Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii (XVII, 1—2) v čísle věnovaném prof. Chlumskému na pamět jeho šedesátých narozenin uveřejňuje Vilém Mathesius článek K dynamické linii české věty. Spisovatel prozkoumal 725 hlavních vět z prózy Erbenovy, Nerudovy, Jiráskovy a Březinovy, aby si zjistil nejprve, jak působí na strukturu větného počátku povaha věty. A tu se ukázalo, že ze 162 vět na počátku v sebe uzavřených jen 11 (= 6.8 %) má počátek vzestupný (začíná slabikou nepřízvučnou a pokračuje slabikou přízvučnou) a všechny ostatní že začínají sestupně. Když však zkoumal 563 zbývajících vět, které se obsahem vázaly k tomu, co před přestávkou předcházelo, anebo věty, před kterými předcházela věta vedlejší, zjistil, že přibylo velmi mnoho vět s počátkem vzestupným: proti 6.8% bylo jich nyní 24.9 % (140 z 563). Příčinu tohoto zjevu vidí spisovatel v tom, že celkem je v češtině vzestupný počátek věty neoblíben a vzestupnost že vzniká nejčastěji tím, že věta začíná nepřízvučným slovem, spojujícím větu s tím, co předcházelo. Na př. To jistě, už nechci, tu znám, kam jdeš, co křičíš. Všední řeč hovorová má vzestupných počátků větných více, protože vyniká užíváním jednoslabičných slov úvodních povahy konektivní (známé tak: tak pojď!).

Dále zjistil Mathesius, že, přistoupí-li k jednoslabičnému nedůraznému slovu počátečnímu jiné jednoslabičné slovo nedůrazné, dostává první z obou jednoslabičných slov důraz a vzestupný počátek věty se mění v počátek sestupný. Na př. Už nechci, už to nechci; ach, Bože, ach můj Bože atp. Jiná změna nastává, má-li druhé slovo důraz oslabený. I tu se mění vzestupný počátek v sestupný a první slovo jednoslabičné dostává důraz. Na př.: To můžeš — to můžeš hned.

Z těchto okolností vysvítá velmi jasně, jak silná je tendence k přízvučnému začátku v češtině a jak se důraz věty, alespoň na počátku, rozkládá pod vlivem tendencí rytmických. Spisovatel zajímavě ukazuje na rozdíly od angličtiny, kde naopak je přirozená dynamická linie počátku věty stoupavá a kde o důrazu větném rozhoduje jen významová platnost větných členů a nikoliv rytmus. Po té stránce se doplňuje také učení o přízvuku větném v mluvnici Ertlově (II, 49 násl.), v níž se na tento vliv rytmický zapomíná. Zato se potvrzuje těmito výklady jiný názor Ertlův v téže mluvnici, podle něhož větný přízvuk v češtině postupuje celkem vlnou stoupavou, t. j. tak, že v klidné řeči začínáme větu slovem s větným přízvukem nejslabším a končíme ji výrazem nejpřízvučnějším (na př. Kdy jedeš — kdy jedeš do Prahy?). Přízvukový vrchol věty anglické není na konci věty, nýbrž spíše uprostřed.

Ve Zvonu (XXXI, 24) má dr. J. V. Šimák feuilleton o zvláštních jménech české šlechty XVI. stol. Do husitství převládají jména česká, která ovšem [140]žijí ještě ve stol. XVI.: Myslibor, Hrdibor, Dubra (asi z Doubravky), Vilém Přídruh, Znejboha Dlouhoveský. Husitská doba přinesla mnoho jmen biblických: Adam, Daniel, Abraham, Sedech (= Melchisedech), Petr Vok (= Petr v okovech), Jekoniáš, Sofoniáš a j. Humanismus zavedl jména z literatur klasických: Hektor, Nestor, Lukrecie, Pyramus, Hanibal, Hasdrubal (také ve znění Asdrubal, Astrubal). Z latiny křesťanské je ženské jméno Amabilie a mužské Sixt, které se přeměnilo v příjmení u známého dějepisce Sixta z Otršdorfu. Naopak z rodového jména stalo se osobní: Těmín Těmín z Těmic, Stráník Straník z Kopidlna. Po otci dostala jméno asi slečna z Valdštejna, Bernardina (otec byl Bernard, držitel hradu Krupky). Vzácné rovněž je jméno Volfomina. Literárního původu je jistě jméno Izoldy Pětipeské z Chejš, Meluziny Křinecké z Ronova a Bianciflory. Původu neznámého spisovateli i nám jsou jména Tamila, Omelei neb Omolai, panna Napka a jméno Leyter (Kelbl z Geizinku).

V Časopise pro moderní filologii (XVII, 3) otiskuje Janko 6. pokračování V. řady svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Vykládá se tu etymologie slov špúlati, kundrfál, šnába (šňapati, chňapati, šňophoun, šňofoun). Základem slova špúlati je německé subst. Spule = cívka (známé je také v češtině: špulka nití). Starší podoba slovesa je špuliti, špouliti (= šklebiti se) a k tomu subst. špuléř (= Zapfenbohrer, Zapfenloch). K něm. Spule druží se inf. spülen (‚cívkou točiti, vodou polévati‘) a subst. Spüler (‚kdo vyplakuje nádobí‘, pak ‚chudák, ubožák‘), z něhož lze odvoditi české významy špúlati se (= blouditi cizinou v nouzi) a špulák (= vyhnanec). Zajímavé je, že tu čeština z průvodního významu (ubožák bývá často bez přístřeší, toulá se) učinila význam hlavní. Příponu -ati, -ák (místo -iti, -éř) vykládá Janko přikloněním k slovesu šúlati. Nemohla tu působiti slova toulati, tulák? Jména Špulák a Špuléř jsou doložena také jako jména osobní.

Slovo kundrfál (kundrfát, kundrfale, kundrbálky, kundrcálky, kontrfel, kontrabáš a j.) znamená buď rozličné kovy (mosaz, cín, zinek), nebo špatné, mázdrovité maso a vůbec něco nepodařeného. Pochází z lat. contrafactum, které znamená napodobeninu a pak také něco falešného, nepravého, chatrného. V češtině bývá obyčejně l na konci místo t, a toto l vykládá Janko z něm. kontrfel = padělaná kůže (Fell). České slovo šnába je z něm. Schnapps, které je původu zvukodobného a bylo původně interjekcí s význ. ‚chňap‘. Později znamenalo doušek, jediné polknutí (chňapnutí), pak malou sklenku kořalky a konečně kořalku. Také české šňapat = chytat po něčem je téhož původu německého. Jiné tvary jsou: šňapiť, šniapiť (slc.) = řezat, šňapák (= Schnapper, ohnutý nůž, žabka), šňapec (kus, řízek obyčejné slaniny), šňápati (dal. u Jiráska s význ. řezat) a chňapat, kde změna š v ch je známá změna hlásková u slov významu pejorativního. Něm. Schnapphahn = lupič na koni je vzorem pro čes. šňophoun, šňofoun = dozírající dráb, pak holomek, vydřiduch. (Sr. franc. chenapan = ničema.)

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 6, s. 139-140

Předchozí Jiří Haller: Karel Hlaváček, typ české dekadence, II.

Následující Bacil