Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Břinkovka; palice; kaliti; kvačiti

Profesor srovnávacího jazykozpytu na Masarykově universitě, Václav Machek, kdysi spoluredaktor Naší řeči, uplatňuje [47]už po léta v svých etymologických zkoumáních zásadu „Wörter und Sachen“, „slov a věcí“: k pochopení toho, jak jednotlivá slova vznikala a jak se jejich význam měnil, vede především důkladné poznání jejich věcného podkladu, získané studiem národopisným, historickým atp. Poslední číslo Listů filologických (65, 1939, 315—317) přináší čtyři takové zajímavé výklady:

a) Slovo břinkovka je lidová obměna staršího znění dřínkovka; to byla hůl z dřínového dřeva, kdysi velmi oblíbená; když se přestávaly dřínkovky vyráběti (hlavně pro nedostatek materiálu), rozšířilo se toto označení na každou pořádnou hůl a slovo to se přesunulo k slovesu „břinknouti“ (zprvu jistě jen žertem).

b) Palice má své jméno odtud, že při primitivní výrobě holí (neboť palice je prvotně, jako dosud ve slovenštině, prostě „hůl“) bylo důležitou složkou jejich opalování; pro to snesl Machek dost dokladů ze slovenských autorů.

c) Sloveso kaliti znamená pro nás obyčejně „tvrditi železo“; ale znamenalo také „utvrzovati hrnčířské výrobky“ (na př. v srbocharvátštině je kalenica „hliněná mísa“) i „upravovati došky vkládáním do kalu“; takových došků se užívalo především na hřebenu střechy, kde byly nejvíce vydány vlivům povětrnosti; odtud i jméno kalenec pro hřeben střechy. Machek myslí, že sloveso kaliti vzniklo právě při těchto druhých pracích, neboť hrnčířské výrobky primitivních řemeslníků se vkládaly do hnoje nebo do vody zakalené moukou; kalenice se pak vyrábějí prošlapováním v kalu. Pro tvrzení železa bylo slovesa kaliti užito až druhotně.

d) Sloveso kvačiti bylo, jak zjistil již Zubatý (Sborník filologický III, 189) hodně pozdě přitvořeno k staršímu přikvačiti a nabylo dnešního významu „spěchati“ podle podobného kvapiti (u Krásnohorské?). Starší české přikvačiti znamenalo „padnouti na někoho, přiběhnouti na někoho (v nepřátelském úmyslu)“. Machek spojuje sloveso přikvačiti se slovenským prikvačiť, prikváčiť, překvapiti, přistihnouti, a zakvačiť, zachytiti, zavěsiti na hák; přichytiti, zastihnouti, překvapiti (je i odkvačiť, odepnouti). Základem těchto sloves je substantivum kvaka, znamenající hák, zahnutou rukověť i zahnutý konec pastýřské hole. Prikvačiť bylo tedy „přitáhnouti odbočující zvíře tak, že je zachytíme za nohu hákem palice“. Z řeči pastýřské se toto sloveso rozšířilo do řeči obecné (stejně jako propásti, vlastně „ztratiti při pasení“ nebo slovenské redikať sa, těžce [48]jíti, vlastně „stěhovati se se salaší“); nabylo při tom ovšem i širšího významu „zachytiti se“, a v češtině, kde se slovo kvaka nezachovalo, bylo přitaženo slovesem kvapiti.

Výklad slova břinkovka je zcela jistý, výklady obou sloves jsou velmi pravděpodobné, třebaže přenesení termínu hrnčířského do kovářství je trochu neobvyklé (není tu přece jen východiskem „kalná“, namodralá barva kaleného železa?). Ale výklad slova palice má vážnou závadu: jak je slovo palice tvořeno? Ze sloves nevznikají jména na -ice. Palice vypadá jako zdrobnělina k nějakému pala; ale ani to nemůžeme vyložiti jako „věc opálenou“ (to znamenají slova „opalek“, „oharek“). Pokud máme substantiva původu slovesného na -a s významem výsledku děje (otruba, výsada, smlouva, výstava, předpona, výspa, průrva), je základem vždycky sloveso s předponou, nikdy sloveso jednoduché.

Člověk

Člověk je staré slovo slovanské a je dnes nepochybné, že je to složenina. Jaké jsou však členy této složeniny a jaký jest jejich význam, o tom máme jen rozličné více méně (a spíše méně než více) pravděpodobné domněnky. Vykládalo se, že výraz člověk znamená „mající plnou životní sílu“, „dlouho žijící“, „chvíli žijící“, „příslušník čeledi“, „síla čelední“. Proto prohlásil prof. Meillet (Rocznik slawistyczny II, 63), že je etymon slova člověk „konec konců zcela neznámo“. Prof. Vaillant, žák Meilletův, projevil ve schůzi francouzské Linguistické společnosti (5. II. 1938; referát v Bulletin de la Société de linguistique de Paris 39, 1938, str. XIII) názor, že nejpravděpodobnější je výklad „tvor plného věku“ (jakoby „celověký“). Přiznává ovšem, že poměr cěl- a č „l- je hláskově nejasný.

Čokl

O slově čokl („menší pes“ PS.) se mluvilo v XIII. ročníku Naší řeči (str. 76—79). Prof. Zubatý je vyvozoval z německého Scheckl, prof. Ertl byl však spíše toho názoru, že základem je anglické Jack (skotské Jock), známé jako jméno psa na příklad z Havlíčka. — V časopise „Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde“ XI, 159 (v čísle, jímž se zatím končí vydávání tohoto velmi obratně vedeného orgánu národopisného) zaznamenává dr. Heinrich Waschiczek slovo Tschokel z jihlavské němčiny: má tam — vedle významu „pes“ — také význam „neobratný, dobrosrdečný člověk“. Etymologie Waschiczkova je [49]však velmi nepravděpodobná. Souvisí prý přes cikánštinu se středověkým jménem kejklířů joculator.[1]

Paša, baša, harambaša, bimbaša, bašibozuci

Slova paša a jeho odvozeniny (pašovství, pašalík atp.) mají dvojtvary s b-: baša, bašovství, bašalík. Stejné baša objevuje se i v složeninách harambaša, náčelník hajduků, bimbaša, vyšší důstojník v tureckém vojsku, i v slově bašibozuci, nepravidelné vojsko turecké. Není to však slovo jedno, nýbrž splynula zde slova dvě:

a) Turecké paša, oficiální titul vezíra, pocházející z perského pád (i)šâh, mocný král, mělo v XV. a XVI. století tvar baša. Z tohoto znění jsou vzaty i starší podoby našeho slova v jednotlivých jazycích evropských: italské bascia, franc. bacha, angl. bashaw atd.

b) Turecké bašy, znamenající „hlava, vůdce, náčelník“, je v slově harambaša, bimbaša (bin bašy, major), v slově bašibozuk a dále v srbocharvátském baš, příď lodi, bašknez, přední kněz; stejného původu je i ruské a ukrajinské baška, hlava, i bašlík, pokrývka hlavy (Halasi Kún Tibor v Magyar Nyelv 34, 1938, 298 n.).

Portáši

Portáši, někdejší valašští hraničáři a četníci, poutají nejen historiky a národopisce — nedávno vyšla o nich celá knížka Alf. Ševčíka, Portáši 1930 —, ale svým jménem i filology. Dosavadní názory o původu jejich jména najdeme shrnuty v knize Dum. Crânjaly, Rumunské vlivy v Karpatech, 1938, v tomto nedocenitelném repertoiru všech spletitých filologických otázek souvisících s valašskou kolonisací v našich zemích.

Slovo portáš, známé i na Slovensku a v polském Podhalí (portasz), bylo vykládáno:

a) z rumunského a purta, port, oděv, kroj;

b) z rumunského poarta, brána,

c) z latinského porta, a to buď přímo, nebo přes maďarské portáš, strážce u brány, portyáz, vydati se na obchůzku.

[50]Pro tento výklad, podaný K. Kadlcem (Valaši a valašské právo 436), rozhoduje se jak Ševčík, tak Crânjala.

Suffix -áš ovšem ukazuje, že přímým pramenem je maďarské slovo portás téhož významu. A to nepochází z latinského porta. Už Melich v „Deutsche Ortsnamen und Lehnwörter des ungarischen Sprachschatzes“ 1900, 208 ukázal na německý původ tohoto maďarského slova. V posledním pak ročníku Magyar nyelvör (66, str. 64—66) objasnil Kertész Manó maďarské slovo portás historicky i filologicky. Vychází ze slova csata (původu slovanského); to bylo v XVI. století jméno posádek malých pevnůstek na pohraničí uhersko-tureckém; a jméno posádek se přeneslo i na to, čím byl jejich život vyplněn, na stálé šarvátky. Počátkem století XVIII., v době povstání Tökölyova, posouvá se význam slova csata: neznamená již „šarvátku“, nýbrž „větší bitvu“. To je i dnešní význam tohoto maďarského slova. Tím se však výraz csata příliš odchýlil od svého původního významu a pro „posádku pohraniční pevnůstky, pohraniční strážní oddíl“ bylo potřeba označení jiného. Bylo tedy přejato z tehdejší vojenské němčiny slovo Partei „malý (strážný, policejní) oddíl“ jako porta, portya. K tomu bylo potom maďarskou příponou -áš přitvořeno slovo portás, člen porty.

Samo německé slovo Partei (dnes s významem změněným: strana) bylo v pozdním středověku přejato z francouzského parti (přešlo i do angličtiny: party, gardenparty).

---

[1] O slově čokl připomněl Fr. Oberpfalcer ve „Sborníku filologickém“ X (1935), 173 n., že dávno už je běžné v českém argotu a že o něm bezpečně víme, že je původu cikánského. V argotu se jeho podoba kolísá, říká se také džukel, žukl, čukl. Někteří je spojují s perským slovem šaghāl. Z argotu se obecně rozšířilo jako slova prachy ‚peníze‘, baštit ‚jísti‘, rohovat ‚boxovat‘ a j.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 2, s. 46-50

Předchozí Karel Říha: Naučí se ČTK. už jednou česky?

Následující Josef Brambora: Vyhnanci