Tulák Muskwa

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

H. Mortimer Batten, Tulák Muskwa. Životní román kanadského černého medvěda. Z angličtiny přeložil Jiří V. Kincl. S 51 kresbami Diany Thorneové. Jako svou 532. knihu vydalo v říjnu 1939 Vydavatelstvo Družstevní práce v Praze. 176 stran, za 22 K, váz. za 32 K.

Knížek o medvědech žijících volně v divočině bylo přeloženo do češtiny už několik, vesměs z angličtiny. Přes to však je tento Battenův medvědí životopis přírůstek zcela vítaný, neboť se vyznačuje svým osobitým půvabem. Autor podrobně zná kanadskou divočinu z vlastní zkušenosti, jak je vidět z realistické přesvědčivosti a názornosti, jíž působí jeho vypravování a popisy, i z rozličných poznámek a narážek, přímo se týkajících jeho pobytu v kanadském pralese. Hrdinou této jeho knížky je kanadský černý medvěd, baribal, nazvaný indiánským jménem Muskwa. Řetěz příhod z jeho života od narození až po hrdinnou smrt udržuje čtenáře ustavičně v napětí a střídáním scén vážných i veselých v něm autor dosahuje poutavé rozmanitosti. Vypravuje slohem prostým, ale při tom živým a názorným; epický proud je téměř nepřetržitý, neboť autor se vyhýbá delším partiím popisným a do romantického prostředí kanadských pustin uvádí čtenáře nenápadně drobnými připomínkami.

Zásluhou překladatelovou se český text této knihy čte velmi dobře. Je vidět, že je Kincl dobrý stylista i že je dobře obeznámen s českou mluvnicí. Vážnějších chyb jazykových tu není vůbec, a co bychom mohli vytknouti nad to, vesměs jsou odchylky vyskytující se v dnešní knižní produkci původní i překladové téměř napořád.

Tak lze poznamenat ke skladbě v tomto překladě, že by bylo dobře dáti přednost neurčitému tvaru příd. jména v doplňku před tvarem určitým ve spojeních jako: Muskwa byl oslepený, utopený a omámený hřmotem (34) m. byl oslepen, utopen a omámen; Muskwa byl také rozhněvaný a zklamaný (38) m. rozhněván a zklamán; byl (Muskwa) opuštěný, mrzutý a zbědovaný svým osudem (164) m. byl opuštěn, mrzut a zbědován atd. Doplňkového instrumentálu u příd. jména je nevhodně užito místo nominativu ve větách: v té věci byli nejšťastnějšími z tuláků (41) m. byli nejšťastnější z tuláků, býval prvním, který zanechal značku své návštěvy na takovém stromě (145) m. býval první, který… U superlativu bývá nečeským způsobem kladeno ukazovací zájmeno ten, kde ani se neukazuje ani není úmyslného zabarvení citového, na př. to byl ten nej[122]podivnější zvuk, jaký kdy slyšel (18) m. to byl nejpodivnější zvuk, jaký…; hodina jejich probuzení přinášela ty nejkrásnější chvilky (22) m. přinášela nejkrásnější chvilky; ve sněhu pod stříbrným měsícem došlo k tomu nejstrašlivějšímu poprasku, jaký si je možno představit (119) m. došlo k nejstrašlivějšímu poprasku, jaký…; (divoká zvířata) vedou mnohem pravidelnější život než ta nejobyčejnější z lidských domácností (140) m. než nejobyčejnější lidská domácnost. Tu a tam je proti smyslu věty kondicionál minulý nahrazen přítomným, na př.: Malá noha v mokasínu by Muskwovi neublížila, ale ten ve svém zděšení mohl zkusit po ní chňapnout (145) m. by byla Muskwovi neublížila. Jediný závan průvanu byl by jej (Muskwu) pravděpodobně zabil. Kdyby byl na chvilku oddělen od matčina tepla, byl by to jeho konec (5) m. kdyby byl býval na chvilku oddělen…, byl by to býval jeho konec (kdyby se autor v takovémto případě chtěl vyhnouti nakupení tvarů slovesa býti, musil by ovšem vůbec volit jinou stylisaci; rozličné vhodné obměny jsou tu velmi nasnadě). Sloveso použíti (stejně jako jednoduché sloveso užíti) má předmět v 2. pádě; není proto správné psát „dají se (vydří kůže) použíti“ (44), nýbrž „dá se jich použíti“. Nezvyklé je spojení „z milosti Boha“ (76) m. z milosti boží. Podobně bychom dali přednost příd. jménu přivlastňovacímu před 2. pádem ve výraze „poznámka překladatele“ (5 a j.), spr. poznámka překladatelova.

K slovníku Kinclovu třeba připomenouti, že se dosud v jazyce spisovném významem rozlišují slova určitý a jistý, některý, určitě a jistě, najisto; proto bychom ve větě „jestliže šla (matka) po jedné straně vývratu, šel (Muskwa) určitě po druhé“ (10) raději čtli „šel jistě, dojista“ a p.; a ve větě „překročí-li medvěd na určitém místě potok, překročí jej týž medvěd nebo jiný jeho druhu v témž místě o rok později“ (20) by bylo lépe psát „na některém, na jednom, na jistém místě“. Nevhodně se píše: vydávala k němu (matka k mláděti) mateřské zvuky, které … patřily však zřejmě mláděti (9) m. byly určeny mláděti; ve srovnání s pobřežím jezera bylo to ubohé loviště (41) m. proti pobřeží jezera; byl teď neodvislým, soběstačným mladým medvědem (89) m. nezávislým, samostatným, svobodným; tady rozhodně bylo dost (potravy) (89) m. jistě, zajisté; oba medvědi nebyli rozhodně jediní, kteří použili průseku (73) m. jistě nebyli jediní; znamenali sami pro sebe zákon (95) m. byli sami pro sebe (n. sami sobě) zákonem; (břeh) byl příliš úzce spojen s pachem člověka (145) m. příliš těsně, příliš blízce; maso medvědího mláděte je vždycky přijatelné (46) m. dobré [123](k snědku), k jídlu, jedlé, obstojné a p.; takže se tento úskok v jejich případě neosvědčil (31) m. s nimi, při nich, proti nim (t. j. medvědům); než zpevnily jeho ohnuté nožky (10) m. zpevněly; takto se ptákům v celku jejich úskok daří (31) m. celkem, obyčejně (PS. sice výraz v celku v tomto významu přímo nezamítá, ale bylo by dobře rozlišovati v praxi v celku = v jednom kuse, na př. látka v celku, a celkem = dohromady, úhrnem, zhruba, přibližně, obyčejně; zaměňuje-li se tento dvojí výraz, ochuzuje se tím jazyk o dobrý vyjadřovací prostředek); v celku byli medvědi šťastni (121) m. celkem; srazila bleskurychlou vážku (42) m. vážku jako blesk rychlou (nebo aspoň „bleskorychlou“; toto slovo má PS., označeno ovšem za řídké).

Z tvarosloví lze vytknouti jen tvar z popele (162) m. z popela n. z popelu; podst. jméno posezení (91) je sice útvar hodně běžný, ale dosavadní Pravidla dávají ještě u slovesa seděti přednost původnímu tvaru sedění, a podle toho tedy také posedění. Stejně ojedinělé jsou i odchylky pravopisné: m. osykami (41) je podle Pravidel lépe psáti osikami; nedopatření je asi v slově zlatobílem (41) m. zlatobýlem („údolí bylo zarostlé zlatobílem“); neopomene vyrazit své S.O.S. (43) m. neopomine; zjízvoval strom (145) m. zjizvoval; návěstí (l46), 1. návěští.

Pořádek slov je přirozený a zpravidla v přesném souladu se zásadami, jimiž se řídí dnešní jazyk spisovný. Jen výjimkou se dostalo někdy příklonné slovo na místo nenáležité, na př.: vysoko nahoře tyčily se výšiny hory (9) m. se tyčily; jediný závan průvanu byl by jej pravděpodobně zabil (5) m. by jej byl. Jinak bychom dali přednost jinému pořádku slov ještě v těchto případech: hledajíce na břeh vyhozené ryby (168) m. hledajíce ryby vyhozené na břeh; kdyby byl k tomu spatřil příležitost (11) m. kdyby byl spatřil příležitost k tomu; překročí jej (potok) týž medvěd nebo jiný jeho druhu v témž místě o rok později (21) m. překročí jej… o rok později v témž místě (důraz je tu na slovech „v témž místě“, proto mají stát na konci).

Několik nedopatření se najde také ve psaní čárek, na př.: Ale dříve, než se kterýkoliv z nich mohl obrátit, ozval se jim nad hlavami svist a šum (36) m. Ale dříve než se… Proč z toho neudělat sobotní koupání dříve, než si uvědomí, že… (40) m. koupání, dříve než… Když se to vezme kolem a kolem, jsou borůvky z pětadevadesáti procent vodou a on měl zase chuť na něco hutného (91) m. vodou, a (= ale) on měl… Jelikož žila již od počátku času — čtyři roky — byla přirozeně [124]trochu zpátečnická a on byl rozmrzen, že jeho nádherný objev tak chladně přehlíží (43) m. čtyři roky —, byla… zpátečnická, a on byl rozmrzen atd. Jediným nebezpečím, které znali — a to jen podle čichu — byl člověk (46) m. podle čichu —, byl člověk. Běžel bezhlavě do křovin, zamořených mouchami (38) m. do křovin zamořených mouchami.

Lze tedy překladatele knížky Tulák Muskwa jen pochváliti, že vskutku pečlivě dbal jazykové správnosti svého textu. Činíme tak tím raději, že počet překladatelů, kteří zacházejí s naším mateřským jazykem svědomitě a s opravdovou znalostí, je stále ještě malý proti počtu těch druhých, kteří k své práci přistupují bez náležité odborné přípravy.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 4, s. 121-124

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Ivan Olbracht: K posudku Olbrachtových Biblických příběhů