Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Ceremonie

Naše slovo ceremonie pochází vlastně z církevní latiny (jedna liturgická kniha římské církve se jmenuje Caerimoniale romanum); [17]světský dnešní význam (srv. ceremoniál, ceremonář) se vyvinul vlivem francouzským. Do církevní latiny přešlo slovo caeremonia nebo caerimonia z latiny klasické, v níž znamenalo „posvátnost“, „náboženský obřad“. Podle výkladu H. Wagenvoorta v Glottě 26, 1937, 115-131, souvisí toto latinské slovo s adjektivem caeruleus, modrý, pův. tmavý, šedý (jde tu o ocelovou barvu moře a mraků); původní význam byl „temnost, nejasnost“.

Demobilisace

„Důstojnické listy“ 17, 1937, č. 43, str. 5, otiskly noticku, v níž se praví: „Slovo demobilisovat je letos teprve pětadvacet let staré; za jeho vznik děkujeme balkánské válce. A toto slovo dalo ovšem zcela logicky podnět k vzniku slova „demobilisace“, které se zakrátko po prvním slově objevilo v časopisech. Tehdy se zdálo některým současníkům slovo dosti sprostým, ale „Železná maska“ v pařížském deníku „Le Figaro“ je utěšovala, že ve franštině jsou slova ještě horší, a konečně, že je to výraz technický atd.“ — Tedy 1912.

Vezmeme-li do rukou druhý díl Riegrova slovníka naučného z r. 1862, najdeme na str. 129: „Demobilisovati (z franc.), vojsko v stavu válečném se nacházející, hotové buď k výpravě bojovné nebo takovou právě dokonavší, na stav míru ztenčiti atd.“ Podepsán jest Msý, t. j. Mírohorský; to byl pseudonym Emanuela Salomona z Friedberka, vlasteneckého důstojníka rakouského. — Tedy už 1862.

Ale to není ještě všechno. V slovníku Oscara Blocha, Dictionnaire étymologique de la langue française, jehož užíváme s prospěchem tam, kde jde o datování slov ve francouzštině, zjišťuje se, že se francouzských slov démobiliser a démobilisation užívá, od r. 1870. V angličtině se obou slov (to demobilize, demobilization) užívá od let osmdesátých (1882, resp. 1885), ale už r. 1866 máme u Murraye, New English Dictionary III, 182, ze „Spectatora“ doklad „Austria has demanded the de-mobilization of the Prussian army“ (Rakousko požádalo o demobilisaci pruské armády). V souvislosti s naším dokladem z r. 1862 vede nás tento citát k domněnce, že slovo demobilisovati vzniklo ne ve Francii, ale v rakouské vojenské řeči. Taková pseudofrancouzská slova nejsou věc nijak vzácná. Blamáž, adresát, grosista a detailista, beletrista, portretista, fallissement, dresura, garderobier a jiná vypadají sice velmi francouzsky, ale jsou „made in Germany“ a Francouz se k nim nehlásí. V našem případě bylo tvoření zcela snadné: jako k niveler ‚srovnati, učiniti rovným‘ je déniveler ‚učiniti nerovným‘, jako k monter ‚sestaviti‘ je démonter ‚rozebrati‘, tak se k mobiliser (něm. mobilisieren přitvořilo démobiliser (demobilisieren). Kdy se tak stalo (někdy v letech čtyřicátých nebo padesátých, neboť fr. mobiliser je známo od r. 1836), bude moci snad zjistit historie vojenství. Převzali-li Francouzi r. 1870 tento termín z vojen[18]ské řeči německé nebo vytvořili-li jej samostatně, nelze s jistotou rozhodnouti.

Hora, jež pětkrát změnila své jméno

Pod tímto názvem zaznamenává v Sborníku Československé společnosti zeměpisné (43, 1937, 115) dr. Ivan Honl zvláště drastický případ zjevu, jenž způsobuje mnoho nepříjemností kartografům i toponomastikům: častých změn místních jmen. Nejzápadnější výběžek Krkonoš nad Příchovicemi (na vých. od Tanvaldu) jmenoval se v XVI. stol. Hvězda (1). Když zesílelo německé osídlení této krajiny, uplatnilo se německé pojmenování Buchstein (2). R. 1848 dal zde kníže Kam. Rohan postaviti vyhlídkovou věž a překřtil výšinu k poctě arcivévody Štěpána, v letech 1844—1847 zemského správce českého, na Stefanshöhe, což bylo počeštěno na skálu Štěpánovu, Štěpánskou výšinu, Štěpánku (3). Ježto zákon 267/1920 vyloučil z užívání jména připomínající členy habsburského rodu, vrátila se speciální mapa 1929 k starému německému názvu, počeštěnému na Buchštejn (4). Při revisi místního názvosloví pak dostala ta výšina jako část obce Příchovic roku 1934 jméno Buková hora (5).

Tak Honl. Ale zmatek je ještě větší. V turistických průvodcích se totiž objevuje ještě jedno pojmenování, Příchovská výšina, Prichowitzer Höhe (6).

Veterinář

V serii zajímavých studií A. Jureta (Revue des études latines 15, 1937, 78) se latinské veterina, veterinae, základ to našeho slova veterinář, spojuje s hethitským huitar ‚dobytek‘ (k huis- ‚žíti‘). Není tedy nijaké souvislosti ani s vetus ‚starý‘, ani s vehere ‚vozit‘.

Smaragd a Esmeralda

Jméno smaragdu, drahokamu zvláště ve středověku velmi oblíbeného (chránil před padoucnicí), lze sledovati bezpečně přes latinu (kde se po prvé vyskýtá u Lucretia) do řečtiny. Řecké smáragdos bývá odvozováno z prákrtského (středoindického) maragada. W. Porzig v Glottě 25, 1936, 194—197, odmítá tento výklad, jenž nedovede vysvětliti počáteční s- v řečtině ani slovo prákrtské. Podle něho vzala indičtina své jméno z řečtiny; řecké pak smáragdos je vlastně smáragdos líthos ‚hromový kámen‘. Základem je sloveso smaragéin, užívané Homérem o hromu, hukotu moře a pod. Podnětem tohoto pojmenování je víra, že smaragd chrání před bleskem. Je zde ovšem jistá potíž. Pověru tuto nacházíme hojně ve středověku a i v pozdním starověku, ne však v starověku klasickém, z něhož naše slovo pochází. I domnívá se Porzig, že je řecké slovo kalkem (překladem) semitského slova (hebrejské bareket ke kořenu brk ‚blýskati se‘); [19]Řekové si přeložili jméno, ale nepřevzali pověru, která pronikla do Evropy až později.

České tvary tohoto slova se vyskytují už od XIV. stol., není však na nich nic zvláštního (smaragd, smarak, u Březana šmarak, připomínající polské szmarag, srv. Winter, Dějiny kroje 532). U Klareta je umělé počeštění ostřě, ale to se neujalo.

V lidové latině se uplatnila forma smaraldus, která je základem jednak francouzského émeraude, jednak španělského esmeralda. Z tohoto španělského slova pak pochází i jméno naší Esmeraldy. Ne ovšem přímo: Sabina ji pokřtil asi podle postavy ze slavného Hugova románu Chrám Matky boží v Paříži, podle cikánky Esmeraldy, jejíž romantické osudy jsou hlavním obsahem onoho románu.

Stát — etat — statistika — statista

Slovo stát je v středoevropských řečech původu dost pozdního. V němčině se objevuje pravidelně až v století 17., u nás snad až počátkem 19. stol. Polština a maďarština mají místo něho kalky: pol. stan, maď. állam za álladalom k áll ‚stojí‘.

Pramen je latinské status. Jak se v latině z původního významu „stání“ a „stav (zvl. dobrý)“, „postavení (zvl. pevné)“ vyvinul význam moderní, sleduje v Rheinisches Museum für Philologie 86, 1937, 225—241 Er. Köstermann („Status“ als politischer Terminus in der Antike). Mezníkem je literární činnost církevního otce Tertulliana (160—240); ten se pro význam „stát“ vědomě vyhýbá běžnému tehdy termínu res publica, jenž u něho nabyl vyššího, filosofického významu (unam omnium rempublicam agnoscimus, mundum; jednu jenom „obec“ uznáváme, svět; tak určuje politické stanovisko křesťanů). Pro užší význam místo res publica volí slovo do té doby neutrální status. Ale až od IV. stol. se užití slova status šíří více (u historika Ammiana Marcellina).

Téhož slova užíváme i ve francouzském tvaru etat s významem „rozpočet“, v původním pak významu v odvozenině etatismus ‚názor, podle něhož má stát říditi veškerý život‘ (PS). Ale jako jeho protikladu užíváme odvozeniny z latinského tvaru: astatismus ‚odpor proti státnímu zřízení‘.

Od slova stát jsou odvozena i slova statistika a statista, jejichž dnešní význam to ovšem neukazuje. V 17. století však znamenalo (v angličtině, němčině) statist státníka, politika, a statistika nauku o státě, státovědu. Dnešní význam statistiky vznikl v Anglii, a to přímo z významu staršího. Srovnávací státověda se zakládala hlavně na srovnávání číselných údajů; statistická methoda se vyvinula nejprve v státovědě. Novější význam slova statista se nevyvinul ovšem ze staršího přímo; je to vlastně nové tvoření, v němž se uplatnil význam základního slovesa stare ‚státi‘. Statisté jsou na jevišti osoby, [20]které jen stojí, jsou jen dekorací. Tento moderní význam vznikl v Německu koncem osmnáctého století.

Smrk — Tafelfichte

Název Smrku v Jizerských horách (1122 m) je zcela mladým překladem německého Tafelfichte. Jak vzniklo toto jméno, o tom nás poučuje poznámka v časopise „Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Iser-Gaues“ XXXI, 1937, 74. R. 1644 zjišťovala komise pro revisi hranic v Jizerských horách, jaké jsou hranice panství schaffgotschovského, maffersdorfského a frýdlantského. V protokolu o svém jednání zapsala, že vévoda frýdlantský dal na hraniční smrk r. 1628 připevniti tabuli se svým znakem. To je první doklad jména Tafelfichte.

Jak víme ze Sedláčkovy Snůšky starých jmen 61, byl smrk nad pramenem V. Jizery hraničním bodem už r. 1591.

Tágo

Tágo ‚hůl ke hře na kulečníku‘ (něm. Billardstock, fr. queue) je jméno původu rakouského. Ve vídeňské němčině se jmenuje dako (J. F. Castelli, Wörterbuch der Mundart in Oesterreich 104). Odtud přešlo — s ostatní terminologií kulečníkovou — do češtiny, stejně jako do maďarštiny (maď. dákó, viz Gombocz, Magyar nyelv 22, 1926, 206). Ve Vídni se slovo dako ujalo vlivem císařského dvora, na němž se dlouho uplatňovaly španělské vlivy. Základem je totiž španělské slovo taco ‚hůlka, kolík, pak i tyč‘.

Slovo „zlato“ v místních jménech

Je známou věcí, že se kmen slova zlato objevuje často v pojmenování takových míst, kde na nějaké nálezy zlata, ba ani na jeho hledání nelze myslit. Příčiny mohou býti rozličné. Na Slovensku může jíti o obec, jejímž zakladatelem a majetníkem byl t. zv. auridator, šlechtic bez vojenských povinností, platící jen jistou roční dávku v zlatě. Jistě to víme na př. o spišské zaniklé osadě Aranyas (dodnes vrch Jerenás na j. od Dreveníka): arany je zlato. V Anzeiger für deutsches Altertum 56, 1937, 59 vypráví Edw. Schröder zajímavě, jak se mu podařilo pochopit vznik jednoho takového jména. Byl na hoře Goldbergu u Nordlingen v záp. Bavorsku. Odkud toto jméno? Na zlato nebylo možno ani pomyslit. Když se k večeru vracel, ohlédl se ještě po hoře. A hle! V záři zapadajícího slunce zářil její vrcholek jako zlatý. Při novém ohledání zjistil, že kamenitý vrcholek je pokryt žlutohnědým lišejníkem, jenž byl příčinou oné záře. Autor je přesvědčen, a jistě ne bez důvodu, že takový úkaz byl podnětem k pojmenování hory. Neboť jméno dává vždy jedinec, a to často podle chvilkového dojmu.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 1, s. 16-20

Předchozí Ing. Eduard Prandstetter: Čtení matematických značek a výrazů

Následující Karel Říha: 68. výroční zpráva akciové banky Živnostenská banka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1