Mluviti „do duba“

—i—

[Drobnosti]

(pdf)

-

Podstatná jména věcná, užívá-li se jich jako osobních přezdívek, přiklánějí se vlivem svého nového významu ke skloňování mužskému životnému; srov. na př.: [za hůl mají] silný klacek — [mají] nezvedeného klacka; [kvetly] tulipány — [mluvili] tulipáni; [dvířka] k té troubě — [vysmáli se] tomu troubovi a p. Toto mluvnické pravidlo se uplatňuje do jisté míry i u podstatného jména dub, užívá-li se ho jako osobní přezdívky (obyčejně o tupém, nechápavém člověku, ale též o tvrdohlavci a p.). Uvádíme některé doklady: [Hospodáři je milejší,] když má čeledína, kterému na službě záleží a kterému se může něco svěřit, nežli když má takového duba, kterýž na nic nemyslí (Tyl, Vojta, 1849, 117). Chceš vyučiti toho duba nepochopitelné moudrosti? (Koubek, Spisy, 1857, 3. sv., 48). Mluví do něho jako do duba (Stech, Ohnivá země, 1898, 36). Vždycky lidé říkají, že jen já jsem hloupý, a tu pan kmotr Matěj a jeho bratr jsou větší dubové (Štěpánek, Kmotr Matěj, 1815, 46). Ti lotři [zloději] jsou jako dubi, jak zapírají (Jirásek, Spisy, 1899, XII. sv., 119). Po osudném onom požitku absintu spali jsme po celou noc jako dva dubi (Herrmann, Drobní lidé, 1888, 2. sv., 107).

Přece však není tento přechod ke skloňování životnému prováděn zde tak důsledně, jako u jmen klacek, pytlík, trouba a p., jež se v svém hanlivém významu stala vlastně samostatnými osobními jmény. V přezdívce „dub“ cítíme stále ještě, že jde často jen o přirovnání, obrazné rčení, při němž toto podst. jméno podržuje svůj věcný význam, a tedy i své původní, neživotné skloňování. Citujeme na př.: Děti jako duby, a já z nich mám něco vytlouct! (Havlíček, Spisy, Quisovo vyd. 1907, 2. sv., 203). I toť jsú duby, hrom kdyby jim do huší tloukl, nebudú slyšať (Němcová, Spisy, vyd. 1907, 6. sv., 357). Příruční slovník jazyka českého cituje dva takové doklady z Raise: Ale to jako když do dubu mluví. Jsou (to) Češi jako duby. — Nejvíce asi podléhá životnému skloňování 4. pád („má čeledína takového duba“); zde by jiné skloňování sotva bylo možné.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 1, s. 32

Předchozí Loviště, je porybíno

Následující Václav Flajšhans: Naše řeč - ptačí