Šemík

Arnošt Kraus

[Články]

(pdf)

-

„Pan Sporý a Herr Spärlich“ byl v „Čase“ nadepsán Herbenův článek. O babičce Boženy Němcové, když byla mladá, řekla její kmotra, že je malá, ale sporá, nově se však píše, že jistý mladík měl sporé vousky, nebo že starý pán měl už jen sporé vlasy na hlavě. Německé slovo zatlačilo nebo pohltilo původní význam pěkného a nenahraditelného slova českého.

Není to osudná obdoba s tím, co stíhá jméno nejslavnějšího našeho koně a činí z Horymírova Šemíka pouhého šimla?

V Lidových novinách ze dne 26. listopadu čteme, že jednomu redaktoru „přijel (dne 21. listopadu) sv. Martin na šemíku, zanechav na nebesích svou tradiční brunu“, a že z toho vzniklo „hádání o Šemíkovi“. Jeho zastánci mínili, že Horymírův kůň se vůbec nejmenoval, nýbrž byl šemík, že je to, jako když v „Jízdní hlídce“ legionář mluví o svém grošáku, ne o svém koni. V tom ovšem přestřelili, neboť Hájek, tvůrce pověsti, praví, že vládyka „vsedl na svůj přerychlý kuoň, kterému říkal Šemík“, ne „který byl šemík“; zato dotaz u koňařů měl překvapující výsledek. Ukázalo se, že šemík je skutečně apelativum značící „koně, v jejichž srsti převládají bílé chlupy“. Mezi nimi se rozeznávají odstíny „šemík jablečák“, (Apfelschimmel), „šemík šeda“ (Grauschimmel) a jiní a jiní, dokonce i „šemík zelenáč“.

Tím bychom dokonce získali také odstín pro staré kalendářové říkání o sv. Martinu. Přijede-li na brůně, leskne se celý kraj jako stříbro od jeho zbroje, s šemíka shlíží na louže a bláto, mezi kterým probleskují bílé vločky nebo závěje.

Najisto však, jako naše brůna nepochází od německého Brauna, tak ani šemík (ať už byl [podle Herdra] bělouš nebo ne), není špatně vysloveným Schimmlem. To dokazuje jeho historie, kterou jsem vyložil před půl stoletím ve svém habilitačním spise „Jan z Michalovic“. Na str. 48 pravím, že jsme sice nepřejali jako Poláci německou pověst (o Walceru a Helgandě), [44]ale aspoň jedno jméno: norský Skemming, německý Schemig, kůň Witiga, syna Wielandova, pak Dětřichův, přešel do české literatury z básně „Růžová zahrada“; z ní tam uvádím dva řádky.

Měl jsem to tehdy vlastně vysvětlit blíže, vždyť o té české „Růžové zahradě“ nestálo tenkrát ještě v žádné literární historii ani výboru slovo, ale to si měl patrně čtenář sám zkombinovat: na str. 57 stálo, že Patera nalezl staročeský zlomek její a kde jej uveřejnil. Tak jsme byli vychováni v Kellově semináři: žádné zbytečnosti, žádné hovění pohodlí nedostudovaných lidí, jako mu nehověl zbožňovaný Lachmann.

Že jsem však otiskl in extenso verše, které ani němečtí badatelé nedovedli doložit, protože žádný pramen o té podrobnosti nevypravuje,

„Schemig, daz guot ros wil ich dir wider lan, daz du bracht von dem berge von dem vater din“, to byl pamlsek pro čtenáře v německé literatuře zvláště sčetlého; že totiž Šemík pocházel z hory a po své službě Horymírovi se tam zase navrátil, to stálo v Herdrově básni, nadepsané významně „Das Ross aus dem Berge“. Schennik, jak ho Herder nazýval, byl kůň Libušin, na kterém kněžna často navštěvovala své děti.

U paní v. Woltmannové byl z Šemíka dokonce Schimek, v Goethově vřelé pochvale Müllerovy básně „Horymír und sein Ross Schemik“ se jmenuje Samik.

Ale vraťme se z historie do přítomnosti. Říkají koňaři po celých Čechách a Moravě místo bělouš nebo šiml polovzdělaně šemík? Ať se laskavě hlásí, jak to bývá po dotazech v Naší řeči, kdo ten výraz zná.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 2, s. 43-44

Předchozí Václav Flajšhans: Naše řeč - ptačí

Následující Prof. Ing. Vladimír List: Kilowatthodina