Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Elektroúdržbář

Redakce „Zlína“ odpověděla na náš dotaz, co znamená toto tajemné slovo; řekla nám, že je to osoba, která se stará o udržování elektrotechnických zařízení. Zároveň nás požádala o výklad, proč se nám ono slovo nelíbí. To je žádost jistě oprávněná, a neváháme proto svých sedm důvodů proti „elektroúdržbáři“ uvésti:

1. Slova na -ář, -ař, označující lidi, tvoří se (vedle několika jmen vzniklých ze sloves) od substantiv konkretních, označujících věci a zvířata; znamenají totiž osoby, které něco vyrábějí, s něčím obchodují, s něčím pracují, něčeho užívají atp.: bednář, sedlář, filmař, sadař, mlékař, brzdař, medvědář, kolovrátkář, bruslař, loutkář atd. Základů abstraktních užíváme jen tam, kde je význam „kdo má zálibu v něčem“; viz dále.

2. Všechna substantiva tvořená z abstrakt příponou -ář, -ař mají význam opovržlivý: pobožnůstkář, tajnůstkář, citlivůstkář, svornostář, panikář, pletichář, mamonář, lichvář, tmář, bludař; i slova novotář, pokrokář a samotář mají (aspoň původně) v sobě odstín nesouhlasu, odporu. Jedinou nám známou odchylkou od těchto dvou zásad je železniční termín pochůzkář, nedávno a ne dobře tvořený.

3. V žádném případě však nenajdeme jako základ jmen na -ář slovesné abstraktum na -ba (údržba); od těch se tvoří jména lidí příponou -ník: hudebník, služebník, lučebník atp.

4. Co se pak samých slov na -ba týče, tvoří se pravidelně a správně od sloves bez předpon: palba, služba, sazba, honba, tvorba atp. Všechny případy, kde je základem sloveso s předponou, jsou nové a vlastně nesprávné: vplatba, přeplavba, přesazba, výslužba, dostavba, nástavba, přetvorba atp. Třeba je [119]již v některých případech snášíme (protože jsou potřebná a již se vžila), nestojíme přece o to, aby jich počet byl rozmnožován.

5. Proti slovu „údržba“ však mají právě jmenovaná slova přece ještě jednu přednost. Jsou totiž tvořena od sloves na -iti, řidčeji na -eti, -ěti, a tato slovesa jsou pravidelným základem jmen na -ba; tedy od sloves vplatiti, přeplaviti, přesaditi, vysloužiti, dostavěti, nastaviti, přetvořiti, stejně jako byla základem takových substantiv pravidelně tvořených slovesa páliti, sloužiti, sázeti, honiti, tvořiti. Od sloves jiných vzorů se jména na -ba tvoří jen ojediněle: housti-hudba, krýti-krytba; od slovesa na -ovati najdeme jméno na -ba jen jediné, totiž malba. Tento výtvor doby obrozenské je však příliš ojedinělý, aby mohl být vzorem; nadto tu není, jako při „udržovati“, sloveso opětovací, nýbrž jen adaptace cizího slovesa malen.

6. Skládání cizích prvků s prvky domácími [kinohvězda, autodílna] v zásadě odmítáme. Víme ovšem, že si život někdy vynucuje ústupky a kompromisy: proto pod návalem cizích slov některá taková slova pronikla. A právě slova s prvním členem elektro- jsou již dost hojná. Příruční slovník uvádí bez poznámky „elektroléčba, elektroměr, elektroprůmysl, elektrosvařeč, elektrovodič“. Proto bychom tento důvod sám o sobě za dostatečný nepokládali (zvláště když je to tvoření podle běžného typu „dřevokaz“); má pro nás hodnotu jen důvodu pomocného.

7. Ale za vážný pokládáme důvod poslední, nelibozvučnost slova. Jen si vyslovte pěkně důrazně slovo „elektroúdržbář“: dvě r, jedno ř, skupina držb i šev -o-u- jsou příliš mnoho na těch šest slabik.

Redakce „Zlína“ však žádá také jiné návrhy. Nechceme opakovat všechny výhrady, které při takových příležitostech musíme dělat; chceme však poznamenati jedno. Není správný požadavek, aby termín přesně popisoval označovanou představu. To není dobře možné, zvláště ne v jazyku, který nesnáší libovolné a několikanásobné skládání slovních kmenů. Všimněme si starých jmen zaměstnání a řemesel! Uvidíme, že to nejsou přesné popisy. Řezník neznamená každého, kdo řeže, nýbrž jen toho, kdo řeže maso, tesař jen toho, kdo teše dřevo (kdežto tesači kamene se jmenují kameníci); truhlář neboli stolař nevyrábí jenom truhly nebo stoly, holič také stříhá, onduluje atd. Zachycuje se tedy činnost jen obecně a z rozličných činností řemeslníka se vybírá jen jedna jako podnět pojmenování.

Proto bychom pokládali za plně vyhovující takové slovo, které prostě označuje, že se činnost onoho zaměstnance týká elektrického zařízení. Takovým slovem by mohlo býti slovo [120]elektrář. Uvádí je ve svém Technickém slovníku J. Jindra a jeho tvoření je dostatečně kryto běžným slovem „elektrárna“. Je-li potřeba, jak z onoho dopisu vyrozumíváme, od těchto udržovačů odlišiti ty, kdo elektrická zařízení budují, máme pro ně vžitá jména elektroinstalatér nebo elektromontér.

Pokládalo-li by se však z nějakých důvodů přec za nezbytné, aby v termínu bylo vyjádřeno, že onen zaměstnanec udržuje elektrická zařízení, bylo by možné jen pojmenování elektroudržovač nebo elektroudržovatel. Skládání slova cizího s domácím je, jak jsme řekli, v nutných případech nedostatkem omluvitelným. Slovo „udržovač“ (srov. posunovač, seřaďovač, obsluhovač) má proti jménu „udržovatel“ výhodu větší krátkosti, nevýhodu však v tom, že tato slova mohou znamenati i přístroj, pomůcku (slova „nosič, sběrač, třidič, volič“ atp. mají význam obojí). V pražských Elektrických podnicích mají obecnější termín dozorčí a speciálnější rozvodný (= dozorce rozvodné sítě). Mezi těmito možnostmi je volno se rozhodnouti. Ale „elektroúdržbář“ je slovo nešťastné a nemožné.

Klepna

Byl nám projeven názor, že slovo „klepna“ znamená vlastně jen ženu klepající koberce; průvodní činností při této práci bylo prý právě pomlouvání bližních. S tím však dobře souhlasit nemůžeme: původ a příslušnost slova „klepna“ jsou zcela jasné a jiné. Svým tvořením patří ke skupině substantiv odvozených ze sloves a označujících nelichotně bytosti ženské: běhna; fňukna, knikna; blebtna, pleskna, tlachna; rechna, štěkna; drbna, drcna, drchna, dřachna, křapna, klepna. Jak vidět, již sama slovesa, která jsou základem, mají ráz potupný; ale i ze sloves neutrálních se tvoří slova hanlivá (běhati-běhna). — Základem slovesa „klepati“, od něhož je utvořeno jméno „klepna“, je zvukové citoslovce klep, naznačující svým koncovým -p jistý druh zvuku (srov. klap, lup, rup, křáp, z nichž jsou slovesa klapat, lupat, rupat, křápat). Význam slovesa „klepat“ je „vydávati zvuk klep“, „způsobovati (narážením) takový zvuk“, „činiti něco, při čem vzniká takový zvuk“ (na př. naklepávat kosu). Vedle toho má sloveso „klepati“ téměř ve všech slovanských jazycích význam „pomlouvati, klevetiti“ (na př. v ruštině, ukrajinštině, bulharštině, slovinštině). To je prostě nadsazující představa, že jazyk při rychlém pohybu klepe o zuby. — Tentýž základ je i v slově kleveta, klebeta, které souvisí s „klovati, klobati“. Ale zde vědomí souvislosti se zvukomalebným slovesem potuchlo; proto nemá slovo „kleveta“ takový hanlivý význam jako slovo „klep“.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 4, s. 118-120

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující jh. (= Jiří Haller): Tulák Muskwa