Časopis Naše řeč
en cz

Naši herci o jevištní mluvě

Klementina Rektorisová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rádi zaznamenáváme projevy našich herců o jejich pojetí jevištní mluvy a vítáme tyto projevy tím spíše, že je z nich zřejmé, jak snadno by se na konec dorozuměl herec se znalcem jazyka. Jen kdyby byl všude takový zájem o základní problémy v normě a psychologii jazyka a láska k němu, jak to potvrzují slova paní Růženy Naskové!

„Myslím, že u nás není taková horoucí láska k řeči a smysl pro její barvitou krásu jako u jiných národů. Slyším-li ve filmu hovořit cizí herce, zdá se mi, že chtějí světu ukázat řeč svého národa v nejkrásnější podobě, podřečí a ledabylost slyšíte jen z podsvětí a periferií. Pyšnit se čistotou, rytmem a hudební krásou mluvy zdá se mi jednou z největších hereckých radostí. Já sama, bohužel, v civilu mluvím hrozně ošklivě, je to snad ta hloupá vžitá obava, aby to neznělo v občanském životě strojeně. Lituji, že jsem tak zvyklá mluvit, mám ráda lidi i správně mluvící a ku podivu, u jiných mi to nezní nepřirozeně. — Ale na jevišti bych nedovedla hřešit proti jazyku. A jako zavrhuji extempore, dobře si uvědomujíc, že útěk od psaného textu k vlastní, třeba snad pohodlnější improvisaci je útěkem od autorovy představy, tak stejně nenávidím útěk od spisovné češtiny k slangu. Jako musím dovést promluvit cizími slovy, jako by byla má vlastní, jako musím svou představu vložit do slov druhého člověka, tak také musím ovládnout správně vyslovenou větu tak, aby nezněla čteně. To je sice těžší a nepohodlnější než vypomoci si běžným žargonem, který zdánlivě zní nejpřirozeněji, ale oč je to na poslech čistší, zachová-li se půvab neskresleného jazyka! Anebo proč se krásnému rytmu češtiny tak hrozně ubližuje nesprávným přízvukem předložek? Proč v divadle i v rozhlase chodíme do zahrady, na procházku, když přece už maminka nás vodila na procházku a do zahrady? Mělo by se na tenhle hřích proti češtině upozorňovat co nejdůrazněji [222]už ve škole. — Naprosto neuznávám, dokonce zavrhuji mluvit podřečím lidové postavy, nejsou-li tak autorem přímo předepsány. Něco jiného je ovšem krajové podřečí, které samo sebou je vlastně vždy jazykově ryzí. Slang snese opravdu jen periferie, ale lid může mluvit češtinou nejryzejší i v tónu a zvuku, neboť i spád řeči ji dovede strašlivě porušit a zpustošit. Špatně pochopený civilismus je také jeden z největších hříchů proti duchu mluvy. Jaká ledabylost, jaká neláska k řeči se jím omlouvá!“ (Z rozhovoru redaktora časopisu Praha v týdnu s členkou Národního divadla paní Naskovou. Roč. I, č. 10, s. 4.)

Zcela souhlasíme se zdravým názorem na t. zv. jevištní civilismus, v jehož jménu se v našich divadlech ujal pseudorealismus mluvy v nejhorším smyslu toho slova. Přeloží-li se to ze slovníků estétů do slovníku praktiků: mluvilo se „jako doma“.

Vladimír Šmeral, člen Burianova D 41, se vyjádřil stručněji, ale směřuje výše, má na mysli nějaký nový, dokonalý sloh české mluvy:

„Mým úkolem je boj s konvencí. Nechci dělat umělecké museum. A co je mým ideálem? Býti hercem klasické řeči české. Vadu řeči úplně zavrhuji, neboť herec má uchovávat řeč ode všech vulgarismů. Když se podobným snahám podařilo zvítězit jinde, musíme tím spíše usilovati o dobrý zvuk české řeči u nás.“ (Praha v týdnu č. 7, s. 11.)

Vladimír Šmeral by nám měl především povědět, co si představuje slovy „klasická česká řeč“. Má asi na mysli klasický sloh v přednesu české jevištní mluvy, ale ten nemůže být stavěn na textu slovesně nedokonalém. Čeští dramatikové teprve hledají výraz pro jevištní přepodstatnění pravé podoby živé mluvy, a slovesných klasiků v dramatické tvorbě vůbec nemáme. Hledáme především autora, který by připravil herci k jeho tvorbě látku čistou, bez kazů. A herec stejně jako autor musí bezpečně znát celé tvarové a zvukové bohatství, všechny podstatné a typické znaky svého jazyka. Nestačí jen usilovat o plné vyznění melodie, rytmu české věty a verše. Hrubé vady tvaroslovné i skladebné právě v deklamačním podání takového Burianova D 41 vyniknou ještě více než na jiné scéně. A poněvadž Burianův kolektiv usiluje o čest být vzorem čistoty a krásy české mluvy, musí být také připraven na přísnou kritiku. Nahlédli jsme do knižního vydání Nezvalovy Manon Lescaut. V D 41 ji hrají ve zkráceném znění, takže některý z básníkových prohřešků ve skladbě i v tvarosloví zmizel zároveň s dramaturgickým škrtem, ale mnohé se přece dostaly k našemu sluchu a v jasné dikci zazněly naplno. — Ponechá[223]váme umělecké kritice, aby soudila o kráse a pravdivosti ve znění divadelního libreta, ale co se týče jazyka textu i mluvy herců, nelze dosud ani v divadle E. F. Buriana mluvit o dokonalosti.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 7, s. 221-223

Předchozí jh. (= Jiří Haller): V srdci české divočiny

Následující Arnošt Kraus: Cukr

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1