V stoje, v sedě

Jaroslav Přikryl

[Články]

(pdf)

-

Lékař při podrobném vyšetřování nemocného často potřebuje, aby nemocný měnil polohu: aby si lehl, sedl, postavil se, sklonil se, klekl a podobně. Pozoruje v rozličných polohách nemocného činnost srdeční a počet a vlastnosti tepu. Zkoumá i jiná ústrojí, jež se v některé poloze nemocného vyšetřují lépe než v jiné. Zavádí nástroje do tělesných dutin, operuje nemocného v rozličných polohách.

V lékařských spisech se podávají návody a popisy výkonů vyšetřovacích a léčebných v různých polohách nemocného, a tu je potřeba všelikých odstínů slovních a stilistických, aby se poloha vysvětlila stručně a v rozmanité spojitosti větné, jak toho vyžaduje hlavní myšlenka.

Není to úkol vždycky snadný a stilista méně obratný upadá mnohdy do rozpaků, vytvořuje souvětí podivně zkroucená a násilně přizpůsobovaná myšlence nevhodně načaté. Někdy to odnese jen jazyk, jindy i jasnost. Někdy není zřejmo, byla-li v po[230]pisované poloze osoba vyšetřovaná či vyšetřující („sondu dvanáctníkovou zavádíme v sedě“). Obtíž se ještě zvýší, když ve větě není zmínka o vyšetřovanci, nýbrž jen o zjevech zjištěných u něho („sedě se zmenší přítok venosní krve do srdce“), o výkonu vyšetřujícího lékaře a teprve na druhém místě o poloze vyšetřované osoby („při počítání pulsu v sedu nebo v leže“, Kabrhel).

Jazykové nesnáze povstávají někdy také z toho, že pisatel chce větu oživiti rozmanitým vyjádřením různých poloh vyšetřované osoby („otok se zvětšuje chůzí, postojem, mírní se nebo mizí leže“, Prusík).

Základním prvkem tohoto vyjadřování je přídavné jméno slovesné činné: nemocný stojící, sedící, ležící, klečící, dřepící. Nestačí však pro všechny polohy; za „klonící se“ vypomáhá trpné adjektivum „skloněný“.

Adjektivní vazba je docela jasná a pro možnost skloňování také pružná („sedící nemocný vdechuje páry“; „člověku sedícímu se zmenší přítok venosní krve do srdce“), a byla by někdy i jasnější než jiná („vleže při zvedání hlavy pomáhá si nemocná rukama“ — t. j.: nemocná ležící si pomáhá rukama při zvedání hlavy).

Druhý vyjadřovací způsob je přechodník přítomný. Je méně ohebný, dá se obměňovati toliko podle rodu. „Nemocný leže špatně dýchal“; „četl leže“; „modlila se klečíc“.

Třetí prostředek je substantivum vyjadřující polohu: postoj n. stoj, sed, leh, klek, dřep, úklon. „Vyšetřiti nutno nemocného v stoji i ležícího“; „vyšetřování sleziny ve stoji“ (t. j. u člověka stojícího) (Pelnář); „v hlubokém úklonu počet tepů klesá“; „při chůzi i v postoji“ (Janota); „při počítání pulsu v sedu nebo v leže“ (Kabrhel); „v sedu má 92 tepů, v lehu 80“; „při poslouchání plic v lehu zjistíme často tyto fenomeny i tam, kde ve stoji je nález normální“ (Mencl).

Těchto substantiv užívají lékaři spisovatelé méně, než by zasluhovala.

Velmi zřídka by se uplatnil pátý prvek, adverbium „ležmo“, a jeho theoreticky možné obdoby „sedmo, stojmo a klečmo“, málo známé a nemotorné. Místo „nemocný spával výhradně sedmo“ napsal by každý spíše „sedě“ nebo „v sedu“.

Šestý prvek, zájmeno an, je vůbec nevídaný; nebyl by ani tak užitečný jako přechodník, srov. na př.: „Nemocný, an stojí, vrávorá.“

Sedmý způsob je sloveso s příklonným podmiňovacím -li: „Nemocný, sedí-li, má 96 tepů, leží-li, jen 72.“

[231]Nápadně se rozšířily v tomto oboru lékařské literatury přechodníky ustrnulé v platnosti příslovečné. „Záchvat (bezvědomí) nedostavuje se leže, nýbrž pravidlem stoje nebo sedě“ (Prusík). Zde již zmizel z věty člověk, vyšetřovaný, nemocný; badatel se obírá podrobným popisem záchvatu bezvědomí a příliš by si rozvíjel větu, kdyby měl psáti: „Záchvat bezvědomí se nedostavuje u nemocného ležícího, nýbrž pravidlem u stojícího nebo ležícího.“ Pro svou stručnost a přes jakousi ztrnulost lehce použitelný přechodník, jenž není shodný s podmětem větným, hodí se jen v odborné řeči, kterou zasvěcený čtenář snadno pochopuje. Jiné příklady: „Městnání krve žilní vede k rozšíření žil krčních nejdříve leže, později stoje a sedě“ (Prusík); „naprostý klid tělesný leže a v teple.“ Těsnohlídek napsal: „sedě se dá také přemýšlet“, patrně podle moravských lidových ustrnulých přechodníků.

Nechtěl bych tento způsob velebiti ani doporučovati. Architektura větná jím často velmi trpí („otok v sedě nebo stoje počíná na nohou, leže na zadní části bérců“), skloubení věty bývá násilné, smysl větný roztřesený, logika nepevná, ba protimyslná, neuvědomí-li si čtenář, že přechodník je ustrnulý a nikoli živý.

Nicméně jsem přesvědčen, že jej žádné napomínání z literatury již nevymýtí, a smiřuji se s ním jako s nutným zlem.

V gramatice je poučení, že se v jazyce lidovém mate takový ustrnulý přechodník s výrazy příslovečnými a že se objevují tvary v stoje, v kleče, v leže. Tyto nesprávné tvary se velmi rozšířily v lékařské literatuře vedle prostých ustrnulých tvarů přechodníkových, na př.: „Nemocní nemohou vůbec zůstati v klidu ve stoje“ (Teyschl); „nemocný ve stoje skrčí ruce rozpažmo za hlavu“ (Kazil); „neschopnost udržet se v sedě“; „povolání, které možno konati v sedě“; „nemocný v sedě páry vdechuje“; „dá-li si nemocný v sedě nohu přes nohu“; „v naprostém klidu tělesném, tedy buď v sedě nebo v poloze horizontální“ (Kabrhel); „minutový objem jest v sedě stejný jako v leže, stoje stoupá nejvýše o 10%“ (Prusík); „někdy veny jugulární se plní v leže a vyprázdní se, když nemocný si sedne“ (Levit); „v noci bývá hůř, snad polohou v leže“; „poloha v leže nevyžaduje žádné činnosti nervosvalového hybného aparátu“; „spánek podporuje poloha v leže nebo pohodlná poloha v sedě“ (Janota); „nejednou se palpitace v leže právě zhorší“; „tachykardie v leže i v postoji“ (Charvát); „doprava nemocného v leže“; „při lumbální punkci byl tlak v leže 70/12“; „prováděli jsme instilaci v leže tracheální stříkačkou“ (Köhler).

[232]Po tom výčtu mě utěšuje, že tuto sbírku mohu rozmnožiti také příklady z literatury nelékařské. V Nár. politice jsem četl záhlaví a text: „Demonstrace v leže. Demonstrovat v leže vydrželi i přes nepřízeň počasí“; jindy: „byl zastřelen v kleče“. Dr. Skácelík tam napsal: „tahal v kleče žábu odněkud zpod skříně“. V románu přeloženém pro Náš rozhlas: muž, „jehož obrovské tělo se v sedě zdálo ještě mohutnější“. Ve výkladu staré fotografie: „poslední v sedě V. Hübner, za ním v stoje M. Šimáček“. J. Vodák napsal: „bojovník vztyčí se v sedě“, Zábranský v Břehuli: „Kača vzepřela se v sedě na obě ruce“ a Glazarová v Rocích v kruhu: „Fanka v kleče leštila kartáči podlahu.“

Na těchto příkladech by se mohla obšírně studovati funkce těchto ztrnulých tvarů, vztah k osobě a vztah k jejímu stavu. Poznamenávám jen ještě, že Příruční slovník při hesle leže odkazuje také na vleže a při hesle kleče také na vkleče.

Lze tedy psáti: „vleže při zvedání hlavy si nemocná pomáhá rukama“ (ale ovšem úhlednější by bylo: „ležící nemocná si při zvedání hlavy pomáhá rukama“); „využívali jsme s úspěchem této polohy vleže při vyšetřování jednotlivých bronchů“ (Köhler).

A lékaři smějí bez obav „počítati tep vstoje a vleže (ale v předklonu)“; „u vyšetřovaného stojícího, v stoji, v postoji, u ležícího a ležmo“, ale nikoli „v stoje a v leže“. A napsati mohou: „Počet dechů v jedné minutě: leže 16, sedě 21, při tělesné práci 24“.

Ale měli by pamatovati, že i v těchto hranicích věcí dovolených mají dbáti krasocitu a vyhnouti se směšnosti toporné stavby větné a hrozících dvojsmyslů.

NB. K výkladu p. MUDr. Přikryla poznamenáváme, že nové vydání Pravidel českého pravopisu skutečně už bude uvádět tvary vstoje, vleže, vkleče bez poznámky, tedy jako tvary správné. Že je to tak dobře, ukazují i doklady ze zajímavé sbírky p. Přikrylovy.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 8, s. 229-232

Předchozí Václav Machek: Kladná slova ze záporných

Následující Vojtěch Kebrle, r. (= Redakce): O správném i nesprávném užívání spojky „či“