Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Česká vlastní jména z kmene sěm-

V ČMF. počíná dr. Jan Svoboda otiskovati kapitoly ze své studie o českých jménech osobních a místních. V 3. čísle XXVI. r., str. 421—434, pojednává o jménech odvozených z praslovanského kmene sěm-.

A. Jako obecné slovo se tento kmen v češtině nedochoval (je v ruském semja, rodina), máme z něho však několik jmen osobních (o.) a z nich odvozených jmen místních (m.); z těch pak zase dále vznikají příjmení (p.). Jsou to tyto případy:

1. a) *Semidrah, *Semdrah, „své rodině drahý“: jen v m. Sendraž (u. N. Města n. Met.), Sendražice (u Kolína, u Jaroměře); p. Sendražský, Sendracký;

b) *Semirad: jen v m. Smiradice, dříve Semiradice (u Strakonic), Semoraz (na Těšínsku), snad i Senohrad (u Krupiny) a Senorady (u Třebíče); p. Semoradský, Semoracký; je možné, že sem patří i p. Semerád (v pražském adresáři našel autor 205 Semerádů, 19 Semorádů, jednoho Semiráda, žádného Semráda);

c) Semislav jen jako o.;

d) *Semitěch: jen v m. Semtěš (ze Semitěš; u Čáslavě a Žlutic) a Samotíšky (dříve Sěmitěšice; u Olomouce);

[173]e) *Semidar: snad v m. Smidary.

2. Vedle plných složenin byly i krácené tvary osobních jmen:

a) *Sem: jen v m. Semice (u Českého Brodu, u Písku);

b) *Sema: jen v m. Semín (u Přelouče; dvůr u Troskovic na Turnovsku); p. Semín, Semínský;

c) *Seměch: jen v m. Semošice, Zeměchy (u Kralup a u Loun);

d) Semek a Semík: m. Semeč (u Lovosic), Semčice (u Ml. Boleslavě), Sentice (dříve Semčice; u Tišnova); p. Semecký, Semec;

e) *Seman (Semian): m. Semanín (u Litomyšle); o. *Semoň: m. Semonice (u Král. Dvora); o. Semata: m. Semtín.

B. Na tyto výklady navazuje autor několik důležitých úvah obecných: 1. Ne všechna složená jména osobní mají smysl; mnohá vznikla mechanickým spojováním rozličných zděděných prvků (sěm-, rad- spojeno na př. v Semirad); silně tu působila snaha, aby jméno dětí obsahovalo jednu složku jména otcova.

2. Tyto prvky složených jmen jsou velmi staré, praslovanské; proto jsou mezi nimi mnohá, která se jako obecná jména nezachovala. Nemáme v češtině dnešní ani staré nic, co by se rovnalo srbocharvátskému rat, válka, ruskému boŕba, zápas (slovo borec je nové přejetí), boĺšoj, veliký, církevněslovanskému sulěj, lepší, spyti, marně atp. Máme však tato slova uchována ve vlastních jménech Ratibořice, Boleslav, Sulislav, Spytihněv.

3. Složená jména se rozličně krátí: a) vypouští se t. zv. spojovací samohláska: z Budivoj vzniká Budvoj; pod. Budimil > Budmil, Semidrah > Semdrah; b) z první části zbývá první slabika, druhá je úplná: Dr-ži-slav > Dr-slav, Ho-sti-slav > Hoslav, Dra-že-slav > Dra-slav, Se-mi-drah > Se-drah; c) zůstává jen první část, někdy s některou lichotnou příponou: Hodislav n. Hoděmysl > Hod, Hodoň, Hodek, Hodáň, Hodota; Budislav > Buda (z toho Budín) atp.

4. Mnohá osobní jména se dochovala jen v místních jménech a lze je z místních jmen vyčísti; nemůžeme však vždycky s naprostou jistotou tvrditi, že takové jméno skutečně i bylo, protože se místní jména měnila a často tvořila jen napodobením jiných místních jmen.

5. Složená slovanská jména se uchovala do doby vznikání stálých příjmení jen v několika málo případech (když byla přejata církví, na př. Václav, Vojtěch, Stanislav, nebo když se jimi aspoň překládala některá jména cizí: Ctibor = Honorius, Bohumil = Theophil). Tomu zdánlivě odporuje ta skutečnost, [174]že mezi našimi příjmeními nacházíme jména jako Načerad, Zderad atp., z nichž odvozujeme místní jména Načeradec, Zderaz. Zde však musíme předpokládati, že se takové příjmení vytvořilo znova na základě jména místního. Že se osadní jméno stává přímo (bez odvozovací přípony) příjmením, na to máme dokladů dost: Hradec, Žampach, Brandejs, Bechyně, Kolín, Načeradec, Opava (ovšem vedle častějšího Hradecký, Brandejský atd.). Víme také, že ke jménu Vrchotice, Boršice byla znovu přitvořena „základní“ osobní jména Vrchota, Boršík. Stejně bylo ke jménu Načeradec zpětně utvořeno jméno Načerad a snad i k Semiradice, Semoradi jméno Semerád.

V lívách, Livina, Levce, Levín, Leveč, Levonice

Všechna tato jména obcí, poloh i vod odvozuje V. Polák v ČMF. XXVI, 418—420 z obecného *leva, *líva, uchovaného v ruštině; znamená tam „voda, potok“ a je odvozeno od slovesa „líti“.

„Řásný obor světa“

1. V líbezné knížce Jirátově „Lyrika českého obrození“ (vydal Českomoravský kompas) čteme na str. 61 ódu Miloty Zdirada Poláka „Starý Řím“ (vyšla původně v Zieglerově Dobroslavu I, 1820 jako vložka do Polákovy Cesty do Italie), v ní pak verše:

„Zbraně slepící blesk tě v přísném provodil čase
z temnosti kolébky tvé do řásného oboru světa“.

Vydavatel nechtěl jíti cestami mnohých pořadatelů anthologií, zvláště školních, kteří buď nevykládají vůbec nic, nebo jen takové věci, které možno zjistiti nahlédnutím do nejpříručnějšího slovníku naučného nebo jazykového, kdežto místa skutečně obtížná nechávají bez povšimnutí. Jirát se snažil vyložit, co bylo nejasného, a zastavil se i u našeho slova. Hledal v slovnících, ale marně. Ani Jungmann, ani Kott v žádné ze svých devíti abeced, ani Herzer-Ibl, ani Váša-Trávníček neříkají o slově řasný-řásný[1] nic jiného, než že znamená „řasnatý, mnoho řas mající“. A to se do našeho místa zjevně nehodí. Spokojil se [175]tedy vydavatel dohadem „snad rozmanitý nebo obsáhlý“. — Ale skutečný význam je jiný.

2. Hledejme další podobné doklady. První, co nás napadne, je verš z Nerudovy Romance o jaře 1848: „Tak lesklá teď čela, tak kyprý ret a pohled tak vlhce řásný“, v němž „pohled vlhce řásný“ lze sotva vyložiti „se slzou na řasách“, jak jsme čtli. — Materiál Slovníku jazyka českého nám dá dokladů více. Obrovská většina z uvedených 137 dokladů má ovšem význam „řasnatý“[2]. Jenom ve 14 případech můžeme mysliti na význam jiný.

a) Význam „zářný, skvělý“ je nejlépe doložen naším citátem z Poláka. Protiklad „z temnosti kolébky“ a „řásný obor světa“ to ukazuje zcela jasně. Dále sem patří velmi přesvědčivý doklad z J. B. Dlabače (Zpěv ke cti Pia VI., 1782): „světlo kde řásné skrz široký (=é) brzo projde kraje“. A sem zařaďuji i citované Nerudovo „pohled tak vlhce řásný“; znamená to „pohled vlhce zářící“. — Ne již tak zcela jasné jsou další doklady z Polákovy „Vznešenosti přírody“ (v materiálu Slovníku je jen druhý z nich):

„Na výsosti řásné, v modrem vyklenuté síni krásné“ (I, 53—54);

„Hvězda temnou noci černost proniká v kole řásném blíže Dobropána, v plné spanilosti, v jasu krásném běh svůj béře“ (I, 127—129);

„(luna se točí) o zem, s ní pak řásný měří posléz oblouk nebe (I, 166);

„(Hladolet, t. j. Saturn) řásným, hodným podivení koru obvitou má pasem (I, 181);

„(Mlhy a páry) v sloupech se zatočte stříbřených měsíce jasnem, přírodě vznešené ke cti se vyviňte v oblouku řásném (VI, 163—164). (Všechna tato místa, vyjma první, jsou ve znění částečně odchylném již v první podobě Polákovy básně, ve „Vznešenosti přirozenosti“ z r. 1813; viz tam I, 43—44; I, 60; I, 75; II, 81—82).

Můžeme se domnívati, že jde i v nich o význam „skvělý, zářný“; ale snad je také možný význam „oblačný, ev. mlhovitý“. [176]Stejně nevýrazný je doklad z Básní Fr. X. Svobody (1883): „tys (měsíc) lil mi kdys do srdce i plesy, řasný, vířivý“.

b) Význam „krásný“ (k poměru obou významů srov. „skvělý“ = „skvějící se > nádherný“) nacházíme v těchto dokladech:

„(lid ve Slezsku mluvící míchanicí polskočeskou) zpívá nábožné i světské písně řásným jazykem českým“, J. Prav. Koubek, ČČM. 1839, 217;

„V přírody tam velekrásné nejtajnější svatyni vím já oudolíčko řásné a uprostřed jeskyni“, J. K. Chmelenský, Básně 1823, 85;

„srdce aby řásnou vnadou občerstvělo“, V. Nejedlý, Otokar III, 82;

snad i „Bělounké tělo krásné, čelíčko pěkné řásné, J. N. Štěpánek 1815.

c) Specialisovaný význam „elegantní“ je v dokladu z Lactifera (bosáka J. Vodňanskeho z r. 1510), který zařadil do svého slovníku J. Jungmann, aniž jej odlišil od druhých dokladů jako zvláštní skupinu významovou: „řásně, eleganter“; dále v místě „hojnost slov schazeti nemuže k řastnější (řásnější) vejmluvnosti“, které nacházíme ve dvou spiscích nejranější doby obrozenské, v Conrádově „Slávě kostela sv. Matěje“ z r. 1772 a ve Fr. Kosteleckého „Chvalořeči při uvedení do chrámu Marie panny Sněžné Jana Celestyna Künclera v Rokycanech“ z r.1780 a které je zjevně přejato z nějakého spisu staršího.

Ostatní doklady jsou nezřetelné (řasné pavlače, řetěz řasný, odměna řasná).

3. Základem těchto významů je dialektické slovo řása s významem „záře“. Dokládá je Fr. Bartoš v Dialektickém slovníku ze západní Moravy; Ign. Hošek (Nářečí českomoravské II, 1, 141) z nářečí polnického (s odchylným tvarem rása ze Stržanova, ib. 28, a řás ze Škrdlovic, ib. 11, 50). Snad je i ve východních Čechách (řekne nám o tom někdo ze čtenářů?). Zdá se totiž, že musíme předpokládat dvojí tradici tohoto slova; jednu v katolické literatuře už od začátku XVI. století s významem „elegantní“ (zde jsme ovšem na půdě lexikálně zcela nezpracované); druhou pak, počínající snad Dlabačem, jež užívá tohoto slova ve významu nářečním (Dlabač byl rodák z Cerhenic u Kolína); Polák, jenž dal slovu „řásný“ na čas jakousi oblibu, znal je možná také z rodných Zásmuk (též u Kolína) nebo od Zieglera, rodáka královéhradeckého. — Ale slovo „řásný“ se nevžilo; jistě proto, že jeho význam „zářný, skvělý“ kolidoval s mnohem běžnějším významem „řasnatý“. Jungmann je do Slovníka nepojal a tím je vyloučil z literatury: poslední doklad (nepři[177]hlížíme-li k pochybnému dokladu z F. X. Svobody) je z roku, kdy byl Jungmannův slovník dokončen. A Polák sám později už ani nevěděl, co slovo „řásný“ znamenalo. V pozdější úpravě „Starého Říma“, otištěného ve vydání jeho spisů z r. 1862, čteme uvedený verš takto: „z temnosti kolébky skromné na hlučné jeviště světa“.

Stírka

Stírka je, jak uvádí Kottův slovník, nářeční označení rozličných druhů nádob. Při výkladu jeho vzniku musíme vyjíti od slovesa zetříti (měli bychom tedy psáti vlastně podle dnešního pravopisu „ztírka“). Jako „zrýti, zkopati, zorati“ znamená „zpracovati půdu rytím, kopáním, oráním“, tak je „zetříti“ „zpracovati třením“. Užívá se (nebo užívalo se) tohoto slovesa o činnosti hnětací (pekař zetře těsto, máslo v hrnci zetříti) nebo mělnicí (tabák, semenec zetříti, t. j. rozetříti na prach). Od nedokonavého slovesa k „zetříti“, od ztírati, je pak utvořeno podstatné jméno ztírka tak jako od sbírati, objímati slova sbírka, objímka. Slovo ztírka znamená původně „ztírání (hnětení) těsta u pekaře“; dále se význam posouvá. To je u deverbativ na -ka velmi časté; znamenávají potom nejčastěji výsledek děje (nádivka, podrážka, slupka, podšívka, podezdívka) nebo nástroj děje (oháňka, kolébka, pálka, pájka). Řidčeji nabývá takové substantivum významu místa děje, jako je tomu v případě našem; některé doklady však najdeme přece (zatáčka je místo, kde se cesta zatáčí; zastávka místo, kde vlaky zastavují; vyhlídka také místo, odkud je pěkný výhled). V tomto přeneseném významu znamená „ztírka“ podle Kotta: 1. nádobu, v níž pekaři prodělávají chléb; 2. nádobu na tlučení másla; 3. nádobu, v níž se míchá nebo paří píce (řezanka s plevami); potom vůbec žlab (v Netolicích, Kott IX, 311). — Ke skupině „výsledek děje“ patří ztírka ve významu jídla, jehož příprava (ve Slezsku) se popisuje takto: „vejce se vbije do mouky, rozetře, husté těsto se vlije do vřelé vody a uvařené máslem omastí“ (Kott VIII, 382).


[1] Co se kvantity dotýče, nacházíme v 137 dokladech, které má na toto slovo materiál Slovníka jazyka českého, tyto poměry: 17721860 á 36, a 9; 1861—1815 á 10, a 9; 18761900 á 15, a 35; 19011932 á 10, a 3. — Na převahu „řasný“ v třetím období působil také požadavek Prusíkův (Krok 1888, 129), aby se psalo krátké a; zpravidla tak píše Jar. Vrchlický, jehož bylo „řasný“ oblíbeným slovem (16 dokladů). Od 1907 však mají všechny doklady (7: Sova, Machar, K. Čapek atd.) á.

[2] Je zajímavé si všimnout, v jakých spojeních se slovo „řásný/řasný“ vyskytuje: I. ve 84 případech je naše adjektivum spojeno se jménem oděvu nebo nějaké jiné textilie: 12× šat, 4× šaty, 12× roucho, 9× plášť, 5× závoj, 3× oděv, 3× kroj, 3× sukně…; 3× ubrus, 2× clona…; II. ve 22 dokladech je u jména části těla: brvy, obočí, víčka, křídla (4×), peruť, vlasy…; III. ve 12 případech je řeč o rostlinách (kapradina, traviny; kytice, větev 3×, lípa, vrba…); IV. 5 případů je roztříštěných, ale lze je dobře vyložit: mrak, oblak (řasa = cirrus), motýl, kotouč papírů.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 172-177

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Josef V. Bečka: Človíček

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1