Sedmdesát let prof. Josefa Janka

Ladislav Heger

[Články]

(pdf)

-

Kdyby nám to nepotvrzovala úřední data, nechtělo by se nám ani věřit, že se profesor Janko dožívá už sedmdesáti let. Vždyť ho toto jubileum zastihuje — bohudík — ve zdraví a svěžesti a v plné práci vědecké i organisační, stále v činnosti pro dobro university, jíž věnoval více než polovinu let svého života.

Česká germanistika může být hrda na to, že oba dva první její representanti linguisté měli nejen široký rozhled i hlubokou znalost všech germánských jazyků, ale především na to, že v tom úseku, který si zvolili za předmět své vědecké práce, podali skutečný přínos v germanistickém bádání. — Václ. Emanuel Mourek byl dlouho středoškolským profesorem a sotva pomýšlel na universitní dráhu. Ze soukromé záliby se věnoval otázkám germánské skladby a jí pak zůstal věren i jako universitní učitel; v své době patřil k nejlepším odborníkům na tomto poli.

Když Janko r. 1887 opouštěl liberecké gymnasium, byl, jak píše v svých vzpomínkách, na rozpacích, zda má jíti na universitu do Vídně (Wien) anebo do Prahy. Zvolil Prahu — hlavně proto, aby se zdokonalil v svém jazyce mateřském, který byl na německém ústavu pěstován velmi nedokonale. Pravíme, jen aby se zdokonalil, neboť tehdy nebyl Janko ještě pevně rozhodnut pro studium filologie. Zvolil nejprve práva, ale ta nevyhovovala jeho zájmům a jeho nadání zřejmě filologickému. Janko neměl štěstí — jako kdysi Grimm —, aby se tu setkal s vědci typu Savignyova, kteří by byli probudili v jeho filologické povaze aspoň nějaký zájem methodický. A tak odešel Janko [2]z právnické fakulty na fakultu filosofickou, na filologii, a bylo jen přirozené, že pro svou dobrou znalost německého jazyka i německé literatury, kterou si přinášel z německého ústavu od profesora Knieschka, i pro svou touhu zdokonalit své vědomosti v jazyce rodném zvolil si kombinaci češtiny s němčinou.

Mourek však se svou prací syntaktickou, o které jsme se již zmínili, stál mimo hlavní proud germanistického a vůbec jazykozpytného bádání své doby. Nezúčastnil se nijak boje, který už tehdy, když Janko přicházel na universitu, probojovala mladogramatická škola, totiž boje o zásadu bezvýjimečnosti zákonů hláskoslovných, o zásadu, která, nechceme-li se hádati o slova a o definici, již sotva lze podati jednou větou, v podstatě platí i dnes a bude v diachronickém bádání platit stále. S methodou mladogramatiků se tedy Janko neseznámil na gramatice u Mourka na universitě české, ani u Kelle na pražské universitě německé, ale ve slavistice u Jana Gebaura. Na jeho přednáškách a hlavně v jeho seminářích viděl, jak přesná je tato methoda a jak je plodná, viděl růst Gebaurovo dílo, kterým nedovedly otřást ani boje rukopisné a z nich vyrůstající nepřátelství osobní. Mladý germanista a slavista, sám svou povahou přímý a tvrdý, byl přitahován nepochybně nejen methodou Gebaurovy práce, ale také jeho přímou a přísnou povahou. A tak Janko, pokračovatel Mourkův v učitelské působnosti vysokoškolské, není přímým pokračovatelem ve vědecké činnosti Mourkově, i když si u něho vytříbil svůj syntaktický cit; syntaktické studie Jankovy se datují teprve z poslední doby a možná, že z nich vyroste soustavná vědecká skladba novohornoněmecká pro Čechy, ale stojí přece jen na periferii jeho vědeckých zájmů. Janko tedy není Mourkovým žákem ve vlastním slova smyslu, nýbrž žákem Gebaurovým.

Pro Jankovu přímou povahu a silnou vůli i pro jeho přesvědčení a víru v moc methody mladogramatické je charakteristická již jeho první rozsáhlá vědecká kniha, habilitační práce Soustava dlouhých slabik koncových v staré germánštině (z r. 1903). Mladý germanista si tu zvolil úsek pro zásadu bezvýjimečnosti zákonů hláskoslovných nejproblematičtější, neboť hlásky v koncovkách podléhaly v germánštině změnám v daleko větší míře než hlásky v slabikách kmenových, a to změnám jak kvalitativním, tak i — hlavně pro svou nepřízvučnost — zvláště změnám kvantitativním, totiž silným redukcím. Ale působily zde z mnoha důvodů také více než v kmenových slabikách analogie a stránka funkční. Všech těchto okolností si [3]byl Janko vědom a pečlivě jich dbal; proto také později nikdy nechápal ztrnule mladogramatickou methodu. Rád vždy uznal kladné vlastnosti nových směrů, na př. zdůrazňování funkční stránky u Wil. Horna, ani ke směru fonologickému a vůbec strukturálnímu se nestavěl lhostejně a jako etymolog podal i příspěvky k české fonologii, navazuje zde na podnětné výklady Mathesiovy (ČMF. XVII, 295 n).

Ale především úplná znalost celé literatury příslušné otázky byla už tehdy Jankovi samozřejmou podmínkou solidní vědecké práce. Proto v své knize nejprve kriticky zhodnotil veškeru obsáhlou literaturu, uvážil všechna pro a proti a teprve potom vynesl vlastní svůj soud, a ten často nebyl jen přikloněním k tomu neb onomu názoru, nýbrž podával řešení nové, jako na př. v otázce koncových difthongů a koncového -s. Tato práce vyšla česky a s jejími výsledky seznámil autor cizí jazykozpytce obsáhlým souhrnem v IF. Anz. XV. Důležitost a spolehlivost této Jankovy práce dokazuje to, že se i v této podobě stala bezpečným vodítkem germanistům i srovnávacím jazykozpytcům, kteří přihlíželi k této partii jazyků germánských, jak o tom svědčí hojné její citování na př. u Streitberga, Wilmannse nebo u Hirta.

Druhá Jankova obsáhlejší práce germanistická, Germanisch ē² und die sogenannten reduplizierenden Präterita z r. 1906, svědčí znovu o jeho zálibě řešit otázky nejnesnadnější. O reduplikovaných slovesích byly do té doby už vysloveny rozličné theorie, ale všechny práce se vyznačovaly tím, že přihlížely jen k hlavním typům tvarů těchto sloves, a nikoliv ke všem dokladům ve všech germánských dialektech. To učinil teprve Janko — a dosud jediný Janko —, i když máme studie novější: zase nový doklad pro poctivost a spolehlivost jeho práce. Opíraje se o dotavadní literaturu, stanovil Janko širokou základnu této části slovesného systému pragermánského, základnu o čtyřech typech, kterých se ovšem neužívalo promíšeně, vedle sebe v nějaké zcela jednotné pragermánštině, nýbrž krajově různě v pragermánštině již dialekticky rozlišené. Těmito dvěma pracemi si Janko získal dobré jméno mezi všemi germanisty a r. 1907 hrozilo české germanistice nebezpečí, že Janko odejde jako universitní profesor do ciziny. Není jistě bez zajímavosti, že právě sám Herm. Collitz doporučil za svého nástupce Janka, jednoho z těch, kteří se nejostřeji stavěli proti Collitzově theorii germánského slabého preterita. Nabídnutou profesuru germanistiky a srovnávacího jazykozpytu na Bryn Maur College však Janko nepřijal.

[4]V letech 1905 a 1907 podnikl Janko dvě studijní cesty, do Německa a na skandinavský sever, a seznámil se osobně s předními představiteli mladogramatického směru: Brugmannem, Delbrückem, Michelsem, Sieversem, Noreenem a jinými. Ze všech na něho snad nejsilněji působil Eduard Sievers, a to ne tak germanista Sievers, jako fonetik Sievers. Zájem o fonetiku, který si Janko přinášel bezpochyby už od Gebaura, byl vlivem Sieversovým ještě posílen. U vědomí důležitosti fonetiky pro jazykozpytné bádání zasazoval se pak Janko také o zřízení zvláštní stolice fonetiky na české universitě a přiměl spolu s Králem a Zubatým Chlumského, aby se vrátil od Rousselota z Paříže do Prahy a tady se habilitoval. Fonetický zájem Jankův se projevoval ovšem také v jeho přednáškách o germánském hláskosloví a v jeho podnětných studiích fonetických Zum Lautwert des gotischen h (1908), Několik postřehů o přechodu j v g, Z vývoje české dětské mluvy a j. —

Osobní styk se Sieversem Jankovi také umožnil sledovati s pochopením poslední období fonetického bádání tohoto německého jazykozpytce, jeho práce o zvukové analyse, nad kterými většina linguistů i fonetiků, kteří nepoznali zvukovou analytickou methodu přímo u Sieverse, stojí obyčejně bezradně, jak přiznal za svou osobu na př. norský slavista a fonetik Olaf Broch nebo vídeňský fonetik a dialektolog Kranzmayer. Janko k nám také uvádí tuto methodu, ne informačními články, nýbrž vlastními příspěvky, vlastním řešením konkretních problémů. Analysuje hudební stránku řeči u Goetha a v českých i slovenských překladech („Goethův verš po stránce hudební a recitační“ v Goethově sborníku) a se zvláštní oblibou se obrací — podobně jako Sievers v poslední době svého života — k intonaci pádové; dochází k stejnému přesvědčení, že totiž ani po hláskovém synkretismu pádovém nedošlo k plnému synkretismu pádů, nýbrž že tu i nadále zůstal rozdíl v pádové intonaci. Podobně také u německého slovesa nachází Janko funkce vyjádřené jen intonací, jako na př. rozdíly rodové a vidové; tak dokonavé preteritum ich ging je vyznačeno ostře zahrocenou výškou, kdežto děj minulý opětovaný je vyznačen poklesem a protažením hlasu. — Kromě již uvedené studie v Goethově sborníku uveřejnil Janko dosud jen studii o zvukovém rozboru doplňku a přívlastku a o genitivu ve vazbě ich bin es zufrieden; ale autor připravuje již — domnívám se, že to mohu prozradit — větší studii souhrnnou, a doufejme, že nyní najde dosti času, aby ji brzo uveřejnil a dal i tu podněty k další práci širší naší obci linguistické.

[5]Bylo by ovšem podivné, kdyby se Gebaurův žák věnoval jen germanistice a kdyby ho nevábily také otázky z oboru jeho drahého učitele. Janko skutečně také splatil svůj dluh slavistice a bohemistice v míře vrchovaté.

Když se Lubor Niederle v své přednášce o Peiskrově theorii dvojí poroby praslovanské, jednou pod kmeny turkotatarskými, po druhé pod Germány, dovolával soudu našich jazykozpytců, zabýval se už tou otázkou Janko a v letech 1908—1909 vyšly z jeho pera v Čech. Revue, ve Věstníku České akademie a v ZfdA. obsáhlé kritiky Peiskrovy práce. Janko v nich jasně dokázal, že Peiskrova theorie, vybudovaná na trojici slov mlězъ-tvarogъ-mĺěko, z nichž druhé prý je přejato od Turkotatarů a třetí z germánštiny, neopravňovala by naprosto k závěrům činěným Peiskrem ani tehdy, kdyby obě tato slova skutečně vypůjčena byla. Peisker totiž dovozoval, že u Slovanů bylo pod panstvím turkotatarským všechno dobytkářství potlačeno a stalo se privilegiem panské vrstvy cizí a že Slované byli nuceni věnovati se jen obdělávání půdy. Tehdy prý byl zúžen u Slovanů význam starého slovanského jména pro mléko a na označení sraženého mléka, tvarohu, charakteristické to potravy turkotatarských kočovných pánů, byl přejat výraz tvarogъ. V následující pak, mírnější prý porobě pod Germány stali se Slované zase chovateli dobytka, přejali slovo mĺěko (ve významu sladké mléko) a mnoho jiných, sociologicky nejvýš významných slov, jako pluh atd. Poukazem na přejímání obdobných slov u jiných národů (lat. caseus — něm. Käse a pod. — ostatně Němci přijali později ze slovanštiny i slovo tvaroh ve formě Quark) a vyvrácením i jiných tvrzení a některých etymologií odmítl Janko celou theorii Peiskrovu, ale otázkou kultury praslovanské, o které už tehdy správně prohlásil, že nemohla býti nižší nežli dosti již vyspělá kultura indoevropská, nepřestal se zabývati; a tak z kritiky Peiskrovy práce vyrostly v universitních extensích přednášky, které pak Janko upravil knižně a vydal r. 1912 pod názvem O pravěku slovanském.

Tehdy Janko souhlasil s evropskou lokalisací pravlasti Indoevropanů, a to spíše se Schradrem, který ji kladl do táhlého stepního pásu eurasijského na západ a na sever od Černého moře, než s Hirtem, který vycházeje od čáry bukové kladl indoevropskou pravlast do severoněmecké nížiny mezi Labem a Vislou. Poměrně nejzachovalejší indoevropský ráz slovanského jazyka (a ovšem i jazyků baltských) utvrzoval Janka právě tak jako Hirta v mínění, že se Slované, resp. Baltoslované vzdálili od kolébky indoevropské jen nepatrně a že tak nebyli [6]nuceni přijímat jiný prvek jazykový a ovšem také ne ethnický. Od té doby ovšem bádání jazykozpytné, historické a kulturně historické objevovalo nové a nové doklady pro staré styky Indoevropanů s národy asijskými, a tak dnes klade Janko z velmi závažných a zcela objektivních důvodů s Güntertem, Moszyńským, Wahlem a jinými indoevropskou pravlast dále na východ, do střední Asie. Krátkou revisi své knihy o slovanském pravěku podal Janko v přednášce Královské české společnosti nauk a v rozšířené úpravě v 39. ročníku Českého časopisu historického. A kdyby si nebyl Janko vytkl jiný veliký cíl své vědecké činnosti, dovolili bychom si přijíti se skromnou prosbou o nové vydání celého jeho díla o kulturním životě našich předků, neboť dnešní doba po něm volá více ještě než doba prvního vydání před více než čtvrtstoletím.

Ale nyní zabírá hlavní Jankův zájem bádání etymologické; k němu ho přivedly, jak jsme viděli, studie praslovanské, kritika Peiskrovy theorie a kritika slovanských etymologií Meringrových. Etymologie se pokládala už od počátku vědeckých studií jazykozpytných ve st. 19. za vyvrcholení a vlastní téměř cíl bádání srovnávacího jazykozpytu s hlediska genetického a dalo se očekávat, že i český germanoslavista, který se od začátku se zálibou a houževnatostí věnoval úspěšně jazykovým otázkám pragermánským a také praslovanským, nepřestane na kritice — třebas i aktivní kritice — etymologií a slovozpytných názorů jiných badatelů, nýbrž že se vynasnaží etymologicky osvětlit aspoň tu oblast slovanského nebo českého slovníku, která je výsledkem styků Slovanů a speciálně Čechů se západní kulturou. Není pochyby, že právě germanista, znalý starších období jazyků germánských, jmenovitě jazyka německého a německých nářečí, zvláště těch, s nimiž Čechové přicházeli blíže do styku, může spolehlivě řešiti otázku slov přejatých, ať jsou tato slova původem germánská či románská, neboť i slova románská k nám přicházela z valné míry prostřednictvím německým.

Janko se s počátku, zdá se, zabýval plánem soustavného etymologického slovníku českého; svědčí o tom „Ukázky, jak by dnes mohl vypadati podrobný český slovník etymologický se všemi materiáliemi,“ v VII. až XIV. ročníku Časopisu pro moderní filologii. Tu jsou zpracována hesla a až argyna a fába až fajks. Ale proto, že základní pomůcky českého etymologa jsou dosud buď nehotové (Bernekrův etymologický slovník slovanský, Gebaurův Slovník staročeský), nebo neúplné (Jungmannův slovník), upustil Janko od tohoto plánu. Působily tu [7]však pravděpodobně i jiné okolnosti, především potřeba objasnit některé základní otázky, na př. otázku střídnic při přejímání cizích slov do češtiny, zvl. přechod německo-románské spiranty š v českou affrikatu č v slovech čapka, čaloun, čankr atd. Tu Janko pěkně ukázal také na vliv západoslovanských jazyků, na němčinu východních území okrajových s týmž č, na př. na Liberecku a v bývalém Rakousku, doklad tím vzácnější, že německý jazykozpyt našel až dosud na východním svém území slovanský vliv na německé hlásky jen v palatalisaci velárního k před předními samohláskami e a i vnářečích západopruských.

A takových základních problémů bylo více: otázka, zná-li západní slovanština přechod ft > cht, datování přejetí slov, otázka střídnic přejímaných slov, otázka, jak čeština nakládá s cizími slovy složenými, vše to si vyžadovalo obšírného prozkoumání a objasnění, které by nebylo možné v slovníku. Mimo to Janko svou povahou, která ho, jak jsme viděli, vedla už při prvních pracích germanistických k otázkám nejnesnadnějším, směřoval i na poli etymologie k oblastem nejtemnějším, k vrstvám slov nejzáhadnějších.

Není-li vždy lehké určit cestu přejetí ani u těch slov, která přicházejí do jazyka s přejímáním vyšší kultury, vyšších vymožeností, oč těžší záhady nutno řešiti při přejímání slov při těsném sousedství a vzájemném prostupování příslušníků dvou jazykových společenství, vyvíjejících se zčásti v témže geografickém, kulturním a politickém prostředí. Hrozilo tu i nebezpečí, že bude tento jednostranný vliv přeceněn, ale erudice v srovnávacím jazykozpytu i živý smysl pro realitu všestranných styků, pro jazykovou historii, prehistorii a geografii národů středoevropských chránily Janka před touto jednostranností. Upadl-li do ní přes to někdy — jako na př. při výkladu staročeské nadávky kacířům cafúr —, vyprostil se z ní brzo sám a ukázal, jak hned uvidíme, na zcela nové cesty.

Při svých výkladech etymologických neobjasňoval Janko ovšem jen fonetické a formální změny, kterými procházela cizí slova přejímaná do češtiny, změny, které ani tu nejsou bez jisté pravidelnosti, i když „významová apercepce a asociace právě při cizích, příjemci tím nesnadnějších slovech“ má úlohu svrchovaně důležitou, ale ukázal nám i bohatství těchto slov a úsloví, a to jak v novém období našeho jazyka, tak také v jeho obdobích starších. Jeho etymologické studie dávají často i podněty jazykovému zeměpisci (na př. etymologie příjmení Hanykýř a Hanyka z Hennegauer, ať už tento rod nebo rody přibyly z belgické Henegavy přímo anebo, což je pravdě[8]podobnější, nepřímo přes průběžnou stanici dříve již kolonisovaného území německého) a dávají též spolehlivou základnu pro výzkum sociologické a kulturně historické povahy styků česko-německých.

Ovšem ne všechna záhadná slova, která dráždila Jankovo kombinační nadání formální i jeho bohatou představivost semantickou a která mu k rozřešení předkládali často i jeho přátelé a z nich zvláště jeho starší kolega ze studií u Gebaura, zasloužilý bohemista Václav Flajšhans, ukazovala na německý původ anebo na německé prostřednictví. Někdy je podoba jenom povrchní, a etymologie na takové zdánlivé souvislosti založené Janko ovšem vyvracel. Tak musela padnout Matzenaurova etymologie slova kelímek z německého gelîmet (ge-leimt) i Karłowiczův výklad z něm. Kelle (Maurerkelle). Janko spolu s prof. Rypkou pro ně určil perský základ gil „hlína“, gilín „hliněný“. Z perštiny přešlo toto slovo podle Janka do turečtiny a dále na sever a severovýchod. Janko je objevuje jako první komponent i v krymsko-gotské složenině kilemschkop ve významu „ebibe calicem“; tím podává, myslím, konečný výklad této záhadné složeniny. Pro staročeské slovo sikolec ve významu „hůl“ nebo „pastýřská hůl“ zamítá Janko přejetí z německého, jím samým konstruovaného komposita „sichholz“ a zjišťuje indoevropský původ a genetickou příbuznost se střhněm. seigel „příčel“ a stangl. ságol s úplně stejným významem, jaký má stč. subst., „hůl, kyj“, a stanoví pro všechny doklady společný základ seik.

Weingart kdysi rozdělil učence na dva typy, na typ systematiků a na typ jakýchsi labužníků vědeckých, kteří si pochutnávají na řešení jednotlivých, často odlehlých problémů. Jankova vědecká povaha má rysy obou těch typů. Na počátku jeho vědecké činnosti stojí systematická práce o germánských koncovkách, pak ucelený obraz praslovanského života a také při etymologickém bádání jsme pozorovali snahu po systematickém zpracování celého českého slovníku, a to v šíři a hloubce ještě větší, než podávají etymologické slovníky jiných jazyků, neboť český etymologický slovník má obsahovati i slova dialektická a staročeská. K tomu, že pak Janko přešel k etymologickým výkladům slov na první pohled nahodile vybraných, vedlo ho mimo důvody již uvedené jistě také jeho vědecké labužnictví. Ale nahodilost těchto etymologií jest hned zas křížena snahou po větším celku a systému; brzy se totiž Janko pouští do vykopávání základů celých slovních skupin stejného kořene, do vybírání celých hnízd slov rázu obyčejně onomato[9]poického a objevuje v nich slova často původu ne indoevropského, nýbrž praevropského nebo praevropsko-asijského, tedy substrátového; pronikajíť tato slova výrazně v slovním podkladě nejen češtiny a ostatních indoevropských jazyků v Evropě, ale i v podkladě evropských jazyků jiného původu, jako na př. v maďarštině. Jsou to skupiny velmi bohaté, živé a výrazné, jak ukazují skupiny s počátečním cv nebo c, č + vokál + konsonant s nasálním infixem nebo bez infixu; dosavadní bádání si jich nevšímalo, protože to nejsou slova intelektuální, nýbrž právě jen onomatopoická.

Vedle této systematičtější a zároveň novotářské a průkopnické části etymologického slovníku objevují se z Jankova pera stále více méně nahodilé etymologické studie jmen obecných i vlastních, místních i osobních: líh, vdolky, Děvín, Zeyer, pikulík, Purkyně atd.

Při této na první pohled suché vědě gramatické a slovozpytné, která však ve skutečnosti nevylučuje výpravy odvážné a dobrodružné, měl Janko vždy živý a vnitřní poměr k umění, zvláště slovesnému. Jako syntaktik ze školy Mourkovy a Gebaurovy zajímal se zvláště o stylistiku (té byla věnována jedna z prvních jeho tištěných prací, „Vybrané obrazy metaforické lidových písní československých“, počatá v semináři Gebaurově), sem se hlásí uvedená už studie o verši Goethově a o jeho českých překladech i četné recense příslušné literatury. V recensích a článcích sledoval Janko i pokrok německé literární historie, zvláště té, jež se týkala středohornoněmeckých vrcholných zjevů, Nibelungů a Wolframa z Eschenbachu. Samostatnou studií Allegorie der Minnegrotte bei Gottfried von Strassburg pak vrhl nové světlo na povahu tohoto virtuosního básníka, za jehož hravostí a lehkostí objevil elegický tón a resignaci. A konečně Janko první v naší literatuře nám kriticky přiblížil Shakespeara, vykládaje jeho dílo tainovskou methodou z podmínek daných dobou a prostředím; učinil tak ve dvanácti přednáškách proslovených v extensích vysokých škol a vyšlých roku 1907 v podobě knižní.

Tyto krátké naše údaje o vědeckém díle Jankově i přes svou stručnost ukazují, doufám, rozsáhlost jeho prací, které jsou důležité jak pro svou vlastní hodnotu, tak také proto, že působily podnětně u jiných jazykozpytců. Není zde místo ani čas, abychom se blíže zabývali tímto jeho vlivem v jednotlivých případech; ponecháváme také pracovníkům povolanějším, aby zhodnotili práci, kterou Janko prokázal naší vědě jako člen a [10]organisátor v četných vědeckých společnostech, jako redaktor přední naší odborné filologické revue, Časopisu pro moderní filologii. Dovolte jen, abych se tu ještě jen krátce zmínil o jeho činnosti učitelské, která byla v posledních letech na germanistice dvakrát tak rozsáhlá jako povinnost na většině oborů jiných. Přese všechny své široké zájmy vědecké a závazky organisační věnoval se Janko své povinnosti učitelské od samého začátku s láskou, s vědomím odpovědnosti a — na rozdíl od Mourka — s plným porozuměním pro praktické potřeby naší střední školy. Ze sít, jimiž prosíval kanditáty při státních zkouškách, bylo síto pro praktickou a theoretickou znalost moderní němčiny nejhustší a jistě není mnoho těch, kterým se bez slušné znalosti němčiny podařilo tímto sítem proklouznout. Srdce examinátorovo nebylo snad tvrdé, ale vůle pevná; tím nechceme tvrdit, že by se nikdy nebylo dalo toto srdce obměkčit.

Ale Janko vychovával nejenom ke školní praxi. Jeho jasné, průhledné přednášky z historické mluvnice germánské právě tak jako jeho cvičení seminární neseznamovala jen s vývojem horní němčiny nebo germánštiny, nýbrž otvírala výhledy do srovnávacího jazykozpytu germánsko-slovanského a indoevropského, a co je hlavní, učila methodě a vědecké poctivosti. Jeho žáků není počet nepatrný. Vyjadřuje to jen mnohostrannost Jankových vědeckých zájmů a podnětů, jestliže se s nimi setkáváme nejen na germanistice, nýbrž i v anglistice, bohemistice, slavistice a v srovnávacím jazykozpytu.[1]

---

[1] Tuto přednášku proslovil autor při slavnosti pořádané na filosofické fakultě Karlovy university k uctění sedmdesátých narozenin univ. prof. dr. Josefa Janka.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 1, s. 1-10

Předchozí Skoloubit se

Následující Karel Titz: Mundur