Časopis Naše řeč
en cz

V srdci české divočiny

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dominik Filip, V srdci české divočiny. Poslední dny pralesa. 40. svazek knihovny vybrané dětské četby Jitro. Ilustroval akad. malíř František Doubrava. Vydal vydavatelský odbor Ústředního spolku jednot učitelských v Brně. 226 stran.

Napsati dobrou historickou povídku není lehký úkol. Je k němu zapotřebí především podrobné znalosti příslušné doby se všemi jejími poměry politickými, hospodářskými i sociálními, a potom — a to bývá úskalí nejneschůdnější — je třeba nějakým způsobem rozřešiti problém jazyka: archaisovat čili nic? Když se pak autor rozhodne psáti jazykem zabarveným archaisticky, neměl by se vyhýbat důkladnému studiu mluvnice a hlavně slovníku; u nás však, kromě převzácných výjimek, autory historických povídek pro mládež z této starosti asi hlava nebolívá. Archaistickou patinu nebo spíše laciné pozlátko, vzbuzující v nezkušených čtenářích povrchní dojem starobylosti, zpravidla vyrábějí v podobě zvláštního pořádku slov, odchylujícího se od pořádku dnešního stavěním určitého slovesa na konec věty, postposicí přívlastku a podobnými průhlednými kouzly. Proto lze říci skoro s obecnou platností, že je lépe, když spisovatel historické povídky vypravuje svůj starodávný příběh jazykem novým; při knížce pro mládež to má ostatně i výhody pedagogické.

D. Filip se k své povídce připravil po stránce historické dobře. Je to vidět z množství motivů a episod, které načerpal ze způsobu života tehdejších Čechů, od styků společenských až po jídlo a rozličné úkony pracovní. Zdá se dokonce, že právě tyto motivy, jimiž se provází a oplétá hlavní dějové pásmo, byly leckdy autorovi hlavním účelem, neboť děj sám je v podstatě prostý a vlastně teprve na samém svém konci se zhušťuje ve větší dějové napětí. A to tedy znamená, že si Filip nikterak [219]svou práci neulehčoval, naopak. Své vypravování vhodně začíná stručným historickým prologem a vděčen mu je čtenář také za poučný a zajímavý doslov, v němž se vykládá, jak děj povídky souvisí s krajem (kolem Jablonného nad Orlicí), s jeho místními i pomístními jmény a s obyvatelstvem. Názorná mapka krajiny pak vede čtenáře spolehlivě při všech kapitolách. „Chtěl jsem tímto doslovem milému čtenáři říci,“ vykládá autor, „že v této povídce není vymyšleno skoro nic přes to, že ji dosud nikdo neznal. Všechno je založeno na starých názvech poloh, jejichž význam už upadl v zapomenutí, a na starých pověstech, které také rychle odumírají. Bylo by jich škoda, kdyby měly zaniknout docela.“ Tím vším dává Filip svému vypravování živý ráz skutečnosti, třebas se zřetelem na dětské čtenáře své postavy zřejmě idealisuje. O tom, jak vybíral pro své hrdiny jména, vykládá sám na jiném místě v tomto sešitě NŘ.

Jazyk povídky je novočeský; kromě osobních jmen a některých dobových výrazů odborných (gablona, solničný, ekonom, Menší město pražské, celník — jitrocel, jamník a p.), které autor hned na místě vždy vysvětluje, není tu archaismů. Vypravuje se prostě a věcně, bez příkras, ale s přirozenou a milou živostí, připomínající místy Boženu Němcovou, místy Aloise Jiráska. A právě tou prostotou vyjadřovacích prostředků dosahuje autor neomylného účinu. Za příklad uvedu aspoň několik krátkých vět, kterými se vystihuje nálada večerní modlitby:

Muži poklekli a páter Kristián počal večerní modlitbu. Shromáždění sborem odpovídalo.

Do údolí padala tma a na nebi se objevovaly největší hvězdy. Poustevníkova modlitba byla u konce, ale on klečel u kříže a snad se tiše modlil. Všichni mlčeli, jako když něco očekávají.

A náhle do toho naprostého ticha zalehly zvuky vzdáleného zvonění. Byly tichoučké, lidský šepot by je snad byl stačil přikrýt.

V takových krátkých, často jen jednoduchých větách a v malých odstavcích je podána celá Filipova povídka. Proto působí jeho sloh dojmem příjemné čistoty a promyšlené hospodárnosti.

Snaha o čistotu a pořádek proniká i ve stránce mluvnické. Kromě několika nedopatření tiskových (i tu ji, t. veverku kuně, odstřelil m. jí 172, Suchý Vrch m. Suchý vrch 39, leta m. léta 188, že mne stráž nezná m. mě 17) nenajdeme snad žádnou chybu pravopisnou nebo tvaroslovnou. Jméno Neuhlaz by ovšem bylo třeba skloňovat podle vzoru oráč (2. p. Neuhlaze), nikoli podle vzoru had, jak se činí na str. 14, 90 a j. (srov. skloňování jmen kněz, vítěz, Bezděz). Také pořádek slov, jak lze při vyprávěcí metho[220]dě Filipově čekat, je správný; jen ojediněle se v něm vyskytne nepřesnost, na př.: jel na hnědém bujném koni (7) m. jel na bujném hnědém koni; ostych lidí před Chabrou nemohl však pochopit (164) m. však nemohl. Ani v interpunkci se autor zpravidla nedopouští chyb. Jen tu a tam píše čárku zbytečně, na př.: peněz měli poslední Přemyslovci víc (,) než kterýkoli jiný kníže nebo král (5); (celnici) říkali jménem (,) převzatým z latiny(,) gablona (8); nic(,) než pouhý kmen (18). Naopak schází čárka v tomto souvětí: „No, nahoře je stráž, mohla by ti to ona vysvětlit, ale nevím“ — Skorožka se při tom chytrácky usmál — (,) „měla-li by k takovému městsky vyšňořenému panáčkovi dost důvěry.“

Čistý ráz Filipova vyprávění je sice zřídka, ale přece jen porušen některými výrazy a vazbami novodobými, které nejsou snad vždycky chybné, ale citlivějšímu čtenáři musí v textu po stránce slohové jinak dobře vyrovnaném vadit svou bezbarvostí a plochostí, snesitelnou leda v novinách nebo v nějaké praktické písemnosti. Takové jsou na př. tyto výrazy: Ona (Cila) se nejvíc zdržovala na Suchém Vrchu (39) m. nejvíc pobývala, meškala, žila a p.; podél zmíněného pohoříčka (112) m. podél onoho (dotčeného, uvedeného a p.) pohoříčka; hrad i jeho bezprostřední okolí (115) m. přímé, nejbližší okolí; solničný Radim byla postavička skoro droboučká (10) m. byl postavička; věř věci tak, jak ji vyprávím (13) m. věř té věci tak, jak… n. věř tomu tak, jak to vyprávím; zato Doleša se chopil myšlenky velmi horlivě (16) m. té myšlenky; za podsíní byla kancelář, do níž však nevstoupili (15) m. ale do ní nevstoupili; před domem potkal hospodáře Čadu, který ho uctivě pozdravil (26) m. a ten ho uctivě pozdravil; dnes večer snad už jí (matku) mít nebude (50) m. ji; počítat budeme především na sebe (114) m. spoléhat; brzy začnou s pálením lesů (115) m. brzy začnou pálit lesy; (král) dá pomezní hvozd odstranit (6) m. vykácet; hranice mezi zeměmi se odstraňují (66) m. se ruší; vladyka a pan Bořek budou při příležitosti odstraněni (132) m. odklizeni, zavražděni a p.; válka je jen otázka peněz (13) m. válka záleží na penězích a p.; velitelské držení těla prozrazovalo šlechtice (6) m. jevilo, ukazovalo na, svědčilo o… a p.; prozrazoval to (že je to krčma) zájezd do dvora (17) m. ukazoval, jevil to, svědčil o tom; společné obhospodařování (154) m. hospodaření, hospodářství.

Tyto drobné kazy jsou jediná věc, která ruší krásný dojem z Filipova vyprávěcího slohu. Jeho kniha o zániku pohraničního pralesa však má tolik jiných dobrých vlastností, že lze s klid[221]ným svědomím ji doporučit nejen za poutavé čtení dětem, nýbrž i za vzor spisovatelům dětských historických povídek vůbec.

jh.

Dodatek k těmto poznámkám.

Protože se h místo g objevuje v listinách už od r. 1169 (Bohuslaus) a v polovici XIII. stol. je už zcela běžné, bylo by lépe pro dobu Přemysla II., do které D. Filip položil děj své povídky, užívati podob Dluhoš, Stravihora místo Dlugoš, Stravigora.

V. Š.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 7, s. 218-221

Předchozí Jaroslav Poch: Účast diváka na jevištním umění

Následující Klementina Rektorisová: Naši herci o jevištní mluvě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1