Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(pdf)

-

(Viz NŘ. XXIII, 1939, 271 n.)

Slovo klíček, 2. pád klíčku, je zdrobnělina ke třem různým podstatným jménům, ke klíč, kel (= tesák) i kel (= zárodek rostliny v semenu). Podstatné jméno kličidlo, označující v technické terminologii „přístroj k určování klíčivosti semen“ nebo v pivovarství „přístroj k sladování“, zachovává v PS. pravidlo o krácení kmenové samohlásky u podstatných jmen s příponou -dlo, která mají více než dvě slabiky. Podstatné jméno klíčitelnost, „schopnost klíčiti, klíčivost“, se píše s í. Z umělé typografické terminologie přijato do PS. i nesprávně utvořené slovo klíčotypie, „heliogravura“. U přídavného jména klidový poznamenává PS., že to je výraz jen málo se vyskytující; spojení klidová poloha stroje vysvětluje PS. spojením poloha stroje v klidu. Neobvyklá jsou i slova klidumilovnost, klidumilovný místo klid milující, kliduplný místo velmi klidný. Slovo klientela (= římské svěřenectví nebo souhrn zákazníků právního zástupce, peněžního ústavu, lékaře a p.) se vyslovuje s dlouhým é v předposlední slabice. V kvantitě podstatného jména klih, 2. pád klihu se PS. srovnává s Pravidly, píše to slovo i jeho odvozeniny klihárna, klihař, klihatka, klihovatý, klihovitý, klihový a další odvozeniny s krátkým i; naproti tomu však proti dosavadnímu usu zavádí PS. výslovnost s dlouhým í a tentýž způsob psaní v slovese klížiti a v jeho odvozeninách klížicí, klízivý, klížil (= ten kdo klíží, ale s nádechem žertovným; je to [18]slovo řídké). Podle zásad Pravidel se krátí toto í v odvozeninách kližič, „dělník zabývající se klížením dřeva“, a kližírna „místnost, dílna, kde se klíží“, nikoli však v slově klížidlo „látka, kterou se klíží“. Pomnožné podstatné jméno klikyháky, „čmáranice“, 2. pád klikyháků, píše PS. dohromady, ale poznamenává, že se v 2. pádě vyskytuje i tvar skloňující obě části složeniny, kliků háků. V jednotném čísle klikyhák, 2. pád -u, je toto slovo řídké. V slově řeckého původu klima, 2. pád klimatu, „podnebí“, vyslovuje se dlouhé í, rovněž v slovech odvozených, na př. klimatický, i v první části slov složených, na př. klimatografie, klimatolog, klimatologie, klimatologický, vesměs odborných výrazů meteorologických, klimatotherapie (= léčení vlivy podnebí). Rovněž předpisuje PS. výslovnost s dlouhým í v slovech klimogram, „stručné a přehledné znázornění klimatu“.

Také cizí slovní kmen klino- jako první část cizích složených slov se podle PS. čte s dlouhým í: klinodiagonála, klinodoma (vyslov i dlouhé ó!), klinogonální, klinometr, klinopinakoid, klinopyramida, klinoskop, klinostat, klinotropismus.

Dialektické slovo znamenající „hřebík“ se vyskytuje v tvaru klinec i klínec, 2. pád -nce. Citoslovce klink, klinky, naznačující zvonivý zvuk, a jejich odvozeniny klinkati, klinknouti, klinkot, klinkavý, klinkáček, klinkálek a pod. se píší s krátkým měkkým i, rovněž citoslovce naznačující klepavý zvuk, klip, klipy, nebo citoslovce naznačující náhlý pohyb, klips. Stejně se píše i podstatné jméno klips, 2. pád klipsu, „ozdobná stiskávací spona, připinadlo kapesního pera nebo tužky“. Slovo kliše, 2. pád klišete (podle vzoru „kuře“), „štoček k tisku obrazů, obtisková deska“, je jen výraz familiární, v jazyce spisovném se píše klišé a neskloňuje se. Zdrobnělé podstatné jméno k němu zní klišátko.[1] Sloveso klíti má tvary; présens kleji, příčestí minulé trpné je klet (klat je jen tvar básnický), podstatné jméno slovesné klení (tvar kletí ve významu „proklínání, zatracování“ je jen knižní). Je buď bez předmětu a má význam „s kletbami láteřiti“, nebo má vazby klíti na koho, nač, někdy i klíti komu, čemu. Slovo klitoris, „součást zevního pohlavního ústrojí ženy, poštěváček“, je rodu ženského a má v 2. pádě tvar klitoridy. Slovo klobása má sice řidší, ale správný druhý tvar rodu mužského klobás, 2. pád klobásu; také zdrobnělina je dvojí, klobáska i klobásek. Sloveso klovati má présens klovu nebo klovám, rozkazovací způsob však jen klovej, přechodník přítomný klovaje. V infinitivu uvádí PS. i řídký tvar kluvati. Podobný [19]význam má i sloveso klofati, „tepati, sekati zobákem“, ale i „sekati zašpičatělým předmětem vůbec“. Z obou tvarů présentu uvádí PS. proti Pravidlům napřed novotvar klofám, poznamenávaje o tvaru klofu, že je řidší; přechodník přítomný je jen klofaje, -íc, -íce, rozkazovací způsob klofej. O variantách klobati, klobnouti, klubati, klubnouti PS. připomíná, že to jsou jen slova lidová. Sloveso kluji, klouti (= klovati) je už dnes pouhý archaismus. Přídavné jméno klochtavý s významem „viklavý“, na př. klochtavý zub, píše PS., nic nepodotýkaje o jeho lidovém rázu, s ch. U sloves klokotati a kloktati PS. poznamenává, že se vyskytují také tvary se zájmenem zvratným, klokotati se, kloktati se, ovšem jen zřídka.

Dialekticky se vyskytuje pro haluz název klomeň, 2. pád klomeně, i klomen, 2. pád klomenu (obě podstatná jména jsou rodu mužského), zdrobněle kloméněk i klomínek, vedle kloník, zdrobněle kloníček, 2. pád kloníčku vedle kloníčka. Lékařský odborný název škubavé křeče[2] klonus má 2. pád klonu. Přeložená část kabátu na prsou, revér, jmenuje se česky klop, 2. pád klopu, klopec, 2. pád klopce nebo klopa, 2. pád klopy, ojediněle (doloženo z Herrmanna) i klopna, 2. pád -y. Přítomný čas slovesa klouzati se zní podle PS. už jen kloužu se (s u na konci) nebo klouzám se; tvar klouži se, uváděný ještě Pravidly, je dnes zastaralý; rozkazovací způsob a přechodník přítomný se tvoří už jen podle vzoru „dělati“, tedy neklouzej se, klouzaje se. Podstatné jméno klubista (2. pád -y, „člen klubu“, má v množném čísle zpravidla tvar klubisti, jen řidčeji klubisté. Záleží na tom, užijeme-li ho s přízvukem trochu peiorativním či bez něho. Zdrobnělina lidového podstatného jména kloc, 2. pád -u, „hadr, hadříček“, zní klůcek, 2. pád klůcku, jen někdy také klocek (doklad je až z Antonína Jungmanna); tvar kloucek je dialektický. Sloveso klusati má tvary: přítomný čas klušu nebo klusám, rozkazovací způsob jen klusej, přechodník přítomný kluše i klusaje. Présens kluši prohlašuje PS. už za zastaralý. Slovo klystér, „vpravování jistých tekutin do konečníku, zejména aby se vyprázdnila střeva“, má obecný tvar klystýr; dvojí tvar mají slova odvozená, klystérový i klystýrový, klystérka i klystýrka (= stříkačka na klystér). Odborný lékařský termín pro klystér, klysma, je rodu středního a má v 2. pádě tvar klysmatu.

U hesla kmetcí, zastaralého dnes už přídavného jména k podstatnému jménu kmet s významem „kmetský“, u Václava Vlčka [20]s významem „robotný“, poznamenává PS., že je to tvar nesprávný, že se má správně psáti kmecí (kъmet-jь-). Vedle něho se vyskytuje, ale jen zřídka, i tvar utvořený stejnou příponou, ale se souhláskou nezměkčenou, kmetí (= stařecký), Řídká jsou i přídavná jména kmetitý, „stařičký“, a kmetecký, „stařecký“, a podstatná jména zdrobnělá kmetík, kmetíček, kmetoušek. U podstatného jména kmen, které Pravidla dovolovala skloňovati v jednotném čísle jen podle vzoru „kámen“ připouští PS. i v jednotném čísle novotvary podle vzoru „hrad“, tedy 2. pád kmene i kmenu, 3. pád kmeni i kmenu, 6. pád na kmeni i na kmenu. Řídká jsou podstatná jména kmenovec místo soukmenovec, „příslušník téhož kmene“, a kmenina místo kmenovina, „vysoký les“. Zastaralé je slovo kmení místo kmenoví, „kmeny, větvoví“. Vzácné je i přídavné jméno kmenovní místo kmenový. Ze starší odborné terminologie mluvnické se do PS. dostala složenina kmenostup, „stupňování kmenové samohlásky“. Sloveso kmihati, „prudce se pohybovati jako kyvadlo“, všeobecně známé z tělocvičné terminologie, píše se a vyslovuje s krátkým i, stejně jako přídavné jméno kmihavý. U slovesa VI. třídy (podle vzoru kupovati) kmínovati, „posypávati, kořeniti kmínem“, zůstává kmenová slabika zdloužena (-í-). Podstatné jméno kmotra, 2. pád -y, má v 5. pádě podle PS. i v jazyce spisovném tvar shodný s 1. pádem, kmotra. Vlastního 5. pádu kmotro se užívá jen s příhanou. Odvozeniny kmotrovský a kmotrovstvo mají také, ovšem zřídka, tvar kmotrský, kmotrstvo. Sloveso s významem „býti svým dětem navzájem za kmotry, oslovovati se s někým důvěrným »kmotříčku«, »kmotřičko«,“ pak i „kamaráditi se s někým, projevovati přízeň, hověti, nadržovati, pomáhati někomu“ je odvozeno jednak od mazlivého jména kmotříček, kmotříčkovati (si) s kým (píše se s dlouhým í), jednak od podstatného jména rodu ženského téhož rázu kmotřička, kmotřičkovati (si) (s krátkým i); z dokladů však vychází najevo, že se obou těch sloves užívá bez rozdílu, ať běží o muže nebo o ženy.

Stoupenec kdysi všeobecně známé léčebné methody faráře Kneippa se nazývá knajpián nebo knejpián, 2. pád -a; příslušné sloveso zní knajpovati, knejpovati, „otužovati se nebo léčiti studenou vodou podle té methody“. Podstatné jméno pomnožné kníry (jest rodu mužského), kterýžto tvar jediný uvádějí Pravidla, má podle PS. i tvar singulární, knír, 2. pád kníru. Tvary kňáry a kňour jsou jen řídké tvary expresivní. Dialektická odvozenina knířisko má i tvar s r, knírisko (je doložen ze Šlejhara). Řídký je tvar kanastr vedle knastr, [21]jak se nazývá druh jemnějšího dýmkového tabáku. Familiární název knedlíků knedle je rodu ženského, má tedy 2. pád knedlí (podle vzoru „duše“).

[1] U jména klíště uvádí PS. 2. p. klíště, kdežto Pravidla čes. pravopisu (i připravované nové vydání) mají 2. p. klíštěte.

[2] V PS. je chybou sazečskou „řeč“.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 1, s. 17-21

Předchozí Karel Titz: Mundur

Následující Š.: Jankův sborník