Či, čili

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. V.) Partikule či (čili), utvořená z téhož kmene jako tázací zájmeno kdo, měla v jazyce starším význam vždycky jen tázací a uváděla se jí buď otázka jednoduchá, anebo, a to častěji, druhý člen otázky rozlučovací (já či ty?). Způsob první se do jazyka novočeského nedochoval, leda archaisticky (opět milém u záchvatu, či mě miluje, se ptám, Čelakovský, Růže st. ve vyd. Jakubc. 2, 11) anebo dialekticky, na př. pravidlem na Slovensku (či ty nebanuješ?). Význam obecně rozlučovací (= aut) anebo v oslabené jeho platnosti význam vysvětlovací (sive) je teprve původu novočeského a podnět k tomuto způsobu užívání partikule čili vyšel patrně z RZ., kde je ho v tom smyslu omylem užito (po zákonu budeta jím oba v jedno vlásti či se rozdělíta rovnú měrú; = buď — anebo). Je zajímavo, že Jungmannův Slovník (I, 1835) jiného dokladu pro toto vlastně nesprávné užívání částice čili neuvádí. Přes to však se ho už v té době užívalo dosti často, zvláště ve významu ‚neboli‘, a užíval ho i Jungmann sám. Na př.: um čili matice vid (idejí) (1820 Jungm., Slsn. V); názvu čili titulu (Čelakovský v Čechoslavu 1824, 54), skandinávské čili nordické mythologie (Macháček v ČČM. 1827, 2, 1), Krovizové (či raději Srbalové) (Palacký v ČČM. 1829, 1, 116), galští či belgičtí Vendové (Palacký tamt.), mocnost či pronikavost (1840 Jugm. Slsn. 93) atd. Od té doby se užívání partikule či, čili drží v češtině ve významu spojky neboli a vedle ní nepřetržitě až do doby nové, ovšem skoro jen v jazyce knižním, v němž se tento význam právě vyvinul; jazyk lidový užívá částice či skoro jen ve významu tázacím, a to nejčastěji jen v takových případech, kde první člen rozlučovací otázky zůstává nevyjádřen (či bych se mýlil?). Vzhledem k tomuto víc než stoletému užívání částice čili jako synonyma spojky neboli bylo by snad možno přiřknouti oběma těmto výrazům rovnoprávnost v jazyce spisovném. Přes to však bychom doporučovali, aby se původní významový rozdíl mezi čili (tázacím) a neboli (vysvětlovacím) zachovával, neboť je to s užitkem jazyku, může-li dvě různé funkce vyjádřiti také dvěma různými výrazy. Mohou nastati případy, kdy na tom skutečně záleží, aby se rozlišilo na př. »já či on« (= když já, on ne, a naopak) od případů »já nebo on« (= kdokoli z nás obou, třebas i oba dva), »mocnost neboli pronikavost« a »mocnost či(li) pronikavost« atd.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 3, s. 90

Předchozí Civěti

Následující Hlavy