Časopis Naše řeč
en cz

Vyhnanci

Josef Brambora

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

R. F. Šimek: Vyhnanci. Str. 30. Nákladem Jaromíra Majera v Mor. Ostravě-Vítkovicích jako dvanácté číslo bibliofilní edice Ostrava. Knihu upravil Jaromír Majer a vytiskla ji knihtiskárna Čeňka Pechtora v Kroměříži v prosinci L. P. 1938. II. vydání.

„Tuto knížku, jež vznikla po zdánlivém utišení zlých vln, věnoval autor svému drahému příteli a dlouholetému knihtiskaři Čeňku Pechtorovi v Kroměříži, vzpomínaje při tom na jeho syna tiskaře Miloše Pechtora, který musel opustiti svoji tiskárnu v Orlové a jako vyhnanec vrátiti se do rodné Kroměříže.“ Námět Šimkovy povídky je velmi časový: horník Jan Mikuška musí před záborem Poláků opustit Karvinnou, uchýlí se do Vítkovic, najde zaměstnání na vítkovické šachtě, je přijat kamarádem Španihelem na byt a doufá v lepší budoucnost: „Pro nové zítřky je třeba žít a milovat to, co zůstalo neporušené!“ [51](Str. 29.) „Rozbité trosky nadějí spojí se v mocný řetěz pravé víry“ (tamže). „Tam, kde klid a práce zůstala u lidí, tam sídlí láska i štěstí, Bohem požehnané!“ (Str. 30.)

Na této knížce, jež se začíná mottem z bible a zavírá obměnou svatováclavského hymnu („Věřme všichni společně! Ne, nedá zahynouti svatý kníže náš — nám — ni budoucím…!“), lze kromě snahy o časovost a sympatickou tendenci sotva co pochválit.

Snad ještě to, že od knížky Cestou domů, o níž jsem zde podal referát v XX. roč., str. 235—236, zesílela jeho schopnost osnovat příběh — ač tu za autora pracovala sama doba —; ale nelze smlčet, že episoda se zmizením synka Karla (vrátí se do Karvinné pro hodinky, jež dostal za prospěch ve studiu na gymnasiu v Orlové, a je zbit surovými Poláky) je nejasná, nepravděpodobná.

Osobním znakem autorovým je stálá snaha vyjadřovat se důležitě, užívat silných výrazů tam, kde by byly na místě výrazy prosté a běžné. Na mnoha místech to působí nepříjemně. Jako celá povídka je prostinká, tak i povahy jednajících osob (jsou vlastně jen dvě: Jan a Cilka Mikuškovi) jsou zcela nesložité. To však autorovi nevadí, aby nemluvil o labyrintu jejich života (s. 9), nebo že v Janovi kořenilo zoufalé tajemství (13). To zoufalé tajemství byl neklid letošní podjeseně, nejistota o našem národním osudu. To není možno nazývat tajemstvím! A dokonce se už nikdo nemůže tomu zoufalému tajemství, jež v něm koření, vyhýbat („V Janovi kořenilo zoufalé tajemství. Vyhýbal se mu kde mohl“ atd.)! Autor zřejmě nezná přesný význam některých slov. Na s. 10 píše: „Byl přesvědčen, že kolonie se klade zvolna do klidu,“ ale o žádné přesvědčení zde nejde, nýbrž o domněnku; správně měl autor napsat domníval se. O kousek dále užil autor téhož výrazu (byl přesvědčen) znovu, opět nevhodně: „Jan by byl rád zvěděl, zda-li [sic] mezi chlapci není též docela náhodou Karlík. Když se ke skupince přiblížil a chlapci ho pozdravili, byl přesvědčen o opaku. Ve chvilce stanul v polích.“ Místo byl přesvědčen měl autor napsat přesvědčil se. Ovšem ani výraz „stanul“ se v citovaném úryvku nehodí. Při tom celý tento odstaveček, tento detail je zcela zbytečný, s dějem nemá spojitosti a náladu ruší. Na odstavec, kde Jan vypráví kamarádům o násilnostech v zabraném území, jak o nich čítal v novinách, navazuje autor (s. 28): Uvěřili mu atd., ač zde vůbec nešlo o nějakou víru, autor měl raději napsat: souhlasili s ním. A čtenář nechce uvěřit autorovi, že na Janově vyprávění bylo vidět, že o všem tom mnoho přemýšlel, [52]když mluvil o věcech vyčtených z novin, slovy zcela obyčejnými, naprosto neosobitě. Podivně také působí tyto dvě věty (s. 25): „Ale havířská duše, srdce, to jsou kamarádské póly. Vysvětlili mu, poradili, ač se podivovali jeho nářečí“. Spojka je zde zcela nevhodná. A první věta přese všechnu chtěnou vznešenost nic neříká, duše a srdce nejsou protikladné pojmy.

Několikrát se vyskýtají vazby neslovesné, nahrazené slovesem býti a jménem podstatným nebo příčestím: „Nedejte se vyprovokovat… byla přibíjená slova až do srdce“ (14) místo „Slova ‚Nedejte se vyprovokovat‘ byla přibíjena až do srdce“. Sem patří i nenáležitá konstrukce věty na s. 16: „Odpoledne byla Janova povinnost odebrati se na šichtu“ m. „odpoledne bylo Janovou povinností“ nebo „odpoledne měl Jan povinnost“…

Proti tvarosloví Šimkovu mám také námitky: s beder jim byla sejmuta starost (25) m. sňata; mísil do svojí řeči i výrazy polské (25) m. své; zvláště se svoji „domaci“… se dobře shodly (26) m. svou (podobnou chybu jsem už jednou Šimkovi opravoval, viz citovaný posudek).

Nesprávně vokalisuje předložku: ku stolu (20) m. ke stolu.

Bez vady není ani Šimkův pravopis. Upozornil jsem již na jeho psaní zda-li. Nerozlišuje také (nebo je to chyba tiskárny) krátkou vodorovnou čárku, jež naznačuje spojení, od pausy, píše havířivyhnanci (28) m. havíři-vyhnanci, kamarádivyhnanci (29) m. kamarádi-vyhnanci. I čárky zanedbává. Kromě příkladu již dříve citovaného uvádím vztažnou větu, kde chybějí obě čárky: „všecky bolesti a strasti jež protrpěl hodil do ohně zapomínání“ (28). V následujícím souvětí je spojení relativní naprosto nenáležité, druhá věta měla být připojena souřadně: Jindřich dostal zaměstnání v elektrárenském obchodě, kde mu je nalezl úřad Sociální péče o dorost spolu s Okresním úřadem. Nebo měly být obě věty spojeny v jednu: Jidřichovi nalezl úřad… zaměstnání v elektrárenském obchodě. Ani se nepozastavuji nad obratem elektrárenský obchod ani nad okresním úřadem s velkým O, Šimek totiž píše i Národ Český s velkými písmeny (27)!

Nezdá se mi logické, viděti v Češích mladšího bratra Poláků („Ale jací jsou to Slované, když mladšímu bratru berou půdu, rvou se a loupí ji,“ s. 23), protože jednak by se mělo mluvit o bratřích, ne o bratru, jednak by přívlastkem mělo být vhodnější slovo, snad slabší.

Sloveso prostoupiti spojuje autor v téže vazbě jednou se 4. p., jindy — a je to hned v příští větě — se 7. p.: „Vroucnost ji prostoupila zcela. A podobně i Janem“ (25). Z jiných zvlášt[53]ností: vyzdraviti se (27) = uzdraviti se; klást se do klidu (10) = ukládat se ke spánku; jakž tak (21). Nejpodivnější je autorovo přídavné jméno demokrační („přišla by do záboru, za demokrační čáru“ 28) m. demarkační.

Nemůže překvapit, že autor vítkovickou šachtu jednou označuje Louisova (25), jindy Luisova (28), když ani hrdinu příběhu nejmenuje jednotně. Většinou je nazýván Mikuška, ale někdy také (25, 27) Mikušek.

Na celé knize je vidět stopy chvatné pracovní methody Šimkovy. Děj knihy se rozvíjí ještě začátkem prosince, a již k vánocům ji autor posílal svým přátelům a známým jako vánoční a novoroční dárek.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 2, s. 50-53

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Karel Pittich: Muž a jeho čin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1