Jak čísti příjmení Rosa?

Josef Beneš

[Drobnosti]

(pdf)

-

Prof. Frinta navrhoval čísti jméno barokního gramatika Rosy „róza“. Praví, že je nutno při výslovnosti osobních jmen uznati za správnou tu, které užívali jejich nositelé, stejně jako se musí respektovati jejich odchylný, třeba i chybný pravopis. Zjistil, že V. Rosovi říkali róza, kdežto napořád slýcháme „papírový tvar rosa“. Jak to zjistil, nenapsal, ale Jakubec (I², 886) píše: Celé jméno autorovo Venceslaus Ruzie (= Růže — autor tak vykládá své jméno Rosa, jako by bylo latinské; i v Čechořečnosti má na konci obrázek růže) se dá sestavit přesmykováním písmen ze dvou vět v závěrečné písni (skladby Discursus Lipirona, smutného kavalíra, o lásce): věrau nic neselžu, zesnu u víře, lásce.

Jde tu asi o tři příjmení. Po našich krajích je roztroušeno příjmení Rosa, doložené na př. Strakou několikrát v 80. letech 16. století v Táboře [224](srov. i Rosík, Rosička). Snad je můžeme spojit i s místními jmény Rosovice a Rosice. Nechci se pokoušet o etymologii, ač by příjmení, která značí meteorologické zjevy, k tomu sváděla (Duha, Mráček, Pára, Prška, Snížek, Vichr a p., cizí na př. Nachtnebel, Morgenthau); musel bych na archiváliích studovat historii toho jména. Mohli bychom myslit i na latinský název růže — šlo by nejspíše o pojmenování podle domu (srov. Jednorožec — pův. majitel domu U jednorožce); zajímavé je, že se v č. příjmení Růže snad ani nevyskytuje, jen Růžička. Tvar Roza je méně častý (srov. i Rozák, Rozín, Rozínek); Kotík jej považuje za odvozený ze jména ženského (jako příjmení Alenka, Ančička a p.); mohlo by to být i fonetické psaní cizí výslovnosti jména prvního. Myslím proto, že by bylo dobře držet se u jména našeho autora ustálené výslovnosti s -s-, jak mu asi říkali doma ve Zdicích, a nedbat alamódní hříčky nebo školácké a cizinecké výslovnosti. Často ovšem i dnes spojují naši lidé poctivé české jméno s podobným jménem cizím (co je cizí, zdá se leckomu vznešenější), zejména s francouzským, a vypravují cosi o francouzských šlechtických emigrantech nebo aspoň o zbylých raněných vojácích.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 7, s. 223-224

Předchozí —p—: Ďábel mluví španělsky

Následující Josef Beneš: Odkud je jméno Arbes,