Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Ze starého českého přírodopisu.

Před sto pěti lety (1835) vydal tehdejší profesor jičínského gymnasia, později jeho ředitel, zvěčněný jako „pan milostpán“ ve vzpomínkách Gebauerových, František Šír (1796—1867), „Krátký přírodopis čili Poučení o věcech v přirozenosti se nacházejících“, knížku málo významnou obsahově — je to překlad oblíbeného německého populárního přírodopisu —, ale zajímavou po stránce názvoslovné.

Fr. Šír měl zvláštní zálibu — objevovala se ostatně již před ním i dlouho po něm: slovanštinou rád vykládal slova cizích [210]jazyků. V naší knížce se tato záliba uplatňuje v oboru přírodovědy.

Rád vykládá jména i zcela běžná a leckdy se mu výklad podaří (ne asi vždy vlastní zásluhou). Tak i dnes — třeba jinými slovy — říkáme jako on: „dedek, dudek od svého tutání tak zvaný; labuť od bělosti tak zvaná; žarlok od své žravoty tak zvaný, tlamu má ukrutnou; pstruha = pestruha, značí pestrou, strakatou rybu; včela od bzučení tak zvaná“. I dnes soudíme, že je „slíva z Malé Asie z města Sevasty, odkudž obdržela jméno švestka; broskev, vlastně perskev, že z Perska pochází.“ Častěji však jde Šír ve svých výkladech hrubě vedle, vykládá-li na př., že velbloud je „veliká obluda“, „buvol = bujný vůl“, „kůň od honu neb rychlého běhu tak zvaný“ že chrobáci jsou „krováci“, že korály se jmenují podle své korovitosti; nebo, v rostlinopisné části, že „lípa pro svou krásu a vůni u Slovanů lepý, t. j. krásný strom nazván“, že lilie „má jméno od lila, to jest lidla (trychtýře), nebo má takový květ“; v mineralogii, že cín je „vlastně sin kov, t. j. siný“, že surma (antimon) „v báních často sírou orezlá se nachází, odtud surma slove nebo surna“.

Ještě zajímavější než tyto výklady je obměňování cizích slov tak, aby vypadala jako domácí, tedy stejný postup, jaký nacházíme v t. zv. lidové etymologii (rozinka - hrozinka, moždíř - hmoždíř). Tyto obměněné podoby jsou někdy připojovány jen jako návrhy, jako varianty: vedle levharta uvádí se také levchrt, třešně je vlastně červešně, kaštan kosťan, tabák, duháň je duvák neb duchák, celer zelař nebo zeleř, fialka tkvělka, saláty zelaty, syrup syrov; pokost neboli perměž (fermež) je vlastně přemaz; a vedle vitriol se říká také větrolín.

Častěji se však tyto názvy uvádějí jako hlavní a jediné. Nelze popříti, že leckdy vyhovují věcně a skutečně charakterisují pojmenovanou věc, ba leckdy nemůžeme neuznati vynalézavost a vtipnost autorovu. Tak na příklad, když zebru jmenuje žebrou, gazelu kozelou, poulardy („kuřata vykleštěná“) půlaříky, pštrosa pestrošem, pelikány polykány („husy divoké, volaté a žravé, nenasytové“). Jako návrh autor podává, aby se říkalo polap místo polyp, neboť tito „holožilci mají ramena pořád se pohybující, aby hmiz co potravu polapily“. Rotang se u Šíra jmenuje prutaň, zinek sinek nebo sinec („je zamodralé neb siné barvy“), Scheelova zeleň (v knize nesprávně Seelischgrün) zeliše, potaš podežeh (vyráběl se vyluhováním dřevěného popela).

Jinde se ovšem věcná stránka zanedbává: když se žirafa nazývá žíravou, tukan ťukanem, staniol stínidlem, arsenik rzení[211]kem, okr oharou, jantar prýštěněm („po rusku jantar“, dodává autor); ne dost srozumitelné je, proč se asfalt má jmenovati osvalitem a proč se vedle karafiát uvádí také karakvět. V horlivosti se pouští autor i do slov slovanských a uvádí vedle stehlíka štíhlík, vedle křen kořen.

Vedle těchto obměn se ovšem vyskytují i způsoby tehdy obecné, jako počešťování ruských slov (řeveň) nebo překlady: růžetky (rosety) a vodomořín (aquamarin).

Bylo by nesprávné, kdybychom podle naivně fantastického počínání Šírova chtěli posuzovati celou dobu. Ta stála již výše. V I. ročníku Pospíšilových Květů byly Šírovy pokusy prudce odsouzeny K. Sl. Amerlingem, ve věcech názvoslovných jistě ne zpátečnickým. Bylo to nutné, neboť tenkráte mohly nápady Šírovy uškoditi. Ale dnes skromná tato knížka se svým vyprávěním o „zuřivém volu divokém“, praotci našich hovad, o tom, jak je „prase hloupé a nečisté, ale užitečné dobytče“, o „vikuně, která se nedá opitomět“ (ochočit), o „indiánských vlaštovkách zalangánách“, o „bambulinatkách“ (k nimž patří brambory, zemský ořech a kobzole), o rybách „strkoplejtvých“ (plejtve jsou perutě plavací), s množstvím názvů mrtvě zrozených (z kapitoly o hmyzu: lesomar, lesněnec, kazín, děřitec, kůropich, korohryz, lejkohub, podpich a drvohlod; veš pohlaviční, šatní a potělní) — je čtením docela zábavným.

Připojme si ještě — abychom se nezpronevěřovali poslání této rubriky — několik poznámek o tom, jak dnes vykládáme slova zde uvedená.

Vyslovili jsme již souhlas se Šírovým výkladem slov dudek, labuť, žralok, pstruh (je „svrchu olivově zelený, boky žlutozelené s četnými světle vroubenými, na hřbetě černými, na bocích červenými skvrnami; vespod těla nažloutlý“), včela (vlastně „bčela“), švestka (Prunus sebastica, slíva sebastská), broskev (staročesky břěskev, Prunus persica, slíva perská). — Ostatní slova však vykládáme jinak.

Velbloud: všeslovanské přejetí z gotského ulbandus, a to z řeckého elefas, 2. p. elefantos, slon. — Buvol: řecké bubalos, latinské bubalus; přikloněno k vol“. — Kůň: původ málo jistý; naprosto ne však z „honiti“. — Chrobák: zvukomalebné; „chrobati“ je chřestiti. — Korál: latinské corallium, řecké korallion. — Lípa: baltoslovanské slovo bez dalšího příbuzenstva; snad tedy předindoevropské. — Lilie: latinské lilium, množné číslo lilia, slovo převzaté z některé předindoevropské řeči středomořské. — Cín: německy Zinn; germánské slovo bez dalšího příbuzenstva. — Surma: u nás znamená leštěnec antimonový; [212]je převzato z ruského názvu antimonu sur’ma; původem je slovo snad turkotatarské. — Levhart: přes starší německé lebart, leppard z latinského leopardus, z něhož přímo převzato leopard; slovo leopardus je složeno z leo, t. j. lev, a pardus, t. j. pardál. — Třešně: praslovansky čerš’ńa, z latinského cerasum, řecky kerasion, a to podle Plinia ze jména černomořského města Kerasunt nebo Cerasus, z něhož Římané kolem r. 50 př. Kr. přenesli třešně do Evropy. Mají tedy ovocné stromy z podčeledi mandloňovitých napořád jména předoasijská: třešně, švestka, broskev i meruňka (Prunus armeniaca, t. j. slíva armenská). — Kaštan: latinsky castanea, řecky kastanon; slovo původu armenského. — Tabák: indiánské; na př. v řeči Tainů je tobaco. — Dohán (užívané na Slovensku; maďarsky dohány): přes turečtinu z arabského duhan, kouř. — Celer: hornoitalská forma (sellero) latinského výrazu selinum, řeckého selinon, slova to z předindoevropské řeči středomořské; jeho složenina petroselinon, skalní selinon, je základem slova petržel. — Fialka, odborně violka: latinské viola a to z řeckého ion, slova rovněž předindoevropského. — Salát: italské insalata, nasolené jídlo. — Syrup: v středověké latině siropus, sirupus z arabského šaráb, nápoj; téhož původu je i slovo sorbet, šerbet, osvěžující orientální nápoj. — Fermež: přes německé Firnis z francouzského vernis; ve francouzštině je původu latinského nebo řeckého. — Vitriol, kyselina sírová: středověká latina má vitriolum z latinského vitrum, sklo; prý podle sklovitého zevnějšku. — Zebra: z černošské řeči konžské. — Gazela: arabské ghazála. — Poulard, kapoun: francouzské zveličující poularde k poule, slepice, a to z latinského pullus, mládě, zvláště kuře. — Pštros, staročesky štrus: přes staré německé strûz z latinského struthio. — Pelikán: řecké pelekan k pelekaó, provrtávám. — Polyp: řecké polypus, mnohonožec. — Rotang: malajské rótan; g ukazuje prostřednictví holandské. — Zinek: německé Zink bez jisté etymologie. — Potaš: mezinárodní slovo germánského původu (anglicky potash, holandsky potasch, německy Pottasche), znamenající „popel z hrnce“; samo pot je z francouzštiny. — Žirafa: přes arabské zaráfa ze střední Afriky. — Tukan: indiánské; v řeči Tupiů tukan. — Staniol: novověká odvozenina z latinského stannum, cín. — Arsenik: latinské arsenicum, řecké arsenikon; vykládá se buď z perštiny, nebo z řeckého arsén, silný („silně působící jed“). — Okr: řeckolatinské óchra, což je ženský rod přídavného jména óchros, bledý. — Jantar je ruské slovo asi z řečí ugrofinských (maďarsky gyánta, pryskyřice). Šírovo prýšteň je úpravou německého Bernstein k dolno[213]německému bernen, hořeti; tedy „planoucí drahokam“. — Asfalt: z řeckého asfaltos, slova východního původu. — Karafiát: italské garofollo, středolatinské gariofilum, botanicky caryophyllus z řeckého karyofyllon a tam prý přes perštinu ze staré indičtiny. — Stehlík: slovanský název zvukomalebný. — Křen: všeslovanské chrěn” temného původu.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 7, s. 209-213

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Jaroslav Poch: Účast diváka na jevištním umění