Všelicos

[Hovorna]

(pdf)

-

Z listu, jejž nám poslal p. F. S., otiskujeme tyto zajímavé poznámky a dotazy:

1. »Ovinovačky (Wickelgamaschen). V »N. Ř.« 1, 316 se praví: »Nejlépe by ovšem bylo nového slova nevymýšleti a ponechati lidu, až si z potřeby nové slovo vytvoří sám.« Lid u nás (v kraji kolem Chocně) si již nové slovo utvořil a snad dobré: otáčky (neboli po zvyku nářečí východočeského votáčky).«

Vedle ovinek (»N. Ř.« 2, 95) je slovo otáčky druhé lidové označení téhož pojmu. Obě slova jsou tvořena v podstatě stejně a správně: snad »ovinky« vystihují věrněji pruhy látky, jež se přece spíše ovíjejí než otáčejí.

2. »Spropitné (»N. Ř.« 1, 214). Spisovatel o tom praví: »Také snad ani mnoho nezáleží na tom, jak vlastně píšeme«. Mínil bych, že lépe by bylo, raději tohoto slova ani neužívati, když nyní náš lid »ostřízlivěl«, aby si zas nemyslil, že co dostane, má propít. Snad by se spíše mělo říkati »odměna«. U nás (ve vých. Čechách) se říká »dáti od cesty«, nebo »dáti parožné, ocasné (lid. vocasné), měřičné«, jako určité druhy odměny.«

[287]3. »Bylo by snad vhodno označiti, co je správné, jednak hned v nadpisech hesel, (jako při hesle: Vědec, nikoli »vědátor«, »N. Ř.« 1, 305), jednak na konci článků po výkladech a důvodech napsati »správno jest toto: …«, jednak vždycky určitě projeviti mínění »N. Ř.«, aby nezbylo v mysli čtenářově nejistoty, co je vlastně správno; na př. u slova »zázemí« (1, 316) je psáno: »Někteří navrhují místo něho slovo zápolí«. Tím zůstala u čtenářů nejistota, jak ukazuje článek »Zázemí« (2, 252), kde teprve je o něm jasně rozhodnuto. Neboť soudím, že »N. Ř.« a sbor ji řídící má tolik vážnosti a vlivu u čtenářstva, že může určitě pronésti svůj úsudek a že čtenářstvo se mu podrobí.«

Přání toto redakce »N. Ř.« uznává za spravedlivé a hledí se podle něho chovati. Nepokládá se ovšem za nejvyšší stolici v otázkách jazykových a ráda by slýchala i mínění jiných: proto někdy, zvláště kde jde o nová slova, odkládá svůj konečný soud.

4. »Jak se má správně psáti v úředních listinách místo: a) »vzíti na vědomí« a »po vzetí na vědomí proti vrácení«, b) místo »sňatek uzavříti«, aby bylo možno vždycky a vhodně správných úsloví užíti?«

Rčení vzíti na vědomí nemáme za nesprávné. Dáti na vědomí se říkalo podle dokladů Jungmannových v době Veleslavínově a protějšek slovesa dáti, dávati je vzíti, bráti. Beztoho je výraz na vědomí právě tak jako něm. zur Kenntnis překlad latinského kancelářského výrazu ad notam: nějakého překladu potřebí jest a tento překlad se nepříčí duchu našeho jazyka. Mohlo by se říkati i na vědomost, ale na vědomí je tvar ustálený. »Po vzetí na vědomí proti vrácení« ovšem dobrý Čech neřekne, již pro to protivné í-kání a zejména ne proto, že »proti vrácení« není vůbec výraz český. Úřední listina se posílá jinému úřadu k tomu konci, aby se její obsah »vzal na vědomí«, tento účel tedy vlastně ani nemusí býti naznačován: stačila by poznámka »račte vrátiti«, mimo niž ovšem může předcházeti i zbytečné »vezmeme na vědomí!«

»Sňatek uzavříti« je překlad německého rčení »Ehe schließen« a již matiční Brus radí raději po staru říkati v manželství vstoupiti (jako se sňatky v kostele ohlašují slovy »v stav svatého manželství vstoupiti míní…«). A tímto rčením zajisté stačíme skoro všude. Vedle něho máme kratší slovesa oženiti se, vdáti se, kterých lze bez ostychu užívati m. j., kde by bylo ono složitější rčení nepohodlné (na př. bohatě se oženiti a p.).

5. »Čím lze nahraditi slova: »výnos« (úřední, je-li ovšem nesprávné!) a »stvrzenka«, (navrhuje se »příjemka«)?«

Výnos je slovo správné tvarem (jako přínos, nános, únos) i významovým obsahem. Vynésti, vynášeti, vynesení se říkávalo v starých dobách ovšem obyčejně o výpovědi soudní (soud, nález, rozsudek vynésti atp.), ale ani doklady o »vynášení« nějakého zákona nebo nařízení (»práva«, jak se říkávalo) nejsou řídké. Pan Ondřej z Dubé radí v »přípise« (věnování) k »Výkladu na právo zemské české« králi Václavu IV., jak má zaříditi věci ve dskách zemských, chce-li »křiku obecného prázden býti a ote všie obce užitečný diek mieti« a praví: »vynes to obci za svého zdravie a budeš šťasten na těle i na duši«. Také slovo výnos se v staré době objevuje obyčejně o vynesení rozsudku, ale bývaly i výnosy jiné, »právní«, »sně[288]movní« (prohlášení sněmovního usnesení), »obecní« (usnesení obecného sněmu, na př. Arch. Č. 1, 215 z r. 1422) atp.

Nové slovo příjemka je mluvnický nesmysl, asi takový, jako kdyby kdo říkal lístku, potvrzujícímu křest nebo zpověď »křestka«, »zpovědka«. Je to plod touhy, míti věrný odlitek německého slova Empfangschein, Empfangsbestätigung (příjem = Empfang, -ka = Schein). Stvrzenka je utvořeno k tvarům stvrzený, stvrzení jako na př. myšlenka k tvarům myšlený, myšlení a tvar ten by nám mohl stačiti; co se stvrzuje, pozná každý z obsahu stvrzenky a nemusí to míti tučným písmem v nadpise jen proto, že to má Němec ve svém »Empfangsbestätigung«.

6. »Pracuje se o správném českém slohu úředním pro příští náš český stát, aby hned první listiny našich vlastních úřadů a vlád neurážely naší řeči a citu jazykového chybami a »kazimluvy« (je to správné slovo?)?«

O takové práci zatím nevíme: víme jen, že se o českém úředním názvosloví pracovalo před válkou. Nebude úlohou snadnou i po stránce jazykové nalézti spojení s tím, co před sty lety násilím bylo přerváno: ale ani té úlohy se nebudeme směti báti. — Kazimluv je slovo, jež Jungmann má z Dobrovského, ovšem značí osobu (Sprachverderber). Tvořeno je správně (jako kazisvět, Kazimír), a také s tím se lze smířiti, že se ho dnes v metafoře užívá o slovech a výrazech, jež kazí mluvu.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 9, s. 286-288

Předchozí Hýje, čehý, hot…

Následující Listárna