Časopis Naše řeč
en cz

O vyslovování českých i cizích vlastních jmen

K. B. Jirák, Redakce

[Články]

(pdf)

-

Pan profesor K. B. Jirák, ředitel hudebního odboru čs. rozhlasu, poslal nám dopis tak zajímavý a poučný, že jej otiskujeme v plném rozsahu:

Se zájmem četl jsem (jako ostatně čtu se zájmem od začátku celý Váš časopis) článeček uveřejněný v Naší řeči XXI, 1937, 240 pod názvem Vlastní jména, pokud se týkal rozhlasu. Poznal jsem na vlastní kůži, jak na mne působila výslovnost mého vlastního jména „Ká Bé Jirák“, když jsem ji dříve slýchal z rozhlasu. Rozhlas nás naučil všímati si více, jaký je rozdíl mezi řečí psanou a mluvenou, i v tak malém úseku, jako jsou vlastní jména. Způsob podpisu je pro každého spisovatele nebo umělce jakousi firmou: majitel firmy chce, aby si obecenstvo zvyklo jejímu určitému znění. Jistě jen proto se odlišuje režisér Vojta Novák od četných Vojtěchů Nováků, skladatel Iša Krejčí (ač jsem mu tuto úpravu křestního jména jako jeho učitel rozmlouval) od četných Františků Krejčích. Vím na př., že básník Klášterský je nedůtklivý na to, když někdo jeho jméno napíše Antonín Klášterský; podpisuje se důsledně Ant. Klášterský. Takováto snaha po odlišení přispěla jistě k rozšíření literární módy z konce 19. století, jakou je hojné vyskytování dvojitých zkratek křestních jmen: F. X. Šalda, F. S. Procházka, J. S. Machar, St. K. Neumann, Jos. B. Foerster atd. Že to byla móda, o tom svědčí, že někteří umělci časem druhé jméno odložili. Málokdo [72]na př. dnes ví, že se dirigent Václav Talich psal v svém mládí V. H. (t. j. Hugo!) Talich. Sám jsem té módě propadl také a neodložil jsem ji včas; moje K. B. se stalo potom určitou značkou. Hájil jsem ji ještě asi před deseti lety zuřivě proti svému berlínskému nakladateli, který z praktických příčin (pro americké Copyright) chtěl mé jméno vypsati. V rozhlase jsem však pocítil brzo papírovost takových počátečních písmen a začal jsem vymáhati hlášení plných křestních jmen: Karel Boleslav Jirák, Josef Bohuslav Foerster, ovšem i Wolfgang Amadeus Mozart, ba i Daniel François Esprit (!) Auber a j. Dalo trochu práce zvyknout tomu nejen hlasatele, nýbrž i sestavovatele programů, ale podařilo se mi to. Dnes už dokonce většinou i taková komplikovaná jména tiskneme v programech plně vypsaná, abychom předešli omyly. Neboť není lehké pamatovati si na př., že J. F. Halévy se jmenoval Jacques Fromental. A na omyly jsou posluchači i autoři velmi choulostiví. Proč však autoři dávají obecenstvu takové hádanky, že je třeba luštit jen složitým bádáním, jako na př. že básník Neumann se jmenuje Stanislav Kostka? A kolik lidí ještě dnes je přesvědčeno, že Machar se jmenuje Jan Svatopluk! Mea culpa, et ego peccavi.

Při této příležitosti bych se chtěl zmíniti také o věci, o které se ve veřejnosti již často debatovalo: o křestních jménech cizích skladatelů. Po některém počátečním váhání, které vedlo k četným nesrovnalostem, ustálili jsme se v hudebním programu na praxi, že cizí křestní jména ponecháváme v originále. Překlady do češtiny zněly zvláště u jmen románských přímo komicky. Jak by se mohlo hlásit Josef (místo Giuseppe) Verdi, Jakub (m. Giacomo) Puccini, Jáchym (m. Giacchino) Rossini, Čeněk (m. Vincenzo) Bellini? Jak přeložit Claude Debussy? Klaudius? Bylo by hezké psát Mořic (nebo snad Moric) Ravel? Jenže italská a francouzská jména naše posluchače nedráždí. Dráždí je (některé z nich) jména německá: Franz Schubert, Johann Strauss, Georg Friedrich Händel a pod. Je však možné dělati právě u německých jmen výjimku? Snad je nenáležité takové cizí jméno skloňovat, jak nám to leckdy proklouzlo i v programu a jak si to někdy z vlastní hlavy upraví hlasatelé: na př. „Písně Franze Schuberta“. Snažím se dosáhnouti toho, aby se taková jména nevyslovovala jinak než v nominativu, ale hlasatelé v pochopitelné nervose z rozličných nepředvídaných situací přehodí nějaké slovo, a již jsou nuceni jméno skladatele skloňovat.

Doufám, že přijmete tento list vlídně jako důkaz toho, že i my v rozhlase, dokonce v hudebním odboru, snažíme se o správ[73]nost češtiny. Zavedl jsem po výtce Naší řeči okamžitě označení „koncertní mistryně“ u sl. Cittové v Mor. Ostravě. Slečna ovšem rozřešila spor o toto své koncertní mistrovství radikálněji: vdala se a odešla od nás.

Snad o těch věcech pojednáte v Naší řeči.

*

Rádi vyznáváme, že nás tento dopis p. prof. K. B. Jiráka upřímně potěšil. Vidíme z něho, že se ředitelství hudebního odboru čs. rozhlasu vážně stará také o jazykovou stránku své činnosti, ačkoli sama starost o hudební program je jistě úkol vyžadující úplného soustředění pozornosti. Způsob, kterým hudební odbor odklidil nesnáz se zkratkami křestních jmen, pokládáme za správný. Jednou z jeho výhod je i to, že se plná jména křestní tisknou také v programech, neboť to rovněž vydatně přispívá k šíření správné výslovnosti. Zvlášť poučný je však výklad prof. K. B. Jiráka o zkušenostech, které zažil se zkratkami svého vlastního jména; takových dokladů nebude asi mnoho, a proto je třeba na něj upozornit. Velmi vhod se v něm připomíná, že je rozdíl mezi psanou (papírovou) podobou křestního jména a jeho výslovností; vždyť vyslovovati „Ká Bé Jirák“, „Jé Ef Halévy“ a pod. není vlastně nic jiného, než jako kdybychom vyslovovali na př. „ing O Šourek“ místo „inženýr Otakar Šourek“, „dr E Beneš“ místo „doktor Edvard Beneš“ atd., t. j. nerozlišovali psaný znak od jeho významu.

O tom, jak vyslovovat cizí křestní jména, otiskla NŘ. v 16. a 17. ročníku několik článků v diskusi, již uzavřel Karel Erban (XVII, 1933, 196 n.) ve smyslu úplně shodném se způsobem, pro který se rozhodl prof. Jirák. Přijmeme-li zásadu nepřekládat cizí křestní jména, která si usus dosud nepočeštil, musíme ovšem rozhodnouti otázku, mají-li zůstávat neskloněna, či máme-li je skloňovat jako na př. cizí příjmení; nebylo by totiž dobře možné žádat, aby se jich vždycky užívalo jen v 1. pádu. Domníváme se, že lepší je ten způsob druhý, t. j. cizí křestní jména skloňovat, pokud je to možno. Říkáme i píšeme bez rozpaků na př. „Bílý tesák od Jacka Londona“, „Friedricha Schillera Loupežníci“, „básně Jeana Lahora“ a pod. Bylo by tedy zbytečné bránit, aby se neříkalo také na př. „opery Wolfganga Amadea Mozarta“, „písně Franze Schuberta“, „valčíky Johanna Strausse“, „houslové skladby Fritze Kreislera“ „skladba Maurice (vysl. mórise) Ravela“, „Bohéma od Giacoma Pucciniho“ atd. Že tento způsob není násilím na našem jazyce, ukazuje přirozený usus lidový, neboť i on cizí jména skloňuje beze všeho českým způ[74]sobem („dej to Venclovi, mám to od Frice, od Ference, jdu s Johanem, s Hansem“ a pod.).

Mnohá cizí jména se ovšem českému skloňování poddávají jen s obtížemi, a tu potom máme na vybranou: buď skloňovat přes to, anebo neskloňovat vůbec. Na př. francouzské jméno Jacques Offenbach by ve výslovnosti mělo 2. pád „žaka…“, psaný patrně Jacquesa O. Tvar Jacquese (vysl. žakse n. žakese) není dobře možný a také se ho ani neužívá. Spíše se vyskytne neskloňovaný tvar křestního jména (na př. opera Jacques Offenbacha). Místo „básně Charlese (vysl. šarlse) Baudelaira“ řekne každý patrně „básně Charles Baudelaira“, t. j. jméno křestní nechá neskloněno, anebo snad „básně Charl(es)a (vysl. šarla) Baudelaira“, t. j. skloňuje křestní jméno podle jeho výslovnosti.

A konečně se najdou cizí křestní jména, která se v češtině vůbec nedají skloňovat, na př. „povídky Guy de Maupassanta“, „básně Jules Laforgua“ a pod. Ta necháváme prostě neskloněna, stejně jako je tomu u jiných cizích jmen vlastních.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 3, s. 71-74

Předchozí Josef V. Bečka: O slově velkoměsto a pod.

Následující Dr. Josef Šmahel, r. (= Redakce): Spojka „krásně“ u Klostermanna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1