Vulgární dialog nečiní film lidovým

Dr. Klementina Rektorisová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nejúspěšnějším českým filmem, minulého roku a filmem skutečně lidovým, to jest každému českému člověku srozumitelným, byl Tulák Macoun. Jeho známost se rozšířila i mimo vrstvu stálých návštěvníků kina, doporučovali jej učitelé ve školách, kazatelé v katolických i evangelických chrámech. Hluboká mravní tendence o velikosti pokory a sebezapření byla porušena jen episodou o svůdné cizince, která se ve filmu octla na přání producentů, neústrojně včleněna do původního libreta Otty Minaříka. A filmu hrozilo ještě jiné nebezpečí: vulgární tón dialogu. Přesvědčili jsme se o tom ve výňatku ze scenaria napsaného dr. Mir. Ruttem a ing. Karlem Smržem, který před dokončením filmu uveřejnila Kinorevue (2. VIII. 1939). Z nejasného vědomí o charakterisační síle „lidové“ řeči vznikl takto stylisovaný dialog:

Bessy: Tě péro! Anka: Nazdar! Pozdravuj Ferdáčka. A nezapomeň mi zejtra přinést tu detektivku! — Anka: Tak servus, Zorko. A kam dnes večer? Zorka žertovně odpovídá: Do bijáčku. Mám tam rande s Valentinem. Hraje dnes mladýho šejka. Holka — to je správnej kluk. Jsem do něho celá blázen. Anka vesele: Tak ho ode mě pozdravuj a nespal očima plátno. A kdyby tě nechtěl, tak mu dej moji adresu.

[183]I když se vzdáme zásadních námitek proti zvěčňování žargonu ve zvukovém filmu, i když se nebudeme dovolávat mravní a národně výchovné odpovědnosti v umění, máme proti tomuto textu námitky s hlediska odborné kritiky jazykové. Jen si všimněme, jak uměle je imitace „lidového“ vyjadřování slepena ze rčení nesourodých (tě péro — nazdar — servus) a ražení ne právě nejnovějšího (bijáček — správnej kluk). Úsloví a slova žargonu velmi rychle stárnou a jsou stále nahrazována novými. Může se tedy stát, že dialog nebude dost časový, než se film rozběhne po plátně. V konečné úpravě Tuláka Macouna citovaný dialog zmizel a přispělo to k trvalé hodnotě filmu.

Řeč na jevišti, i na jevišti kina, přijímá posluchač vždy jako útvar umělý a vybroušená forma jazyka je v přirozeném souladu s ostatními vyjadřovacími prostředky, které zejména ve filmu jsou voleny s heslem: poskytovat lepší obraz skutečnosti. Pokusy uvést slang a argot na jeviště selhávají. Těmto mluvám se daří jen v prostředí, z něhož vyrůstají a v němž účelně žijí. Jsouce uměle a ve fragmentech přesazeny na jeviště působí nepřirozeně, jako jazykový preparát, rychle tam stárnou a vtip z nich vyprchává.

Nepopíráme potřebu třídního a povahového rozlišování v herecké řeči, ale nutno se řídit vkusem, třídit materiál a vybírat z něho jen prvky skutečně charakteristické, sourodé, všeobecně známé a trvalé, užívat jazykových odchylek účelně a umělecky účinně. Spolehlivější prostředky nalezneme spíše v tvarosloví, v syntaxi a zejména ve fonetice. Několik slovíček a frází sebraných na pražské ulici nepřispěje k „lidovosti“ hry. Povrchní kopírování a nevhodné užívání argotických prvků pobaví snad bezduchého měšťáka, ale u většiny lidu s nimi nepochodíme, jako nepochodila opereta U sv. Antoníčka na Slovácku. Proto se dobře stalo, že se i po stránce jazykové dbalo v Tuláku Macounovi o výraz ušlechtilý a že lidovost nebyla porušena vulgárností.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 182-183

Předchozí Josef V. Bečka: Človíček

Následující r.: K historii názvu dálnice