Časopis Naše řeč
en cz

O stylistické úloze spojovacích výrazů

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

V struktuře jazyka se jeví úloha spojovacích výrazů mnohostranně a přerozmanitě. Jejich gramatická, syntaktická úloha je známá: naznačuje větné vztahy. Ale vedle ní a často i před ní proráží úloha jiná, která funkci syntaktickou zatlačuje silně do pozadí. Je to funkce stylistická. Zmiňuje se o ní i Gebaurova a Ertlova Mluvnice česká (díl II, str. 269, vyd. z r. 1926): „Spojky se kladou v hovoru často v čelo vět (zvl. zvolacích a p.), navazujíce volně nit hovoru a naznačujíce často náladu (souhlas, podiv, odpor) osoby mluvící.“ Na př.: „A kde jest?“ „A teď tady v Praze.“ (Jir.) — „I pěkně vítám!“ (Rub.) — Ale měli ti lidé dnes práce! (Ra.) — Mluvnice o těchto a podobných případech dále praví, že se tu spojky blíží svým významem citoslovcím, což je zvlášť patrné, když jsou od věty odděleny: Ale, ale, to je radost! (Ner.)

Jako spojovací výrazy fungují v tomto smyslu nejen spojky, spojková zájmena, příslovce a citoslovce, nýbrž i podstatná jména, slovesa, ba i celé věty. V řeči však, hlavně v živém rozhovoru, bývá nejen větší rozmanitost spojovacích výrazů, nýbrž také větší jejich rozmanitost stylisticky funkční. Navazují nejen nit hovoru, ale navazují také na předcházející hovor, byť i jen předstíraný nebo imaginární. Užívá se jich v čele vět jednoduchých nebo před jednotlivými větami, z nichž se skládají celá souvětí (lidová parataxe!), kde udržují nebo zajišťují plynulost [140]a souvislost hovoru nebo řeči. Mají také velký podíl v utváření větné dynamiky, tempa a intonačního obrysu věty. Konečně mají význam sugestivní, projevují temperament osoby mluvící, připravují vhodnou náladu, situaci. Jednodušší nebo nižší úkoly mají v řeči lidové a primitivní, složitější a vyšší poslání v řeči intelektuální, umělecké a pod.

Lidová řeč ráda navazuje hovor: Tak jak se máte? — Poudám, kerejpak vy ste? Plynulost a souvislost hovoru udržuje spojujícími výrazy jářku, inu, no, tuhle-tohle. Vypravěči chodských pohádek rádi začínali větu ustálenými pohádkovými formulemi copa vo to —, toce ví —, které vypravěčům pomáhaly dostati se do vypravování, vklouznouti do pohádkového živlu, do vypravěčského rytmu, intonace a tempa. Stejného druhu je i švejkovské To jsem znal jednoho… V hospodských a spolkařských debatách slýcháme často jinou větnou předrážku, kterou se začínají všelijaké ty pivní a výčepní výklady: člověče, poslouchej (poslyš, poslouchejte, heleď, heleďte, koukni, koukněte), pardón, já ti, já vám něco řeknu, já vám něco povím.[1] To není jen „sugestivní“ začátek věty, ale zároveň i větná předrážka, bez které by se mluvčí nedostal do své řečnosti. Intelektuál myslí a mluví v pojmech, primitiv v slovech, floskulích a frázích, které mu řeč umožňují anebo aspoň usnadňují. Primitiv nedovede uváděti v složitější syntaktický vztah substance, vlastnosti, děje a okolnosti, proto mluví rád paratakticky a své nesložité věty prostě klade vedle sebe. Proto má tak rád syntakticky slabou a bezbarvou spojku a, která mu bezpečně usnadňuje větný začátek i další souvislost a plynulost hovoru. Spojkou a možno skutečně řeč téměř do nekonečna navazovat a udržovat: A tak on přišel a říkal, že… a já jsem povídala, že… a oni říkali… Na nižším stupni školním proniká toto a do větných začátků školáckých tak, že se proti tomu učitelé bránívají kategorickým zákazem „začínat větu spojkou a“. Na thema „Čím bych chtěl být“ napíše na př. žáček takovouhle odpověď: „Chci být soudní rada. A budu je popravovat a dávat do žaláře. A také si postavím vilu a budu v ní bydlet. A vzal bych tam také maminku a všecky příbuzné“. Jak těžko tomu malí žáci odvykají a do jaké slohové nemohoucnosti upadají, je vidět z úkolu, v němž měl žá[141]ček v krátkých větách a bez a na začátku vět popsat nějakou veselou příhodu ze svého života: „Zajíc. On v brázdě. Já k němu. On vylít. Pes za ním. Já upad. On pryč. Já bit.“

Učitelé zase, hlavně začátečníci, upadají do jiných zlozvyků. Hladký větný začátek a plynulé spojování vět jim usnadňuje spojka tedy, která bezpečně vyplní všechny mezery ve větě: Tedy šlechta, tedy lid, tedy národ, tedy všichni dohromady… Téhož druhu jsou spojovací výrazy tedy jaksi, totiž, ovšem, neboť, jimiž někteří lidé začínají téměř každou druhou větu. Zřejmě sugestivní význam mají spojovací výrazy pravda?, že ano? (že jo?), no ne? a jihočeské ne? na konci věty, které na člověka odjinud působí s počátku trochu vulgárně, ale má význam našeho že ano? nebo moravského pravda?

Ale i v řeči intelektuálů a umělců se cítí v řeči potřeba vyhnouti se strohosti pouhého logického skladu větného. I tu se objevuje pro větší plynulost a sugestivnost předrážkový začátek. To je ono masarykovské tož, které slyšíme na př. i v přednáškách V. V. Štecha (ačkoliv je ze Slaného), odtud ono šaldovské nuže, fischerovské nuž a novákovské i v čele jejich vět. Sem patří také slovní obraty z přednášek a výkladů, jako můžeme říci, že…, mohli bychom říci, že…, i když jde o fakt naprosto jasný a nepochybný. Je v tom také zvyk vyjadřovati se opatrně nebo zdrženlivě i tam, kde toho není třeba. Pro větší plynulost a okázalejší rozpětí věty užívá se dnes, zejména v kritickém a referentském slohu, spojek jestli, jestliže, -li, i když nejde vůbec o žádný syntaktický vztah podmíněnosti, jak je vidět z této věty: „Psal-li u nás Šalda před několika lety o architektonice poesie Paula Verlaina, nemělo to v naší literatuře žádnou odezvu.“ I noviny se vyhýbají strohosti fakt a uvádějí je s předrážkovou formulí jak známo, jak se nám oznamuje. Ale ani tyto opotřebované výrazy nejsou vždy bez sugestivní příchuti.

Konečně bývá taková sugestivní větná předrážka zaměřena i umělecky, a proto je záměrně opakována. Tak v úvodní kapitole Jiráskovy kroniky „U nás“ čteme několikrát v čele věty tenkráte, v němž je zakleta lyrická intonace celého díla, rozpomínání a láska k rodnému kraji, touha i stesk, mythus i sen. Mužný a nadosobní pathos je vtělen do spojky když v slavné a stejnojmenné básni Kiplingově. Také tu je tato předrážka záměrně opakována, její syntaktický význam ustupuje do pozadí a spojka se mění v ušlechtile pathetickou znělku, uvozující verše a slohy největšího hrdinství a pravé lidskosti.


[1] To dobře vystihl Karel Čapek v Povídkách z jedné kapsy a v Povídkách z druhé kapsy i jinde. Přes tu chvíli u něho čteme na začátku vypravovacích celků nebo odstavců výrazy podobné, jako tu uvádí autor („Tak já vám povím… “, „Ehm, řekl pan…“, „Poslouchejte, to já…“ atd.).

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 4-5, s. 139-141

Předchozí Fr. V. Autrata, Redakce, Jan Kubišta: Od Batě - od Bati?

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1