Časopis Naše řeč
en cz

Naše řeč — ptačí

[Drobnosti]

(pdf)

-

Článek V. Flajšhanse, otištěný pod tímto názvem v NŘ. XXIV, 33—43, vzbudil živý zájem u čtenářů, jak ukazují jejich dopisy. Podle výpisu, který nám poslal prof. Flajšhans, uveřejňujeme poznámky, jimiž onen článek provází všem nám drahý básník Petr Bezruč: Str. 37: I ve Slezsku, kde tolik starých forem zachováno, sluje kukačka jen zegzulka; též rodové Zegzulka žije a píseň národní zní: ‚Zegzulenko, kde a kde jsi byla…‘

Str. 40: Zlé nové peníze polské dudky. Z. Winter praví v knize Krátký jeho svět, že žárlivý muž platil babě hadačce penězi, v nichž se našel i dudek. — Přeletěl z Polska?

Str. 41: Chřástal sluje ve Slezsku kjecek, proto hlas get’s — get’s či kec — kec“.

Pan ředitel reálky v. v. R. Kout potvrzuje, že se v okolí Lipníku n. B. vskutku říká chocholouši trpělka; to je ovšem, jak poznamenává prof. Flajšhans k dopisu páně ředitelovu, doloženo z vých. Moravy už Bartošovým Dial. slovníkem moravským (vedle jména trpinka) a znal je odtud i Komenský a Balbín. Zajímavé by však bylo, zdali tam lid slyší chocholouše volat ‚trpím‘…; přírodopisci vědí jenom, že chocholouš v zimě žalostně naříká, slova však neznají.

[188]Také od Lipníku zná p. řed. Kout jméno chřástala kecek; je to jméno lidové, a proto pisatel vyslovuje pochybnost, že by bylo z němčiny. Ani v článku Flajšhansově se ovšem neříká, že by bylo toto slovo německého původu; uvádí se tam jen Praskova zpráva, že chřástal ve Slezsku volá německy gét’s…, v ostatním území pak že volá česky ‚kec‘. Bartoš v Dial. slovníku, jak připomíná prof. Flajšhans, zná sice také jméno kecek, kěcek, ale praví, že chřástal zpívá, jako by gécal, a cituje také příslušná jména chřástala gécal, gecan, gecgál, jež ovšem lidu zní jako řeč německá, géc = ‚gét’s‘.

Okolnost, že ani Klaret ani Rada zvířat neznají cukrování hrdličky, vysvětluje si p. řed. Kout tím, že prý cukr tehdy ještě nebyl znám; sladilo se jen medem, kdežto cukr k nám začal přicházet ze zámoří nejprve jen jako lék. Bylo by prý zajímavé zjistit, ode kdy se slovo cukr začíná v češtině vyskytovat. — Toto zjištění je velmi snadné, máme-li po ruce Gebaurův Slovník staročeský. V něm se toto jméno cituje už ze slovníku Prešpurského (ze sklonku XIV. stol.), Rajhradského, Velešínova (= rukopisy Klareta) atd. Je tedy jisté, že i Klaret cukr znal; uvádí jej (v Glossáři 872) v kapitole o lékárnickém koření vedle galgánu, lekořice, skořice a p. Pravda ovšem je, že známost cukru a jeho upotřebení neměly tehdy takového rozšíření jako v době nové. Svědčí o tom i doklady Gebaurovy, čerpané skoro vesměs jen ze slovníků a ze spisů lékařských; jen příd. jméno cukrový dokládá Gebauer citátem z Levšteinovy veršované skladby Svaté Mařie nebes chvála (ze sklonku XIV. stol.): (Maria), cukrová žádost, měsiecová světlost. Nebylo by tedy snad nemožné vykládati pozdější vznik zvukodobného citoslovce cukrú z té okolnosti, že v lidu nebylo slovo cukr dříve běžné a že tedy nebyla příležitost ke zvukovému sdružení hrdliččího hlasu se zněním cukr. Netroufáme si však tvrdit, že je to výklad jistý.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 187-188

Předchozí Maglaj

Následující Dr. Mauric Remeš: Několik poznámek k článku „lidové názvy rostlin“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1