Časopis Naše řeč
en cz

Účast diváka na jevištním umění

Jaroslav Poch

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Bor, Účast diváka na jevištním umění. Vydala Novina v Praze 1940 jako 3. svazek Menších knih. Stran 63, za 7 K.

Divadlo je lesklá a marnivá hladina, v níž se od nepaměti shlíží lidstvo, aby tu spatřilo svou nejlidštější tvář, utkanou z přeludového přediva jevištního umění. Diváky vždycky vábila nejen nalíčená viditelná tvář divadla; stejně svůdná pro ně byla i celá ta skrytá kouzelnická dílna divadelního tvoření, z níž se do hlediště řinou proudy lidských osudů.

Dr. Jan Bor před několika lety sestavil přednášku — letos vyšla knižně —, v níž nás poučuje, co všechno má divák vědět o podstatě, zrodu i skladu divadelního uměleckého díla a jaké duchovní a citové přípravy vyžaduje jeviště na divákovi, aby mu mohl porozuměti a aby mohl z hloubky vnímat jeho umělecké zvěstování.

Borova knížka chce dát divákovi poučení cestou co možno nejpřímější a populární. Vychází z přesvědčení, že divadlo přestalo být skleníkovou květinou pro potěšení několika estetických zasvěcenců; v dnešní společnosti divadlo otvírá své brány všem, odmítajíc jakýkoli kulturní aristokratismus. Ovšem, ke vnímání tak složitého uměleckého útvaru, jako je divadelní hra, je potřebí duší nejen citlivých, nýbrž také pečlivě připravených k tomuto úkonu. Divák musí také dobře vědět, podle jakých estetických měřidel má hodnotit dramatický výkon. Dosáhnout správné a plné citové i estetické ozvěny v hledišti je velmi nesnadné, protože, jak autor vykládá, 1. divadelní obecenstvo je nestejnorodé, 2. divadelní umění je složité a mnohostranné, 3. trvání jevištního účinu je pomíjející a bez opakování a 4. předpokládá divákovu přímou účast při zrodu dramatického díla.

Poněvadž se autor obrací jako vychovatel a poučovatel k průměrnému, necvičenému návštěvníku divadla, jde ve výkladech vždycky jadrně a pádně k věci, bez estetických subtilností; neváhá vyslovit svou myšlenku hutným přirovnáním, místy i lidově srdečným obrazem.

[214]Na str. 34—35, mluvě o režisérském umění, vykládá autor takto:

„Představy diváka o režisérském umění bývají dosti nejasné, a proto si tu stručně řekneme, co má dobrý divák vědět o režisérově práci. Zvolit si hru, obsadit úlohy, vyznačit půdorys scény, příchody a přechody jednajících osob a nábytek na jevišti, starat se, aby se pilně zkoušelo, opravovat zdrmolený text při zkouškách, včas vybrat nebo pořídit dekorace, opatřit nutné rekvisity, zařídit při hlavní zkoušce osvětlení, pečovat při představení, aby přestávky nebyly dlouhé — to je tak asi abeceda režisérského řemesla. Ale režisérské umění je zcela něco jiného. Režisér má v podstatě ještě mnohem závažnější poslání než hudební dirigent operního nebo symfonického díla… A posléze musí oživiti mluvený text dramatickým spádem, nalézti a zdůrazniti všechny vrcholy děje, rozčeřit dialog zdvihy a klady, neustálou obměnou tempa a dynamiky a snésti do mluveného textu celé výrazové bohatství lidské řeči.“

Činnost režisérova je tedy nesmírně všestranná, odpovědná a jeho pravomoc je rozsáhlá. Stalo se snad jen autorovým opominutím, že ve výčtu režisérových úkolů neshledáváme dozor nad jazykovou správností jevištní mluvy. Či snad se opravdu v divadle tak málo myslí na tuto důležitou stránku hereckého výkonu? Nemůžeme, bohužel, vzpomínajíce na mnohá představení v našich divadlech, býti docela přesvědčeni, že jsou si naši režiséři vždycky plně vědomi své odpovědnosti po této stránce. A namnoze jsou pro ni také málo připraveni. A funkce jazykových poradců divadelních ještě nebyla stvořena, pokud je mi známo.

Než vraťme se k Borově knížce, abychom ji posoudili po stránce jazykové.

Zaráží, že divadelník, který má den co den při kontrole hercovy mluvy napínat pozornost k rytmické plynulosti věty, sám se ve své knížečce dopustil tolika prohřešků proti správnému pořádku slov ve větě. Zejména o postavení příklonných slov se, si, by, mu, nám, je, to, vás, nás autor má ponětí dosti matné. Píše na str. 8: …tím pronikavěji naplňuje se… místo spr. …se naplňuje; na str. 9: …u kterého každý z nás můžeme si (spr. u kterého si každý z nás); str. 10: …spotřebitel umění měl by si osvojit (spr. …by si měl); str. 10: jedni na příklad stávají se (spr. se stávají); str. 11: Do hlediště scházejí se diváci (spr. se scházejí); str. 12: spotřebitel může se (spr. se může); str. 23: že takových divadelníků je velmi málo (spr. že je takových); str. 29: a konečně divák měl by si uvědomiti (spr. A [215]konečně by si měl); str. 34: a proto řekněme si tu stručně (spr. a proto si tu řekněme); str. 54: Musí nechati se také posednouti divadelními běsy (spr. Musí se také nechati). Skoro z každé stránky by bylo lze uvésti několik dokladů tohoto druhu.

Další, pravopisnou slabinou Borovy knížky je interpunkce, zejména nesprávné užívání čárek. Píše je často zbytečně, jinde je však zase čárka vynechána, ač to kalí smysl věty nebo ztěžuje orientaci. Před spojkou nebo, anebo píšeme čárku jen tehdy, má-li význam rozlučovaeí. Ve výrazech na str. 7: …kulturní přestárlost, nebo přepěstovanost, str. 12: …ověřil, anebo opravil, str. 29: …podíl na úspěchu, nebo neúspěchu, str. 35: nepatrný odstín látky, nebo přesně umístěné světlo reflektoru má spojka „nebo“ všude význam slučovací, proto třeba psát bez čárky. Také před spojkou a s významem slucovacím čárku neděláme: str. 9: …jako je respektování občanských povinností, a jako jsou čistě umyté ruce (spr. …povinností a jako jsou…); str. 14: …co vám povím, a co asi většinu z vás překvapí… (spr. povím a co asi…). Má-li spojka a význam jiný než slučovací, nebo je-li doprovázena ještě jinou spojkou významu neslučovacího, čárka se před ní píše, na př. str. 29: Někdy též úloha bývá jednomu herci jako šita na tělo a jinému činí velké potíže (spr. …tělo, a jinému…; spojka a tu má význam „ale“); str. 34: …bývají nejasné a proto si tu řekněme (spr. nejasné, a proto); str. 48: …jsme lidé a proto nás nemůže (spr. lidé, a proto); str. 54: …musí uspat svůj mozek i když se vzpírá (spr. …mozek, i když). Rovněž je-li před spojkou a vložená věta, píše se před ní čárka, na př. str. 28: …jsou role, které nelze zahrát špatně a jsou role… (spr. špatně, a jsou); str. 47: …zjistí, že je to zrcadlo a nevšímavě se odvrátí (spr. zrcadlo, a nevšímavě). Větu podřízenou od věty řídící oddělujeme čárkou vždycky; str. 24: a zasedne-li k volantu dovede vychutnati (spr. volantu, dovede); str. 39: …chceme-li si ujasniti povahu umění výtvarného třeba úvodem říci (spr. výtvarného, třeba). Před spojkami než a jako děláme čárku jen tehdy, připojují-li větu, nikoliv jen slovní výraz, na př. na str. 14: on je právě tak, jako autor (spr. on je, právě tak jako autor); str. 33: S divadlem je to právě tak, jako se vším v životě (spr. …tak jako); str. 25: …měl by platit tentýž řád, jako při hře (spr. týž řád jako); str. 25: v Praze, jako v Brně, v Čechách, jako na Moravě (spr. v Praze jako v Brně, v Čechách jako na Moravě); str. 33: …není-li v nich nic víc, než to jejich hurá (spr. víc [216]než); str. 35: …má závažnější poslání, než dirigent (spr. poslání než); str. 38: …musí si uložit tutéž kázeň, jako režisér (spr. touž kázeň jako); str. 51: …je jich více, než známých pět (spr. více než). Výrazy infinitivní oddělujeme čárkou, jen jsou-li jako samostatná část věty v řeči odděleny přestávkou. Proto jsou zbytečné čárky na str. 40: zásada, napodobiti skutečnost, namnoze… Čárkou oddělujeme také volný přístavek, a to na začátku i na konci: str. 40: …dr. Kilian, vedoucí režisér činohry svým dvojím jevištěm (spr. činohry, svým). Správná interpunkce je velmi důležitou pomůckou jasnosti psané řeči, právě tak, jako je nezbytné pro zřetelnost řeči mluvené vhodně ji členiti přestávkami a pomlkami.

Chybných vazeb, rčení a slov má autor ve své knížce velmi málo, po té stránce zasluhuje jeho mluva vší chvály. Snad bychom tu mohli vytknout jen několik ojedinělých prohřešků: str. 7: …je lhostejné (spr. je jedno); str. 7: na mne dnes přišla řada (spr. na mně je dnes); str. 11: …včetně footballového matche (spr. foot. match nevyjímaje); str. 14: on je spoluodpovědný tvůrce (spr. spoluodpovědným tvůrcem); str. 18: …Dobrá kniha je ten nejbezpečnější prostředek (spr. nejbezpečnějším prostředkem); str. 24: …ničeho nepostřehne (spr. nic); str. 25: …docílí úspěchu (spr. dosáhne); str. 25: …aniž by jí rozuměl (spr. aniž jí rozumí); str. 25: …obecenstvo má divadlo, jaké zasluhuje (spr. jakého); str. 26: …bylo by chybou, kdybychom (spr. chyba); str. 28: …máme ho (pud) (spr. jej); str. 28, 29: …celou řadu okolností (spr. mnohé a mnohé okolnosti). Na str. 29 má věta „Úspěch hereckého výkonu bývá také značně závislý, hraje-li obecenstvu, které ho zná,…“ skladebnou poruchu; spr. …závislý na tom, hraje-li; str. 32: …ten není režisér velkého formátu (spr. režisérem); pod. na str. 35: …je odpovědný tlumočník spisovatelova díla (spr. odpovědným tlumočníkem). Po slovese stávati se bývá doplňkové přídavné jméno zpravidla v 7. pádě. Proto tedy bychom na str. 60 napsali místo „stává se urputnější“ raději „stává se urputnějším“. Sloveso zasluhovati má předmět v 2. pádě, na př. str. 43: zasluhuje naše divadelní úspěchy (spr. našich divadelních úspěchů). Místo „jak to vyhlíží v hledišti“ (str. 16) bylo by lépe říci „vypadá“. Slovo „ovlivniti“ (str. 29) je hrubý jazykový kaz; místo něho všechny jazykové příručky doporučují „působiti, míti vliv“. Na str. 23 ve větě „pracují-li v souladu, nebo sobě na úkor“ bylo by správnější „na újmu.“

Spisovatel často také chybně užívá spojek či, čili, na př. na str. 23: že se mu představení líbilo či nelíbilo, spr. nebo; 27: [217]o zásluhu nebo vinu na úspěchu či neúspěchu dělí se, spr. vinu na úspěchu nebo (anebo) neúspěchu; 27: slabší hru zachrání dobré provedení, či naopak, spr. …provedení nebo naopak.

Přídavné jméno v doplňku mívá obyčejně tvar jmenný, jestliže se ovšem zachoval. Proto by bylo na str. 45 místo „Právě tak odborně vyvinutá má být paměť divákova“ správnější „vyvinuta“, na str. 49: …dřímala zakletá, lépe zakleta, nebo dokonce na str. 57: když byla vyhubená česká vzdělanost (spr. vyhubena).

Slovo sešlost ve významu „shromáždění“ je žertovně vulgární zplodina pouliční mluvy; nepůsobí hezky to slovo na str. 11 ve větě „divadelní obecenstvo je nejstrakatější sešlost lidí“ (lépe „společnost“).

V Borově knížce jsem našel také několik omylů tvaroslovných. Pravda, není jich mnoho, ale jsou dost závažné, na př, na str. 12: navrhnut m. navržen; str. 38: tutéž kázeň m. touž; str. 38: vystihnul m. vystihl; str. 45: zvířata rozumí m. rozumějí; str. 22: královohradecký m. královéhradecký (Hradec Králové!); str. 13: do jejíž slov (totiž do slov knihy) m. do jejíchž slov. Autor nesnadno rozeznává významový rozdíl mezi „jichž“ a „jejichž“. Píše na př. na str. 42: u národů, jichž divadelní tradice m. jejichž; nebo na str. 52: snímá s herců jich občanský vzhled m. jejich; nebo na str. 59: písně, jichž slova m. jejichž.

O českém pravopisu je autor poučen velmi přesně, takže se v jeho knize vyskytují jen malé chybičky; mnohé z nich snad zavinila tiskárna. Tak na př. na str. 11: přítažlivost m. přitažlivost; na str. 35: …zladit k jednomu cíli (spr. sladit); na str. 39: …propukla na plno (spr. naplno); na str. 40: zdvihá se m. zdvíhá se; na str. 48: že se nad to utkávají v zápase m. …nadto…; na str. 56: ztah m. vztah.

Sem tam užívá autor zbytečně vokalisovaných nebo nesprávně vokalisovaných předložek: str. 8, 50: ku hvězdám m. ke hvězdám, str. 10: ke své škodě m. k své škodě.

Tím končíme nedlouhý výčet jazykových omylů Borovy knížky o jevištním umění. Autor nám tu poodkryl mnoho krásného a zajímavého z divadelního kouzelnictví. Kéž by naše divadla a jejich umělečtí ředitelé vždycky měli na svém pracovním stole mezi přípravami, z nichž míchají a hnětou divadelní dílo, také krásný a správný jazyk! Dr. Bor říká na str. 9: „Aby umění zůstalo mezi námi všemi, aby se nám všem stalo jasným ohněm, u kterého každý z nás si můžeme ohřáti svou duši, [218]umlčenou a zkřehlou každodenní lopotou vezdejšího života, k tomu cíli můžeme a máme spolupracovati i my, spotřebitelé. Každý z nás je tak trochu povinen vychovati se k tomu, aby dovedl umělecké dílo vnímati. Měl by to považovat za věc samozřejmou, jako je na příklad osobní čestnost, respektování občanských povinností, a — abych neupadl do vznešených příkladů — jako jsou čistě umyté ruce, slušný zevnějšek, zaplacené daně a znalost footballových pravidel.“

Souhlasíme a přihlašujeme mezi vyjmenované náležitosti dobře vychovaného, čestného a dokonalého člověka ještě také požadavek uhlazené, krásné a správné řeči.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 7, s. 213-218

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující jh. (= Jiří Haller): V srdci české divočiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1