Časopis Naše řeč
en cz

Čokl

Z. (= Josef Zubatý)

[Články]

(pdf)

-

V lit. příl. »Nár. l.« jsme čtli 25. list. 1928 Ypsilonův-Herrmannův obrázek z psího života »Takový byl Čokl«. Herrmanna odjakživa zajímá původ méně známých slov, jež se mu namanou; tak také by byl rád vyložil jméno Čokl, ale píše: »Nepodařilo se mi vypátrati, z jakého asi jazyka slovo to pochází. Nenašel jsem ho v žádném slovníce. Ještě nejspíše se podobá, že by mohlo býti z cikánštiny. Ale ani s cikány jsem se o tom nemohl dohovořiti.« Na dobrou stopu však podle našeho zdání ukazuje jeho vlastní poznámka: »Zdálo by se, že již pojmenování Čokl jest jakási [77]zdrobnělina.« Šli jsme po této stopě — vlastně již dávno před tím, než ji naznačil Herrmann — a došli jsme tak poznání, že jméno Čokl je původu velmi starého a že jeho osudy, rozumíme-li jim dobře, jsou dosti zajímavé a zejména po stránce významové dosti poučné.

Sotva to může býti co jiného, než právě zdrobnělina; čtli jsme na př. kdesi příjmení Frkl (z toho by mohlo býti příjmení Frk, jako na př. Vozáb, Vyklouz z ozábl, vyklouzl, srv. 9, 100), ale kdežto zde najdeme výklad v slovese frknouti, frkati, čok- nic není. A zdrobňovací přípona -l není česká. Známe ji z němčiny, a dostala se z ní v některých slovech (zpravidla v tvaru -le) i k nám; jejím prameništěm pro nás je Vídeň, kde v důvěrném hovoru domácím, zvláště pak v hovoru s dětmi a se psy jí je plno (vídeňské -l souvisí se spisovným -lein; někdy se mění v -rl, kde r pochází ze slov, v nichž je tato hláska již v tvaru nezdrobnělém). Vídeňák říká na př. Kleidl (šatečky), Stieferl (botička), Zeugl (pěkný vůz ku projíždce, Zeug), Hutl nebo Hütl, Hüterl (klobouček), Giletl (vestička), Häusl (domeček; u nás zdomácnělo s významem toho, čemu naši předkové říkali chyžka), Vaterl, Mutterl nebo Mütterl (matička nebo stará žena vůbec). Vídeňský pes ví z hovoru dospělých, že Herrl je jeho pán, Frauerl jeho paní, Seppl nebo Sepperl, Tonerl, Annerl nebo Nannerl atd. členové rodiny Josef, Toník nebo Tonička, Anna; ví, že Zuckerl je kousek cukru, na nějž čeká (odtud naše cukrle, cukrátko), zná své jméno dachsl (z Dachshund, ‚jezevčík‘), Wald (Waldmann) atd. Strakatému zvířeti říkají Němci Scheck m. r., Schecke ž. r.; říká se tak nejčastěji koni, také na př. krávě, ale Vídeňák říká Scheckl psu strakáči, anebo, zapomene-li, co to slovo vlastně znamená, třebas i psu nestrakatému (zrovna tak, jako po našich návsích a ulicích běhají i Vořechové nebo Voříškové, v jejichž srsti není chloupku ořechové barvy). Z Vídně přešlo podobných slov mnoho i do Prahy a jiných našich měst, a v dobách, kdy ještě v Praze hausmistr na konku fatrlovi štábrlí pucovával kérok (Gehrock, kabát), i do českého hovoru (v některých domácnostech podnes mají šamrli, štokrle = Stocktisch, nízký stolek na př. na umývání nádobí, a p.); nějakého toho Taksla nebo Valdla můžeme i dnes potkati na pražské ulici. Čokl je psí jméno především městské, na vsích je najdeme jen zřídka a patrně jako stopu panského, městského vlivu; koncovka jeho i jeho kořen je nečeský, cizí slova a zvláště jména vlastní, lidská i zvířecí, při přechodu do jazyka jiného se ráda zvukem měnívají a komolí, a tak se nám tedy zdá, že náš městský Čokl je vlastně vídeňský a staropražský Scheckl. Aspoň se po jiném původu marně ohlížíme.

[78]Ale něm. Scheck, Schecke (i se starším příd. jm. schecke, dnes scheckig ‚strakatý‘) je samo slovo ne docela jasné. Podle Weigandova slovníku je jeho pramenem franc. échec (šach ve hře v šachy, pak také kritická situace vůbec), échecs (= šachy); nesmíme při tom zapomínati na šachovnici se střídajícími se bílými a černými poli. Je-li tento výklad správný (Weigand sám přidává »jak se zdá«), má náš Čokl, vídeňský Scheckl po jméně velmi staré a vznešené příbuzenstvo. Je známo, že hra v šachy, a co k ní patří, má jméno od pers. šáh (= král; ten v ní sice sám mnoho obyčejně nepořídí, ale osud trůnu bývá osudem říše), to pak je jen pozdější tvar stpers. slova chšâjathija; takový chšâjathija byl na př. perský král Darius, čili jak sám si říkal, Dârajavauš. A nějak příbuzné slovo je také stind. kšatrijah (příslušník kasty královské nebo sám král). Šach mat na př., pers. šáh mát, by v jaz. stpers. znělo chšajathija marta (král mrtev).[1]

Zvěčnělý Ertl k tomuto výkladu připojil (v listě ze dne 28. list. 1928) výklad jiný. »Já jsem nosil v hlavě, že ten čokl je Džok. Psí jméno Džok jsem znal totiž z Havlíčkových Elegií:

Ale Džok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na »habeas corpus« tuze zvyklý —
on je Angličan.

Angl. džok by se bylo mohlo v něm. výslovnosti (media v tenuis) se zdrobňovacím -el (jako mopsl, taksl, amorl a p.) změnit velmi snadno v čokl.

Bylo-li to džok jméno dávané s oblibou buldokům, vysvětlovalo by se tím také, proč se čokl neříká nikdy většímu psovi, a proč je čokl obyčejně pes, kterému se nechce dělat kompliment.

Co by bylo angl. džok, ovšem nevím. Podle malého vydání oxfordského slovníku je Jock skotská forma za Jack. Byl by to tedy »Kubík«.

[79]Předkládáme čtenářům výklady oba. Snad nám některý z nich ukáže pravou cestu.


[1] V Čechách byla hra v šachy brzy známa; máme dokonce Kniežky o hře šachové v rukopise z doby ok. r. 1400 pocházející snad od Tomáše ze Štítného, v níž se způsobem mravoučným srovnávají úkoly rozličných stavů lidských s šachovými figurkami. Z nich víme na př., že se všem šachovým figurkám u nás říkalo šachy. Odtud snad pochází i slovo šašek, jež se jako příjmení objevuje již v 15. stol. a nabylo svého významu buď od rozmanitých pohybů a skoků šachových figurek (Sborn. fil. 6, 99) anebo (podle mínění prof. Flajšhanse, před lety ústně projeveného) od šachovaného obleku šašků. V slovenštině se šachům říká ob. zdrobnělým slovem šašky n. šášky; náš šašek je slovenský šašok (2. p. šaška) nebo tvarem známým zejména z domáckých obměn křticích jmen také šašo n. šaško.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 76-79

Předchozí Sv. Mikuláš

Následující Č. Zíbrt: Kaviár, slovo známé starým Čechům

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1