rozhodnutí nezáleží, nýbrž kde osoba, věc nebo počet a pod. jest bez významu, bylo by zcela nesprávné a proti duchu jazyka českého, neboť v takových rčeních čeština klade vedle sebe tvary beze spojky jako: ten onen ve smyslu „kdokoli“, jaký taký = „jakýkoli“, zde onde = „porůznu, někde“, sem tam = „porůznu, místy“.

Je to pěkná zvláštnost řeči české; nalézáme ji ještě jenom v latině, na př. spojení taliter qualiter (jakž takž), serius ocius (dříve později). Vkládati mezi takováto takořka srostlá rčení slůvko „či“, mající význam rozlučovací, a říkati na př.: „dříve či později“, když se netážeme, je naprosto chybné; pěkně podle latiny bychom říkali „dříve později“, nebo myslíme-li, že tu nějaká spojka býti musí, tedy „dříve nebo později“, jenom probůh ne ono zde nemístné „či“!

Podobně klade čeština tvary beze spojky vedle sebe tam, kde se udává síla nebo počet jen přibližně, na př. „to jest více méně známo“, „našli se dva tři“, „přišli tři čtyři“, „za pět deset let“ [234]a pod. Také zde rozrážeti tyto nespojité tvary spojkou „či“ jako klínem je hřích proti naší české řeči.

Jiného druhu, ale stejně nemilá chyba je připojovati slůvkem „či“ druhý člen věty, jejíž člen první uveden byl slůvkem „ať“, na př.: „ať je to pravda či není“ místo správného: „ať je to pravda, ať není“, „ať je to pravda nebo ne“, vždyť ve větě oznamovací nemá místa spojka tak hlasitě tázací jako je naše „či“. Příkladů tohoto chybného „ať — či“ bychom mohli podati sta, ba tisíce i ze spisů, které jinak vynikají čistotou mateřštiny. Tou měrou se tato rázovitá spojka „či“ rozmohla v našem jazyce spisovném, bohudíky nikoli v mluvě našeho lidu.

Spojka „čili“ je téhož původu a významu jako „či“ a vznikla spojením s tázací částicí „-li“, jak je vidět ze známé otázky: Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme?

Tím jsme probrali snad všecku látku o správném i nesprávném užívání spojky „či“ a ukázali na příkladech, že nesprávné se rozmohlo více, než jest krásnému a správnosti dbalému jazyku našemu zdrávo.

Doufejme, že módní záliba v nesprávném užívání té pěkné spojky „či“, toto „čiřikání“, časem pomine a že ji budeme slýchat opět jen tam, kde se tážeme a žádáme rozhodnutí.

*

K tomuto výkladu zasloužilého pracovníka a nestora českých filologů je třeba připojit poznámku o tom, jak se k užívání spojky či (čili) staví NŘ. a zvláště Příruční slovník jazyka českého. NŘ. vytýkala spojku či za chybu dosud jen tam, kde neměla význam tázací nebo připouštěcí, tedy spojení či, vyjadřující přípustku (ať je to ten či onen, ať je to pravda či není), nikdy za chybné nepokládala; v tom se srovnává také s Gebaurovou-Ertlovou Mluvnicí českou (II, 1926, 50 n). Ani spojení vyjadřující totožnost (či — neboli, lat. sive) nepokládala NŘ. přímo za nesprávné, ale nedoporučovala je z příčin významových. Praví se o tom v NŘ. IX, 1925, 90: »Od té doby (t. j. od uveřejnění RZ.) se užívání partikule či, čili drží v češtině ve významu spojky neboli a vedle ní nepřetržitě až do doby nové, ovšem skoro jen v jazyce knižním, v němž se tento význam právě vyvinul; jazyk lidový užívá částice či skoro jen ve významu tázacím, a to nejčastěji jen v takových případech, kde první člen rozlučovací otázky zůstává nevyjádřen („či bych se mýlil?“). Vzhledem k tomuto víc než stoletému užívání částice čili jako synonyma spojky neboli bylo by snad možno přiřknouti oběma těmto výrazům rovnoprávnost [235]v jazyce spisovném. Přes to však bychom doporučovali, aby se původní významový rozdíl mezi čili (tázacím) a neboli (vy-světlovacím) zachovával, neboť je to s užitkem jazyku, může-li dvě různé funkce vyjádřiti také dvěma různými výrazy. Mohou nastati případy, kdy na tom skutečně záleží, aby se rozlišilo na př. „já či on“ (= když já, on ne, a naopak) od případů „já nebo on“ (= kdokoli z nás obou, třebas i oba dva), „mocnost neboli pronikavost“ a „mocnost či(li) pronikavost“ atd.« Zato se však vždycky a všude za nesprávné vytýkalo užívání spojky či (čili) ve významu rozlučovacím (mimo otázky a spojení ať, nechť či), zvláště při rozluce důrazné ve smyslu buď nebo; tento význam spojky či pokládá za méně správný i Přír. slovník.

V dnešním jazyce, i lidovém, je běžný ještě jiný význam spojky či, a to ve výrazech jako: Byl jsem tam včera, či ne, předevčírem. Stálo to sedmdesát, či chci říci sedm set korun, atd. Spojkou či se tu opravuje výraz předcházející, a má tu tedy či smysl „či spíše, či lépe, či vlastně“ a p. Také tento význam PS. zaznamenává a pokládá jej za správný.

Nebude snad na škodu, když při této příležitosti podáme přehledný výklad o všech významech spojky či; obáváme se totiž, že z poznámek, které jsme připojili k článku prof. Kebrle, nevznikne obraz dost jasný. Při tom soupis významů, jejž podává PS., poněkud — se zřetelem ke dnešní praxi — zjednodušíme.

Spojka či se klade:

1. V tázacích větách rozlučovacích, t. j. ve dvoučlenných otázkách přímých i nepřímých, často ve spojení zda či, zdali či, -li či, na př.: Zda věčný hvězd to souzvuk jest, či otčiny mé hlas to zní? (Mácha) Uvažuji, mám-li jít, či nemám. Nevím, stojí-li to za to či ne (či nic).

Místo první části rozlučovacího souvětí bývá někdy věta oznamovací nebo zvolací; spojka či se pak smyslem rovná spojení „nebo snad“, na př.: Však byste mohli zazpívat! Či snad už nezpíváte? (Rais) Žijeme jen jednou či ne? Půjdeme s vámi. Či byste chtěli jít sami?

2. Kromě vět tázacích stává spojka či:

a) Ve větách oznamovacích a má smysl či spíše, či lépe, či raději, či vlastně, či aspoň a pod., t. j. opravuje nebo doplňuje výraz předcházející, na př.: Strašná je moc jednotlivce, jenž nechce či (vlastně) nemůže ovládat své pudy. (Čes. slovo.) Ptali se (v bance Prokopa), chce-li s takovýmto dotazem sběhat všech dvě stě padesát či kolik peněžních ústavů, [236]filiálek a směnáren v Praze. (K. Čapek) V každé práci možno najít, či spíše do každé práce možno vložit tento umělecký prvek. (J. A. Bláha) Lidé počali se už trousiti, když (Rokyta) bral doslovně roh, či vlastně kout výstavního sálu, chtěje býti co možno málo pozorován. (Čapek-Chod) „Hoditi času“ je asi totéž co „dočkati času“, či vlastně „dočkávati času“. (Zubatý) Byli jsme tam v úterý, či ne, v pondělí.

b) Ve větách přípustkových ve spojení či, nechť (nechat) či, na př.: Ať tak či onak. Ať je to ten či onen. Nechť se směje, či pláče.

c) Archaisticky mezi výrazy totožného smyslu a má význam spojky neboli, na př.: Národopis či ethnografie. Před starou Poříčskou či Špitálskou branou. (Pfleger) — Místo či tu dnes bývá častěji delší tvar čili.

Nesprávně se klade spojka či ve výrazech rozlučovacích (nikoli tázacích) místo správnější spojky nebo, anebo, na př.: Bylo to buď včera či předevčírem, spr. nebo předevčírem. V tom či onom oboru, spr. v tom neb onom oboru. Buď hned či nikdy, spr. nebo (anebo) nikdy.

Podobné významy má také spojka čili: 1. Význam rozlučovací tázací (obyčejně ve spojení čili nic, čili ne), na př.: Je to pravda čili nic? Ptáme se, budou-li nám škody nahrazeny čili ne. 2. Význam rozlučovací ve spojení ať (nechť, nechať) čili nic, na př.: Jsme odhodláni ke všemu, ať chcete čili nic. 3. Spojuje výrazy totožného smyslu — neboli, na př.: Marsyas čili Na okraj literatury. Nerostopis čili mineralogie.

r.


[1] Spojka či je vlastně 7. pád tázacího zájmena; v tvaru čím je rozšířen o koncovku -m.

R.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 8, s. 232-236

Předchozí Jaroslav Přikryl: V stoje, v sedě

Následující Klementina Rektorisová: Tylův výběr z živého pramene

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1