Mundur

Karel Titz

[Články]

(pdf)

-

1. O vojenských stejnokrojích a o snahách uniformovati vojáky v starších dobách pojednal r. 1893 Zikmund Winter v Dějinách kroje v zemích českých v druhém dílu (1500—1620) na str. 581—594. Je to dílo na svou dobu hodné pozoru a dosud důležité, ale proti způsobu citování se časem objevily námitky. Tuto se chceme omeziti jen na doplněk jazykozpytný. [11]Slovo libraj, liberaj totiž[1], jak se nazývaly koncem 16. století stejnokroje nepočetných oddílů městských v Čechách, zůstalo od počátku vyhrazeno stejnokroji civilních sluhů šlechtických. O tom se čte v Historii české Pavla Skály ze Zhoře v II. dílu (vyd. Tieftrunkovo) na str. 407: „…čeládku v bílé a červené liberaji oditou“, a v Hospodářské korespondenci Martina Škvoreckého, úředníka na Pacově (1630—1640), vydané Fr. Teplým, jsou na str. 91, 94, 124 poučné podrobné účty na liberaj slouhů.

Jinak poznatky o stejnokrojích u nás, k nimž dospěl Winter rozborem svých dokladů, jsou zajímavé a platné; ověřují se totiž v podstatě nejnovějším bádáním německým, o němž hned dále. Na jednu novinku stejnokrojovou upozorňuje Winter 593: ve vojsku Matyášově „na levém rukávě mají (t. Rakušané) cifry, počna 1., 2., 3. do 10.“ Neujala se.

Winter tedy končí na str. 594: „Patrno, že v uniformování vojska došlo se už dosti daleko… Ale do úplné uniformy přece ještě lecco scházelo… Uniformování vojsk dokonáno teprve v době vojny třicetileté. Na jejím počátku, v bitvě bělohorské, nebylo na žádné straně mnoho stejnosti.“

Sem položíme několik dokladů o českých pokusech ze starších dob obléci větší vojenské jednotky stejně. Vděčně činíme tak po vzoru Wintrově, a není naší zásluhou, že po těch 46 letech, jež leží mezi Wintrovou prací a tímto článkem, učiníme tak úplněji; že pak tak učiníme přesněji, je samozřejmé.

2. Na prvním místě upozorňuji na důležitý odstavec z práce R. Urbánka „Bitva u Lipan ve vývoji poznání historického“ ve Vojenskohistorickém sborníku v roč. III, sv. 1, na str. 32 v pozn. 4. Jde o jméno Kasaličtí, jež t. zv. Beneš minorita klade vedle Sirotků a Táborů (při obležení Plzně r. 1433). Urbánek tu praví: „Výklad k tomu podán v Hilarii Litomiricensis Sermo ad senatum populumque Plznensem (vydal Max. Millauer r. 1820): první vojsko před Plzní, qui dicebantur Polstii, dicti eciam fuerunt Kasalictij quasi sectarii seu renibus succinti; [12]brevi enim veste, nates vix operiendo, utebantur.“[2] Zdá se však podle podkasaného šatu, znaku to fintivosti, že třeba tu mysliti na skupinu stojící opravdu vedle Táborů a Sirotků; nepochybně jde o kontingenty městské, zvláště pražský, jimž pro jejich lepší a módnější šat byla od příslušníků polních rot, oblečených prostěji, dávána přezdívka „Kasaličtí“.

Myslím, že je to první český pokus o stejnokroj vojenské jednotky, ne-li podle úmyslu, tedy aspoň podle toho, jak ta věc dopadla. Druhým dokladem stejnokroje české vojenské jednotky je mi t. zv. černá vojska uherského krále Matyáše Korvína (a všechny ty italské černé gardy). Je to v podstatě stále vojsko žoldnéřské, organisované Čechy, s počátku a dlouho ještě velikou většinou české, uniformované černě, jenže zatím víme o nich málo podrobností.

Že Češi dlouho ještě považovali černou vojsku za svou, o tom poučuje Descriptio pompae při vjezdu Ferdinanda II. do Prahy r. 1558; v ní se dočítáme o nových pokusech o české uniformování, ovšem podle západních vzorů a asi také italských (v. Teige, Základy místopisu na str. 87). Ze soudobého českého překladu — jdeť nám o české výrazy — vyjímáme: „Nejprve na své místo odešli mládenci a muži, kteří se pod zbroj a na vojnu hodili, a ti byli v trojím rozdílu: První byli s dlouhými ručnicemi a měli na sobě krátké župice jednostejné formy a barvy červené s bílými prémy po krajích, uprostřed a na rukávcích prošívané, a na hlavách klobouky s bílými pintami.[3] Druzí byli ve zbroji a celém kyrysu, a někteří v pancířích, však majíce lebky na hlavách, a ti měli tesáky a meče po bocích… Třetí díl pěšího lidu byl nápodobný oněm starým bojovníkům, kteří za časů Jana Žižky a potom slouli u Čechů „černé vojsko“, a těch bylo přes tisíc v prostém oděvu, majíce na sobě černé kukly a místo zbroje pavézy a železné cepy.“ (Dále se jim říká „železní vojáci“.)

U Kasalických a u černé vojsky byl tedy stejnokroj nošen do pole, na pochod do bitvy, jinak účel stejnokroje až do války třicetileté byl parádní, dvorský. Z Wintra, str. 594, vypůjčujeme si dva doklady toho: „Když jel r. 1594 císař Rudolf na říšský sněm, tři tisíce lidu pěšího po ulicích (pražských) všecko v jednostejné bílé jako stříbro zbroji stálo“. Z vypsání pak vo[13]jenského průvodu krále Matyáše do Prahy r. 1611 vidíme, že pěší mušketýři šli všichni „v červených sukničkách bílým premovaných a po rotách rozděleni…“

O „liberaji“ při slavnostním vjezdu Fridricha Falckého se dovídáme ze Skály (třetí díl, str. 358; je citováno u Wintra na str. 593, ale nepřesně): …vykonáno pořádkem a pompou takovou. Nejprve jela jízda Malostranských v bílé a modré liberaji co nejpěkněji vypravená… Za nimi následovali rejthaři Novoměstských … odíni sukněmi červenými, bílými a modrými… V třetím houfu bylo rejtharstva Malostranského (a ta všechna Pražanů jízda byla z měšťanů samých vybrána) v bílé a modré liberaji 23 glídů. Za nimi kráčel praporec všecek bílý, ode dvou set pěchoty královské, kterou král s sebou přivedl, na způsob nydrlantských soldátů vyštafírovaní. Potom následovala karneta modrá královských arkabuzírů. Za nimi opět modrá dvorské čeládky královské v bílé a modré liberaji…

I o korunovaci Fridrichově bylo městské vojsko v stejnokroji; pravíť Skála na str. 372: „…deset praporců pěchoty pražské ze všech tří měst nákladně vypravené.“

Toto uniformování o vjezdu Fridricha Falckého a o jeho korunovaci bylo české uniformování poslední na tři sta let — do roka mu učinila konec bitva na Bílé hoře.

3. Z nové německé literatury o stejnokroji buďtež zde uvedeny: H. Knötel ml. a H. Sieg, Handbuch der Uniformkunde, 1937 (viz věcný referát Jaroslava Lugse ve Vojenskohistorickém sborníku, roč. VII, 2. sv., str. 332—336), a Eugen von Frauenholz, Entwickelungsgeschichte des deutschen Heerwesens, v prvním svazku třetího dílu. Tento spis je vědecky důležitější. V něm se praví na str. 41: „Ukazují se (v 17. století totiž) počátky uniformování. Osobní stráž panujících knížat nosila stejný kroj a tu i tam (na př. ve švédském vojsku) byly oděny stejně a potom byly jmenovány podle své barvy[4]. Ale stálé přecházení [14]žoldnéřů od trupy k trupě, od císařských k Švédům atd. a naopak, znemožňuje zavésti stejnokroj, protože si oblek voják pořizoval zprvu a dlouho sám.“ K tomu připojil Frauenholz na str. 42: „Rozlišování „našich“ od nepřítele dělo se polními odznaky zvláštních barev. Barva císařských byla červená.“ Fr. neříká, od kdy, ale z Knötela-Siega (Lugs 334) se dovídáme, že se tak stalo už ve válce šmalkaldské (tedy r. 1546—1547), že se Švédové drželi zprvu žluté barvy, jež byla polním odznakem i německých protestantů, pak, za Gustava Adolfa, že měli barvu modrou.

Doplníme to z Haranta tím, že v bitvě u Lipska r. 1624 „královští (t. j. švédští) a kurfirští měli zelený jetvičky na znamení (proti císařské armádě pod Tillym).“ I to stačilo, jako Polákům v téže době slaměné věchty nebo slaměné pásy atd.

Oba tyto německé spisy říkají svorně, že počátek uniformování sahá do doby Ludvíka XIV., ale to není správné; dějiny takové začínají dějinami slova mundirovati, mundírunk, mundur. O tom tedy dále.

4. Základem těchto slov je franc. (románské) monter, původně = stoupati. V 16. stol. montér un cavalier (podle Littréa) znamená opatřiti jezdci koně a výstroj (équippement) Remonter la cavalerie znamená opatřiti koně k náhradě těch, kteří oddílu scházejí neb nejsou k službě; odtud la remonte — č. remunda, posléze = herka. (La remonte, ital. rimonta byl v císařské armádě habsburské úřad pečující o koňstvo; v městských zápisech klatovských, o nichž dále, píše se napořád rimont). Výstroj (l’équippement) jest oblek, nářadí a zbraně vojáka.

Sloveso monter v tomto vojenském významu přechází počátkem 17. stol. do vojenské němčiny s významem zúženým: montieren; slovo montura, jež znamenalo původně koně, přicházejíc do spisovné italštiny, má význam „výstroj“; v rakouské němčině je die Montur. Ve vojenském slangu německém se říkalo Mundirung, později, ke konci 17. stol. (Mondour) Mundur = výstroj vojáka. Konstatujme, že francouzské i německé slovníky, obírající se starší dobou svého jazyka, skýtají velmi skoupě doklady našeho slova.

Pro němčinu se proto spokojíme nejstarším dosud nám známým dokladem z materiálů otištěných u Frauenholze na uved. místě, str. 245, bez data (o armádě Tillyově; doklad tam je tedy z doby před r. 1632, kdy Tilly padl): „Wie Reuter und [15]Knecht montirt und bewehrt kommen.“ Zde tedy montiren je „opatřit všechno ostatní pro vojáka nutné mimo zbraň.“

Nyní k českým dokladům, jež objasní doufám významový vývoj. Nejstarší znám z uvedených již Harantových Pamětí a je skoro soudobý s nejstarším dokladem německým[5]. K r. 1631 se tam na str. 65 píše: „Steinau regiment 500 koní silen, dobře vymundírovaný, ale v ten čas sotva 300 koní byl“; 130: „s lidem v císařských zemích odpočinutým a zase mundirovaným i se střelbou přitáhl“; 174: „…a ten ostatní lid, co se ho od Magdeburku do Čech přibralo, dal zase mundírovat“. — Jiných českých dokladů bude jistě hodně, ale zatím se tají v archivech našich měst. Budiž nám proto dovoleno spokojiti se tím, co jest již vydáno, a to v záslužné, poučné knize dr. Jindřicha Vančury Dějiny někdejšího královského města Klatov, vydávané nákladem města Klatov, pro úmrtí autorovo nedokončené.[6]

(Patentem z r. 1642 svolána hotovost zemská.) Vrchnosti na třicet osedlých měli vypravit jednoho dobře vymundirovaného rejthara s dobrým koněm, s pistolemi a karabinou, Vančura 2, 91; protože zde vyjmenovány zbraně (na šavli se zapomenulo!) a kůň, je zjevno, že mundýrovat znamená „opatřit vojákovi vojenský šat.“ O tom munduru uslyšíme, že může býti ze sukna nebo z cvilinku, ale střih byl jistě stejný i barva (šedá), je to tedy uniforma.[7]

Podobně se k r. 1678 opakuje v nařízení, Vančura 2, 198: na způsob rejthara dobře mundýrovaného; k r. 1752 (2, 263): mundýrunk pro landrekruty; a 2, 275: v náležitém mundýrunku.

[16]K r. 1743 je doklad mundura r. ženského (Vančura 2, 472); je tu spor mezi Klatovskými a Domažlickými, má-li býti mundura soukenná (pro tu se rozhodly Klatovy, majíce soukeníky mezi sebou) nebo cvilinková; tamže: mundura soukenná, plátnem podšitá. Pak už je zase v zápisech klatovských naše slovo v r. mužském. K r. 1745 je však u Vančury 2, 284 opatřování zemské milice mondorem, kterážto varianta (spolu s tvarem mondour) kolovala ve vojenské němčině teď už v celé východní a střední Evropě, jak uvidíme z polských dokladů dále.

U nás převládlo slovo mundur. Vančura 2, 473: za tři mundury… 53 zl. 11 kr. (německy peníze na stejnokroj = Mundurgelder, tamže 490); 475: landmilitirové v mundurech nebo bez nich; 483: přinesli zpět mundur; 490; mundur lifruje… za 16 zl. atd.

Slovníkově zachytil naše slovo P. Jan Karel Rohn, křižovník, v svém spise Nomenclator[8]: to jest jmenovatel české, latinské a německé řeči. V druhém dílu, vyšlém r. 1766, na str. 186 čteme: Mundur (Montour) — vojenský šat. Vestitus militaris. Montur, die Montirung, Kleidung des Soldaten (v něm. seznamu však není slovo Mundur, nýbrž jen Montur).

Potom Jiří Palkovič v svém Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch z r. 1820 má: Mundur, u, m. (montour) = vojenský oděv. Montur. Montirung f. vestitus militaris. I řekl bych, že že Palkovič čerpal z Rohnova slovníku.

Po něm zaznamenává slovo mundur Jungmann I, 515, Kott I, 1086 atd., má je ovšem i Trávníček-Váša. Sbírky Slovníku jazyka českého mají hojné doklady tohoto slova z Krameria, Čelakovského a skoro ze všech moderních spisovatelů českých do našich dob. U nás tedy tato německá — jak dokazuje samo -nd-, — obměna franc. monture byla a jest populární a životná.

5. Jako vniklo slovo to do vojenské češtiny a odtud do češtiny spisovné, tak i v polštině jest oblíbeno od polovice 18. stol. v nářečích slovo mondurek, munderunki i moderunki. V ruštině je mundir; Kosmák je podržel v překladu z Lermontova, v. Vymazal, Slov. poezije. (Tento doklad je ze Sbírek Slovníku jazyka českého; děkuji prof. Získalovi, Janskému a dr. Kurzovi za přátelskou ochotu.) V ruštině, viz Dalj, jest i tvar mundjer, jejž Kálal našel u Jana Kollára,[9] i slovo obmundirovka [17]= vystrojení, opatření šatstvem (a s tím spojený odpočinek), jak to znají naši ruští legionáři a jak to zapsal Rudolf Medek v své velkolepé legionářské Anabasi. Z ruštiny, tuším, vniklo naše slovo i do bulharštiny a srbštiny.

Příruční slovník jazyka českého dokládá hojné rčení „brambory v munduru, s mundurem“, t. j. ve slupce, z celých Čech, na Moravě je doložil Bartoš. Pan dr. Kurz mě upozornil, že se říká i polsky kartofle w mundurze a rusky kartofel v mundiru, možná tedy, že je to z němčiny, patřilť Bedřich Veliký mezi nejhorlivější rozšiřovatele a podporovatele pěstění brambor a byl veliký voják, a obě tyto tendence se sbíhají v uvedeném rčení.

---

[1] Toto slovo je z lat. liberare — osvoboditi, jež významovým přelomem dostalo v středověké latině význam „dodávati“. Liberata-livrée tedy znamená podle Gamillschegova Franz. etym. Wörterb. „oděv, jejž knížata a šlechta dodávala své družině, oděv sloužících“. Zajímavé je pro nás to -br-, -ber-, jež svědčí tuším, že věc i její jméno přešly do Němec a pak k nám ze španělštiny, se španělskou módou, jež u nás v rudolfínské době zdomácněla, ba převládla. Německy se totiž říká právě také Liberaj. Později bylo toto slovo u nás pofrancouzštěno v livrej.

[2] T. j.: kteří se nazývali Polští (= Polní), byli pojmenováni také Kasaličtí, jakoby sektáři nebo na ledví podkasaní; nosili totiž krátký šat zakrývající sotva zadnici.

[3] Až sem je citováno u Wintra, odkaz k tomu: Arch. zem. Varia; ať to však někdo hledá!

[4] Frauenholzův spis obsahuje vždy v čele svazku theoretický, stručný přehled vývoje příslušné doby a dále otiskuje vojenské řády, výtahy z kronik, listinné doklady o vojenství té doby atd. Teprve až budou tyto materiálie — dosud netištěné, ba neznámé — zpracovány, vznikne vlastní práce: Dějiny vzniku německého vojenství. Z těchto vlastních materiálů Frauenholzových je tu uveden „das schwedisch blau und gelbe Regiment“ z líčení bitvy u Lützena r. 1632 (u Frauenholze na str. 91). Z knihy Knötelovy-Siegovy (Lugs na str. 333): šlo o žluté kabátce vojenské. — U nás „žlutý švédský pluk“ zpopularisoval Václav Beneš Třebízský. — Z Pamětí Jana Jiřího Haranta z Polžic a z Bezdružic od r. 1624 do 1648 (v Historickém archivu č. 10, vyd. Ferd. Menčíka) se dovídáme, že Švédové měli i modrý regiment a bílý; srv. Jan Jiří Harant 102: Burian Záborský, nejvyšší lej tenant modrého regimentu (švédského); 121: (r. 1640 císařští) dali se (ke) Královému Hradci a jej vzeli, jak se psalo, že tam byl bílý regement(s) 12 praporci pěchoty.

[5] Sebrav doklady k práci „Latinsko-románská slova vojenská v češtině od nastoupení Habsburků“, seznal jsem, že koncem 16. věku a začátkem 17., jak se jen kde objevila nějaká vojenská novinka, zbrojní, výstrojní nebo organisační, je skoro ihned známa i u nás a rovněž nové vojenské výrazy. Sotva se Francouzi ustanovili na rčení demander quartier, obtenir quartier = vzdáti se na milost, už to německým prostřednictvím zná Pavel Skála ze Zhoře a Jan Jiří Harant.

[6] Tato kniha je prostoupena hojnými doslovnými citáty z protokolů radních a právních spisů, poskytuje tedy věrný obraz úřední češtiny českého města, v níž vedle slovních a větních perel jsou přečetné latinismy, germanismy, slova latinská, německá, v německých větách bohemismy („er lügt in sein Hals hinein“ — v hrdlo lže, tedy bohemismus dvojnásobný, nejen napodobením staré české vazby, nýbrž i tím, že rod podst. jm. Hals opraven podle č. hrdlo na rod střední), přečetná i svévolně z latinských a německých slov utvořená slovesa na -ieren, -írovati a jen málo rysů nářečních.

[7] Toto slovo je z fr. l’habit uniforme m., později l’uniforme f.; zavedeny pak byly stejnokroje ve Francii koncem 17. století.

[8] Je to slovník ideového založení, v jednotlivých kapitolách abecedně zpracovaný, s bohatými seznamy slov. Je nedoceněn u nás, ač má mnoho krásných definic nebo aspoň pokusů o ně. Čeština jeho je úpadková jen v odborných výrazech řemesel atd., jinak je krásná a jadrná.

[9] Slovenský výraz mundier vznikl z maďarského mundér. (P. r.)

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 1, s. 10-17

Předchozí Ladislav Heger: Sedmdesát let prof. Josefa Janka

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého