Časopis Naše řeč
en cz

Nemohla by se zjednodušit pravidla o dělení slov?

K. E.

[Drobnosti]

(pdf)

-

(K diskusi.) Jednou ze svízelných stránek našeho pravopisu je dělení slov. A tu bychom mohli bez velkých změn v dosavadním usu všem píšícím lidem značně ulehčiti, protože dosavadní pravidla ani po stránce jazykové plně nevyhovují. Snadno dělíme slova, jestliže tak můžeme učinit „takořka na švu složeniny“, hůře však je, když máme děliti slovo nesložené podle jeho původu. Tu „Pravidla“ i mluvnice říkají, že v takových případech pravopisná pravidla nepostačují. V případech takových připojujeme někdy všechny souhlásky k slabice následující a někdy je dělíme. Tedy: do-sti, já-dro, ale lás-ka, ses-tra. Nedivme se, [64]že toto „někdy — někdy“ hodně lidí proti pravopisné normě popouzí. Nebylo by tedy lépe i v takových případech ponechati každému pisateli volnost, chce-li přiraziti celou skupinu souhláskovou k slabice následující, anebo ji rozděliti? Vždyť naše pravidla o dělení slov, tak podezřele podobná pravidlům německým a vzdálená pravidel jiných slovanských jazyků, nevyhovují příliš ani funkci dělení samého. Jestliže jsme z praktických příčin nuceni někdy slovo rozděliti, měly by při tom také rozhodovati praktičtější důvody, než je původ slova. V praxi jde přece o to, aby se nám na zbytek řádku vešla taková část slova, jakou bychom asi vyslovili při jeho normálním volném slabikování. Proč si tuto věc ztěžovati něčím, co s funkcí praktického dělení slov vlastně ani nesouvisí? Tvůrci dosavadních pravidel byli možná také vedeni myšlenkou, že je zvlášť výhodné, když se člověk s věcí jednou učí zároveň věci jiné. Snad v tom byl i přílišný jazykový historismus, který pro samou historii jazyka zapomínal na živý jazyk současný. To všechno však s dnešního jazykového hlediska je neúčelné. Mám-li rozděliti slovo, proč ne tak, jak bych je asi rozdělil v živém jazyce, kdybych je někomu musil slabikovat? O kmenosloví a etymologii se mohu poučit při jiné a vhodnější příležitosti. Není třeba děsit se toho fonetického hlediska. Brzo a rádi bychom si zvykli děliti: doj-my, nář-kem, ro-zum, vyj-du, i když při tom dobře víme, že podle kmenoslovného rozboru by tato slova bylo třeba děliti (ale těžko přirozeně slabikovati!): do-jmy, ná-řkem, roz-um, vy-jdu. Na těchto příkladech je dobře vidět, že o dělení slov by měl také rozhodovati přirozený fonetický obraz dělené slabiky, který fysiologicky i psychologicky je při dělení slova důležitějším činitelem než etymo-logický původ. Ten v pozornosti píšícího je jistě hodně v pozadí, je-li tam vůbec.

Snad se někomu zdá, že přepínám těžkosti dosavadního dělení slov. Co času se však na př. ve škole ztrácí opravováním špatně rozdělených slov a co chyb dělají i dospělí lidé vzdělaní! Také tiskárenští sazeči a korektoři by asi potvrdili, že práce, kterou věnují rozdělování slov, není úměrná výsledkům. Že tyto těžkosti existují, dokazuje také velmi úspěšné vydávání populární příručky Ot. Moravce-Robura „Jak děliti slova?“ 7. vydání této knížky nejlépe ukazuje, že dosavadní pravidla jsou neuspokojivá a že si tuto otázku děláme zbytečně složitou a těžkou.

K. E.

Poznamenáváme, že zcela podobné názory vyslovuje v posledním čísle „Komenského“ (66, 118—120) prof. Trávníček. I jemu se zdá, že se dělení slov přikládá zbytečně veliký význam, že dosavadní pravidla jsou těžká a že by bylo potřebí je zmírnit; navrhuje zvláště, aby se vždy oddělovala první souhláska skupiny, je-li to souhláska jedinečná (j r l m n ň ř) a aby se netrvalo na dělení roz-um.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 2, s. 63-64

Předchozí Gen. v. v. František Veselý: „Máme pro strach uděláno.“

Následující Vojtěch Kebrle: Česká jména měsíců, jejich význam a původ

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1