Časopis Naše řeč
en cz

Naše řeč - ptačí

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Dnes hledáme zase v slově duši. Často při mnohých řečech našich hlasatelů tiskových i jiných vzpomínáme na trpký výklad Janova evangelia u Sv. Čecha: „Na počátku slovo bylo — a jen pouhé slovo zbylo“ — duch vyvanul.

Kolik významu, síly i krásy mívala kdysi naše jména — kolik humoru a pochopení bývalo ve jménech osadních, kolik lásky i síly vyjadřovala jména osobní: byla v nich jistě duše národa. Ale najdeme její pečeť i v těch slovích, jež obyčejně v našich slovnících scházejí, ač bývá věnována veliká pozornost nedochůdčatům nových pisálků anebo cizím neznámým vetřelcům. O jedné skupině našich slov snad nebude několik poznámek od místa.

Ke krásám života náleží zajisté (mimo jiné zvuky vůbec a hlasy zvířat zvlášť) také zpěv a hlasy ptačí, zejména ptactva drobného. Lovec i této krásy dovedl využít; naučil se ty hlasy napodobovat, vyrobil si dokonce umělé jejich napodobení rozmanitými píšťalkami — ale o tom nevykládejme. Všimněme si jen, jak národ náš — spolu s ostatními — stvořil svou ptačí řeč, jak ji rozvinul; je stará jako národ sám i rozšířena po celém jeho území. Neznají-li ji naše slovníky, zná ji každý z nás od malička.

Všimněme si hned, jak těžko vystihujeme tu ptačí řeč svými hláskami. Raději hvízdáme, syčíme, mlaskáme, nežli abychom užili svých mluvidel. O tom skutečném napodobení zvuků ptačích nemůžeme zde ovšem psáti a nedovedeme mluviti; svými hláskami vystihujeme zvuky ptačí jen nedokonale. Přírodopisec, zapisující notami a písmeny, všeho všudy dovedl je[34]nom (1934 v Brockhausovi větším XIX, 631) dva ptáky napodobiti: kukačka zpívá: ‚kuguk, kuguk, kuguk‘ a křepelka ‚pikwiwik, pikwiwik, pikwiwik‘; ostatní četné zápisy jsou zcela jiné, než jak obyčejně říkáme. Kdyby čtenáře bavilo, jak zní ve skutečnosti klokotání slavíkovo (o němž lid má celý rejstřík výrazů), může si najíti zápis starého kutnohorského letopisce Kořínka ze XVII. století v novém otisku Zíbrtově 1902 (v Českém lidu XI, 191) — užasne nad sonátami malého toho pěvce; zcela jiný jest ovšem vědecký zápis téhož zpěvu v Brockhausovi.

Ale i jen hrubé napodobení těch zvuků ptačích vyjadřuje každý národ jinak: náš kohout zpívá kikiriki, francouzský kokoriko — ale jeho zpěvu říkáme ‚kokrhání‘; podle Jungmanna jména ptačí ‚čečetka‘,‚čejkavznikla ze zvuků, jež vydávají, ‚če-čea ‚čej-čej‘. Ani o těchto zvuk napodobujících jménech se nebudeme šířiti.

Jen mimochodem připomínám dvě veliká a pracná díla, bez nichž dnes těžko o této látce pracujeme. Jest to „české ptactvo“ (1890) neúmorného MUDr. Vlad. Šíra, jenž v tisících dotazníků sebral vědecká i lidová, česká i německá jména a data o ptactvu v Čechách (dílo dnes rozebrané úplně), a veliká práce Nestora německých lidovědců, dnes bohužel Čechům nepřístupná: Rich. Wossidlo, Mecklenburgische Volksüberlieferungen II, 1, 1899, s největší a překrásnou sbírkou ptačí řeči německé.

Všimneme si jen těch výrazů, jež lid naplnil významem, jimž vdechl duši, jimiž utvořil skutečné české slovo ptačí. Pro příklad nepůjdeme daleko: všichni známe napodobení hlasu vran a havranů; všichni říkáme ‚kvá-kvá‘, tak jak to citoslovce zapsal z úst lidu a často ho sám užil K. J. Erben. Ale neříkáme o vráně, že ‚kváká‘, nýbrž že ‚kráká— a víme, že patrně s tím souvisí něm. krächzen a lat. crocitare (= krákati) a patrně také slovanský název ‚krkavec‘. Máme z téhož kořene sloveso krkati, — ale to znamená něco jiného, jako zase ‚kvákatineříkáme o vranách, nýbrž o žábách, a tak je slyšeli již staří Římané, jak toho užil Ovid v jednom verši. Je tu dobře viděti, že ono citoslovce ‚kvá-kvánevystihuje přesně zvuk ptačí; zrovna tak jej nevystihují Němci svým krächzen nebo Latiníci svým ‚crocitare(vysloveno původně ‚krok-itare). Ale tyto výklady by nás zavedly daleko.

Samo kvá-kvá je sice (vlastně má býti) ptačí hlas, ale není ještě ptačí řeč; musí nějakou úpravou dostati smysl. České děti si upravily celou rozprávku s vránou: ptají se jí (podle zápisu Erbenova) ‚Kam, kam— tu máme další napodobení zvuku onoho — a ona odpovídá: K vám! K vám! Tu je tedy již ho[35]tová česká ptačí řeč. Latiník si může své ‚cra‚craupravit jinak; kolem r. 1360 vymyslil mistr Klaret povídku v svém ‚Exempláři‘ (byly to verše naučné s příkladem), jak havran nesl Eliášovi půl slepice a vránu prosící o ni odbyl slovy ‚Cras dabo (= zítra dám); že tu jde o skutečné napodobení krákání, ukázal pěkně Wesselski, jenž uvedl z Fysiologiáře téhož spisovatele týž verš ve formě ‚cras dabo, cras, cras, cras dabo… Toto je ovšem latinská ptačí řeč.

Že arci ani české ‚k vám, k vámnení jediná možnost, rozumí se samo sebou. Slezské děti (zapsal 1888 Prasek ve Vlastivědě slezské I, 112) volají na vránu ‚Tvá, tvá, tváanebo ‚Drák!— jejich ptačí řeč je tedy nářečně odchylná, v jiných nářečích zůstali jen při zvuku ‚kvá-kvá‘. Že tak bylo již v nejstarší češtině, svědčí sloveso kvákati u Dalimila o hlasu havranů, od ‚kváodvozené, ačkoli první kvá-kvá je teprve z r. 1528 v staročeské Radě zvířat, jejíž původ se však souhlasně klade aspoň do XV. století.

A o této ptačí řeči vykládají řádky následující.

V době nové první její zápis objevil r. 1796 J. Dobrovský právě v Radě zvířat z r. 1528, jež se dostala do rukou známého buditele V. M. Krameriusa. Dobrovský chtěl tento nesmírně zajímavý, ale podnes záhadný spisek sám s přítelem Pišelym vydati, ale výtisk byl necelý, Dobrovský svůj opis nedokončil (rukopis je v Nár. museu), a právě tato část mu zůstala neznáma. Teprve r. 1813 bylo nalezeno další vydání z r. 1578, úplné, a vydáno K. Ign. Thámem; k tomuto textu Dobrovský napsal předmluvu. V tomto otisku po prvé se zjevila veřejnosti kapitolka o „drobném ptactvu“, v němž osm ptáků radí člověku a každý začíná dvojverším ptačí řeči. Mluví tak slavík, vlaštovka, žežhulka, skřivánek, strnad, dudek, křepelka a vrána, tedy ptáci, jejichž „řeč“ podnes v lidu žije.

Vydání Thámovo je naprosto nespolehlivé, libovolné: na př. strnad radí u něho: „strnad zpívá ty ty ry ty sedláče přispěš vorati —, ale starý text má: „Strnad zpívá Ty-ty-ty! Jel bych vorat, nemám šlí —, a právě toto znění je podnes v lidu zachováno. Když si tedy po prvé této kapitolky všiml 1860 Feifalik (otiskl první verše prvních sedmi ptáků v práci o Smilovi Flaškovi), otiskl je chybně, a tak chybně bývaly by verše tištěny dále. Teprve 1868 ve Výboru ze stč. literatury je vydal vzácný znalec staré češtiny a výborný pěstitel lidového podání K. J. Erben ve znění původním, správném, ale jeho otisk zůstal celkem nepovšimnut. Až neúnavný Č. Zíbrt otiskl stručně r. 1902 znovu celé ty rady v Českém lidu VIII, 343 [36](podle tisku z r. 1578 jako Erben), a když zatím nalezen v knihovně musejní nejstarší výtisk z r. 1528, vydal jeho znění znovu přesněji a úplněji v témž časopise 1924, kdež je nyní snadno přístupné. Ale časem se naše znalosti rozmnožily měrou takovou, že pouhý otisk dnes již nepostačí, ani ve znění nejstarším z r. 1528.

Horliví přátelé lidového podání totiž zatím sebrali desetkrát hojnější látku, dosud v lidu žijící. K. J. Erben, tento nejčeštější náš básník, všiml si této řeči ptactva již ve svých básních, v Kytici i jinde — a on také nejspíše přiměl Hálka r. 1867, aby provedl sbírku této jazykové látky v lidu. A tak v Květech 1867—1868 vyšly kromě těch několika hesel, jež pojal Erben do svých sbírek (Prostonárodní písně a Sto pohádek), v šesti pokračováních „Příspěvky k české ptakomluvě“ od několika přispěvatelů. Největší sbírku sestavil pro Moravu 1886 F. Bartoš (známější je otisk 1888 v jeho Našich dětech, str. 368—407), pro Slezsko Prasek a později Vyhlídal (Naše Slezsko II, 264), na Slovensku něco málo sebral 1896 A. P. Záturecký (Slovenská přísloví 283—284). Tím dostaly tyto zajímavé větičky teprve pevný základ, když se ukázalo, že žijí takřka beze změny ještě po 400 letech na celém území našeho jazyka.

Mohlo by se ovšem říci, že toto veliké rozmnožení látky vzniklo teprve časem a nedávno; ale ukázalo se brzy, že těch osm zbytků z r. 1528/1578 je jen část velikého bohatství lidového podání, a ta byla již za vlády Otce vlasti zapsána Klaretem slovnikářem, arci — latinsky. V svém vydání 1926—1928 jsem si toho ještě nebyl vědom; ukázal to bystrý německý učenec Wesselski v krásné knize „Klaret und sein Glossator“ (1936, str. 46—48).

Klaret totiž vypráví (zevrubný výklad u Wesselského), jak křepelce bylo jiným ptákem slíbeno pět darů a jak ona ho upomíná „Quinque nummos“: německý učenec si všiml, že je to překlad z češtiny „pět peněz“; tak je také vskutku uvedeno 1528 v Radě zvířat — „pět peněz“ — známe toto křepelčino říkání všichni (a bývá také zvána v nářečích ‚pětpenězka). Jenže v živém jazyce je toto říkadlo, jako ostatní, zdvojeno: tak „pět peněz! pět peněz!“ správně zapsali z Čech Erben, z Moravy Bartoš (Osvěta 1881, 563), ze Slezska Vyhlídal (1899 v Českém lidu 343 = Naše Slezsko 265); z Čech Hálek (v Květech 1868, 102) má variantu ‚moc peněz, moc peněz‘, na Moravě a ve Slezsku bývají nářeční ‚pojď pod mezatd.

A zrovna tak nalezl Wesselski další dvě slova (zapsaná latinsky) u chřástala — volá ‚dumus, dumus, což jest české [37]chrást, chrást: tuto správnou domněnku dosvědčuje podnes moravské znění (Bartoš, Naše děti 65): ‚křástele! žeň tele!Podle jiných se chřástal vzpírá platiti křepelce ‚pět peněz‘ (vypráví to Klaret, v. Wesselski) a nabízí jen ‚tres, tres‘, v čemž se zase kryje české ‚tři, tři‘; Klaret sám dodává, že jinde jmenují ‚křechaře‘. V dnešních našich nářečích toto znění není u žádného ptáka; ale podle Bartoše (Naše děti 59) volá koroptev: štyři, štyři, štyři (není taková záměna nemožná), na Slovensku vlaštovka: ‚Tri bily, štyri bily…‘ (Záturecký 283).

Wesselski ukázal tak na tři nejstarší doklady české ptačí řeči v rouše latinském; Čechovi není nesnadno doplniti jeho nálezy dalšími, velmi zajímavými.

Nejzajímavější jest oprava Jungmannova výkladu, že je jméno čejky odvozeno od zvuku čej-čej. O čejce praví Klaret ve Fysiologiáři č. 94, oddula), že říká vždy ‚libros, libros‘, ale nikdy jich nečte. Bez nesnází shledáme, že se míní české znění ‚kníhy, kníhy‘, jež se podnes uchovalo v lidu a jež ovšem znají Jungmann i Kott i Přír. slovník (ale neuvádějí je přesně); uvedl je již Hálek v Květech 1868, 102. Podle tohoto svého zvuku čejka v nářečích a v mluvě lovecké slove kníha, kníhovka (jméno ‚knihora‘ v Přír. sl. není dosti rozšířeno). Zajímavá je však varianta moravská ‚áhežka‘, o níž nalezne čtenář zevrubnější výklad 1923 v Časopise pro moderní filologii (IX, str. 11—12). O tom slově uvažoval nynější jubilant Janko a obrátil se také na nenahraditelného † redaktora „Naší řeči“ Ertla, jehož zcela vzorný výklad otiskl, sám svůj potlačiv. Ertl ukázal, že v tom nářečí slyší lid čejku volati m. ‚kníhyhanácky ‚áhy, áhy‘, t. j. ‚áhe, áhe(s -e- m. -y, jako v ‚bel‘ m. ‚byl‘), že lid toho nářečí tvoří jména ptáků od jejich hlasu příponou -ška (cukrú — cukrouška) a že ji zapisovatel změnil ve spisovné -ežka. Tak toto hanácké ‚áhežka‘, vlastně ‚áhyškajest v r. 1923 přímý potomek Klaretova ‚libros‘ z r. 1360…

A zrovna tak poznáme v Klaretovu latinském ‚cuculare(ve Fysiologiáři č. 32) naše české ‚kukati(spolu s výkladem lidového podání, že rychlé kukání oznamuje horko). Viděli jsme, že hlas kukačky jest ze všech ptačích hlasů nejznámější v trojím opakování ‚kukuk, kukuk, kukuk!Od něho má tento pták také své jméno latinské (cuculus) i německé (kukuk), — ale nikoli slovanské. Slovanské jeho jméno obecné a velmi staré je ‚zeg’zulja‘, u Klareta též správně ‚zezhule‘, v nynější mluvě obecné nejčastěji ‚žežul(ič)ka‘; dnešní jméno kukačka, v přírodopise zobecnělé, je původu dosti pozdního a nejspíše vlivem něm[38]činy. Že ovšem Čechové již v nejstarších dobách slyšeli hlas žežulčin, svědčí jednak verš Rady zvířat: „Žežhulka volá ‚kuku, kuku!(tisky všechny stejně od r. 1528), jednak sloveso kukati, již staročesky dobře doložené (slovensky ‚kukukať‘). Ale právě toto sloveso, dnes tak běžné a omezené svým významem, nemusí ještě vždy s tím hlasem souviseti; znamenáť stč. také kvákání žabí (v Radě zvířat se žába chlubí ‚žežhulce napřed nedám — neb tak jako ona kukám‘), u Jihoslovanů znamená naříkání nad mrtvým, u nás v starší době ‚plísniti, kárati‘: ‚někomu přikukati, dokukati‘ atd. má blízké příbuzenstvo v stč. ‚kuknati‘, s nímž však souvisí naše ‚huhňati‘, z jiného kořene (pův. gong-). Ale ovšem ten trojí zvuk ‚kuku, kuku, kuku‘, jak jej přírodopisec zapsal, je doložen také lidově (Bartoš v Osvětě 1881, 562), často jen ve dvojím opakování ‚kuku, kuku!‘ Příruční slovník ukazuje, že literáti špatně slyší; zná totiž jen tvary ‚kuku, kukuku, kukuk‘, jichž lid nezná. Ale skutečná řeč ptačí vznikla teprve dosti pozdě, z dvojího opakování: v Čechách říká žežulka ‚kluku, kluku!(1867 a 1868 v Květech zapsal Hálek), na Moravě ‚kup mi sukňu(Bartoš, Naše děti 63, dvakrát opakováno; Erben i Hálek zapsali také česky ‚kup mi, kup mi, sukni, sukni‘), — ale pro obojí tuto řeč starších dokladů není! K tomu ovšem vytvořena lidová povídka.

Co praví jíkavec u Klareta (Fysiologiář 125), můžeme uhodnouti. Dvakrát se o něm vykládá, že říká ‚comedo‘, a nic nejí; ale naše dnešní zápisy jeho řeči neznají. Novočesky by ten hlas zněl ‚jím‘, a to by se hodilo ke jménu ‚jíkavecjež patrně napodobuje hlas tohoto ptáka ‚jí‘, od něhož i sloveso jíkati dokládá Příruční slovník.

Také nevíme, co říká kavka (v Klaretově Fysiologiáři č. 77), ale nevěděl to patrně ani Klaret; vytýká jí, že sice mnoho mluví, ale ‚absque sensu‘ (= beze smyslu). Neví to ani dnes o ní lid, neboť jenom říká, že ‚kváká‘ nebo ‚krákoře‘ (na Moravě, podle Bartoše).

Zato víme, co říká ‚drlice‘ (u Vodňanského slove ‚strašík‘, lat. annoda; ale naše slovníky tohoto ptáka dosud nezjistily). Je prý asi tak veliká jako skřivan, zpívá ve výši a náhle spadne vedle hnízda (Fysiologiář č. 7); říká ‚pacior, pacior‘, v čemž snadno zjistíme české ‚trpím, trpím‘. Ale naše dnešní zápisy ani toho ptáka ani toto ptačí slovo neznají. Mohla by to býti, podle laskavého sdělení p. dr. Štěpánka, naše linduška, ale její zpěv ovšem lid slyší jinak. Pan kol. Šmilauer mě laskavě upozorňuje, že zahynulé slovo drlice znamená asi chocholouše a že zaniklé citoslovce trpím je zachováno v jeho moravském [39]nářečním názvu trpinka (u Bartoše trpělka) a v slovenském jméně trpielka; dále že staropolsky slul chocholouš podobně dzierlatka.

Drozd (u Klareta východním nářečím ‚drozn) je ve Fysiologiáři (č. 75) chválen, že krásně zpívá, ale nemůžeme ovšem z dnešních zápisů (Květy 1868, III, 62 a j.) zjistit, co vlastně měl Klaret na mysli; zrovna tak u havrana (Fysiol. č. 26) zvíme jen, že kráká, jako u vrány, že všechny najednou křičí (Fysiol. č. 27 a Exempl. č. 96).

O výru Klaret (Fysiol. 18) praví, že jeho strašný hlas připomíná neštěstí, ale jeho hlas uvádí latins (kořec) ky ‚boo, boo(křičím); u sýce (Fysiol. č. 85) o hlasu nemluví, zrovna tak jako u sovy (t. č. 86) nebo u kalousa (F. 119); ale v Radě zvířat sova, kalous i výr se ironicky chlubí „všickniť jsme ptáci zpěvaví, zahochceme a zazpíváme, velmi líbej hlas vydáme“. Nyní ‚sýček‘ volá „půjď, půjď!“ a tak bývá uváděn i hlas výrův a sovin, ve shodě s Klaretem.

Jinak je s hlasem vlaštovky (Fysiol. 65); o tom ví Klaret, že její zpěv věští osud, v Radě zvířat však od r. 1528 volá: vidím, vidím; tuto řeč dokládá Jungmann z Paprockého hlasem ‚vidi, viditi‘. Ale nové zápisy dokládají i řeč ‚vidímněkolikrát; podle Praska vítají vlaštovky opilého hospodáře ráno: vidím, vidím (Vlast. slez. I 113); podobný je i hlas moravských vlaštovek (Bartoš, Naše děti 46): „šidly, vidly — šidly vidly“; sýkora ve Slezsku volá týmž způsobem (Prasek 110) ‚vidím, vidím, ty jsi pánatd.

Naprosto nic však neví Klaret (Fysiol. 130) o řeči dudkově, dnes v lidu ze všech nejznámější. Není snad bližšího spojení nežli slovesa du-du, du-du, už du atd. se jménem dudek a také arci spojení povídkové s některým jiným ptákem, jenž dudka volá. Ač obecné domnění vykládá, že dudek dostal své jméno od tohoto svého hlasu du-du, du-du (jejž lid tlumočil ‚jdu!‘), je tomu přece právě naopak. Neboť původní jeho slovanské jméno znělo ‚v’doď‘, staročesky ‚vded(ek)‘, a to ovšem s původním ‚jdonemělo vůbec souvislosti. A Klaret, jenž zná jen tvar ‚dedek‘, nemohl tedy znáti historek založených na znění ‚dudek‘. Teprve Rada zvířat, ač má také ještě jméno dedek, svědčí od roku 1528: „dedek zpívá du du du — nechoď lenivý k obědu“, a Tham 1814 to doplnil na obvyklé čtveré dudu, dudu (zato zkazil zcela původní konec: „budeš-li tak dělávat koupímť sukni i kabát“ v thamovské dvojverší „když tak budeš pracovati — brzy zjednáš nové šaty“). A tak čtveré dudu, dudu zapsal také Erben, kdežto Hálek (1867 i 1868) jen trojí [40]‚jdu, jdu, jdu‘; čtveré poznamenal Bartoš (Naše děti 68), u něho na kukaččino vybídnutí ‚kup mi sukňu‘ dudek odpovídá ‚už du, du, du, du‘. Tak také uvádějí slovníky od Jungmanna počínajíc. Nejsou tedy tyto výklady lidové staré — a teprve podle hlasu ‚dudu‚duduupraveno staré znění ‚vdedv nové dud(ek); to se stalo také v polštině, a ona mohla působiti i na češtinu. Původní lidové podání ještě neznalo dudkovy ochoty ‚jdu, jdu…‘, nýbrž znalo — jak u Klareta, tak i u Poláků — jeho nečistotu a smrad, takže byly podle toho v býv. Polsku nazvány v XVI. stol. špatné nové peníze dudky.

O slavíku a jeho zpěvu se již stala zmínka (zevrubný výklad na př. v Brehmově Životě zvířat, v překl. Nekutově, II, 2, 125—126); chválí jej ovšem také Klaret (Fysiolog. č. 102, Exempl. 66). Ale napodobení jeho hlasu nebo řeči nepodává. Teprve 1428 čteme v Radě zvířat: „slavík v noci tuch, tuch, tuch — což se však neshoduje ani s jiným lidovým podáním (na př. u Zátureckého a j.), ani se skutečnými zvuky (podle Brehma ‚karr‘ ‚ré‘ ‚tak‘ ‚víd‘ krrék‘ atd.). A zdá se, že si toto ‚tuch‘ utvořil básník sám pro rým k následujícímu verši ‚nebývaj, člověče, hluch!‘

Taktéž byla již zmínka o strnadu a jeho řeči „Ty-ty-ty! Jel bych vorat, nemám šlí“ (jiné výrazy lidové uvádí Brehm-Nekut II, 2, 304—305); na Slovensku zpívá zase jinak, podle Zátureckého ‚Zle, zle, zle, zle— je možné, že vskutku strnad uherský má jiné tóny nežli u nás rozšířený strnad obecný a zahradní. Klaret sice strnada zná (Fysiolog. 46), ale o jeho řeči se nezmiňuje.

Poslední v Radě zvířat vzpomenutý pěvec skřivan‚crli-vrli(1578; 1528 asi chybou tiskovou ‚črli-vrli, 1814 u Tháma novou opravou ‚cvrli-vrli). Jungmann dokládá z Paprockého crkvrliti = hlas jako skřivan vydávati. Klaret (č. 6) připomíná také skřivanův zpěv, ale zvuku neuvádí; slovenské crkvrliť uvádí Kálal, ale řeč skřivanovu uvádí zcela jinak Záturecký (Idiete, Idiete von), zcela jinak také Brehm-Nekut (II, 2, 275: gerrlele, tryt, tyc, šerrererererr). To by ovšem nevadilo, ale to, že se dnes podobné zvuky v lidovém podání připisují jiným ptákům — kvíčale, vrabcům atd. To jsme ostatně viděli již několikrát — a také jsme již viděli, že jednotlivci slyší ty hlasy jinak: slyšel-li na př. Klaret chřástala volat chrást, chrást, přispěvatel Květů 1867 ho slyšel volat krást, krást! (II, I, 299); slýchají-li lovci čejku volat kníhy, kníhy, týž přispěvatel ji slyšel volat prchni, Moravan stíží, Slezan čej, čej (Prasek 108) atd. Ano, přijímají se i výrazy cizí; ve Slezsku chřástal volá [41]německy ‚géťs, géťs(Prasek 108), v ostatním území se jeho hlas počeštil a volá ‚kec, kec!Tím cizím přejímáním můžeme vysvětlit, že sice dnes u nás hrdlička cukruje ‚cukrú, cukrú‘, což skutečně dost pěkně napodobuje její hlas, ale ani Klaret ani Rada zvířat její hlas neznají, spokojují se výkladem fysiologů o její manželské věrnosti.

Pták crk (u Klareta crh, crch) — lat. davicerula (Fysiolog. 40), druh drozdů — poletuje a křičí na ostatní ptáky, aby odpočinuli; máme nyní v lidu několik uštěpačných řečí drozdových (v Radě zv. není), ale žádná z nich (na př. Kott VI, s. v.) se neshoduje. Umělecky užila (jiného) volání drozdů Glazarová v „Adventu“; všimla si tak pěkně i ptačí řeči jiných opeřenců.

Rovněž o crčale (cvrčale) vypráví Klaret (Fysiolog. 62), že mnoho žvatlá a nemlčí; podle Jungmanna mohou to býti ptáci crk, drozd, dlask, ale zase z dnešních jejich řečí v lidu nemůžeme souditi, co cvrčala vlastně mluvila. Totéž platí o jiřici (Fysiol. 51), jež vábí jiné ptáky jako žena; totéž o kvíčale (Fysiol. 20), jež křičí strašlivě, jako by se člověk smál; o lebdušce (Fys. 21), jež šálí ptáky a vybízí; o lelkovi (Fys. 87), jenž ohlašuje neštěstí; o plchovi (Fys. 81), jenž stále křičí; o stehlíkovi (Fys. 28) a o strace (Fys. 105); o strakapounovi (Fys. 104), jenž křičí, jako by byl chycen; o špačkovi (Fys. 108), jenž hovoří lépe než ostatní ptáci; o ťokovi (Fys. 38), jenž křičí, aby jiné ptáky zlákal do osidel (lat. diculus, ale ani latinské, ani české jméno není známo), atd.

U jiných ptáků připomínají Klaret i Rada zvířat aspoň jméno jejich hlasu; u Klareta kvočna a slepice „gracillant“ (kvokají), bukáč a bukomorník „bombit“ (bouká), čáp „blactat“ (RZv. zaklekce), řeřáb „gruitat“ (též v Laktiferu), pěnice a pěnkava pěkně zpívají, labuť — jako vůbec ve středověkých fysiolozích — zpívá umírajíc, páv křičí, když se podívá na své nohy, holub „simpulat“ (vrká), kohout budí v noci (jako v RZv.), kuřata „pipant“ (přejato do češtiny, pípají), husa, houser, housata buď pípají, nebo křičí atd.

Ale nebudeme tímto výpočtem věcí známých a neznámých čtenáře unavovati. Na srovnání látky postačí uvésti, že r. 1855 Štěp. Bačkora v Dětských hrách a zábavách uvedl celkem řeč dvaceti ptáků; Erben 1863 v Písních taktéž asi dvacet; 1867/8 Hálek v Květech asi padesát; Bartoš 1888 asi třicet — ostatní sběratelé daleko méně. Tak také Primus Sobotka 1882 ve svých Výkladech prostonárodních (O ptactvu v poesii slovanské 78—93) zná jenom něco maličko (přibírá také z lužické [42]srbštiny a slovenštiny, jako již Hálek přibíral také ukrajinštinu a jihoslovanštinu); nejvíce poměrně nasbíral starý Nekut v letech osmdesátých ve svém překladu Brehmova Thierleben. Ale nejvíce lidového materiálu sebrala stále ještě r. 1528 stará Rada zvířat — pan Smil v Nové radě byl nad takovou lidovou poesii příliš povznesen; celkem má asi třicet ptáků, z nich je však pět cizích nebo báječných (noh, fénix atd.) a jenom osm jich napodobuje skutečnou řeč lidovou.

Zcela právem tuto kapitolku „o drobném ptactvu“ pochválil Gebauer 1873 v musejním Sborníku vědeckém (47): „ozývají se nám říkadla, popěvky prostonárodní — a kdo je sepsal, zajisté nepocházel z vrstvy, kde poesie lidu byla věcí neznámou. A v týchž radách s humorem a vtipem potkáváme se zase (u žežhulky, strnada, vrány)…“ Poznamenává dále, že tyto rady jsou ovšem pozdější a jiné nežli ostatní, ale přes to že mohou býti pozdějším přídavkem skladatele starého, snad ještě z XV. století.

Viděli jsme také, s jakou láskou se těchto drobtů poesie lidové ujali neocenitelný Erben a neúnavný Bartoš, jenž také se již poklonil zásluhám Erbenovým. A ještě zajímavější jest Hálek, jenž sebral nejvíce ze všech. První sbírku uvedl slovy: „Sdělujeme tento zajímavý úryvek z práce větší, již podnikl spisovatel o doličování českého ducha již velmi zasloužilý“ — a vybízel k sbírání dalšímu: vítán je „sebe menší příspěvek k české ptačí mluvě“; 1868 opakuje: „Žádáme opětně laskavé čtenáře, kteří podobné věci znají, aby nám co nejdříve sděliti si neobtěžovali, by i tento druh národního básnictví dospěl k rozmanitosti a úplnosti co největší.“

Článek tento chce podobně, asi jako učinili Hálek s Erbenem, upozorniti znovu na tuto skupinu dobré české řeči lidové — a ukazuje zároveň, že počátky této řeči ptačí sahají před r. 1528 (první vydání Rady zvířat) a že je najdeme již daleko dříve v rouše latinském. R. 1511 nalezneme velmi zajímavé stopy této lidové mluvy v slovníku Lactifer bludného poutníka Jana Vodňanského (jimi jsem čtenáře ušetřil), r. 1360 a předtím již nalezneme v pracích Klaretových daleko více, nežli se dosud nasbíralo — arci je to třeba teprve luštiti. A jako kdysi společně o poznání lidu českého a německého pracovali dva největší jazykozpytci obou národů, Jak. Grimm a P. J. Šafařík, jako za našich dní pracovali společně o vydání Grimmových pohádek s německým učencem Boltem čeští naši nejlepší lidé, Polívka a Jiří Horák, jako r. 1528 Němec Pekk vydal tuto stč. Radu zvířat, tak jsem také ukázal čtenáři, jak se o pochopení [43]těchto českých lidových textů zasloužil Němec Wesselski, nedávno pohříchu zemřelý. Náš Archiv orientální vyšel ještě s posmrtným otiskem poslední jeho práce, věnované zase Klaretovi. Takové spolupráci jsme rozuměli vždy od Klareta až po Dobrovského a Šafaříka, Pekaře i Polívku — a nezapomenutelného Zubatého…

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 2, s. 33-43

Předchozí —i—: Mluviti „do duba“

Následující Arnošt Kraus: Šemík

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1