Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

kvh. (= Kvido Hodura), jh. (= Jiří Haller), K. E.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V 1. čísle XXII. ročníku Časopisu pro moderní filologii (str. 17—24) začíná Josef Janko novou řadu svých Poznámek a příspěvků k českému slovníku etymologickému. Obírá se tentokrát výkladem slov sysel, vzpíčiti se a boltec. Slovo sysel třeba vykládati ze zvukového základu indoevropského sus, dochovaného kromě v jazycích slovanských také v germánštině (něm. Ziesel, Zieselmaus) [24]a v středolatinském cisimus, cismus, sismusinus. Slovanské jméno sysel přibralo k interjekcionálnímu základu sus ještě odvozovací příponu -lъ nebo -ъlъ, kterou se tvořívají nomina agentis, takže by sysel bylo zvíře vydávající pištění a syčení, příznačné pro hlas myší a syslí. Něm. c na začátku slova (Ziesel) je možno vyložiti bezděčnou expresivností a hláska l (sthněm. bývalo sisimus) je možná připojena vlivem slovanštiny.

České vzpíčíti, vzpěčovati se vzniklo podle všeho kontaminací dvou základů: pęt (stč. vzpietiti sě = nazpět se obrátiti) a pak (sr. lat. opacus = stinný, od slunce odvrácený). Kontaminování bylo provedeno asi až na půdě české po zmizení nosovek, neboť mnohá východní nářečí kontaminace neprovedla a mají dochovány tvary z obou základů: slc. zpak a zpäť (= zpátky), srov. spáčit, zpítit se = vzepříti se.

Slovo boltec souvisí patrně s něm. Bolzen, Ohrbolz. Ohrbolz znamenalo asi původně jen část boltce ušního a teprve později synekdochou přenesen název na boltec celý. Čeština si utvořila podle druhé části složeniny nejprve nepřímé pády bolce, bolci, bolcem a k nim analogicky (podle případů jako o(t)ce — otec a p.) si přitvořila nominativ boltec.

kvh.

*

Před Novým rokem vyšlo redakcí F. Soldana 1. číslo nezávislého měsíčníku pro literaturu, kulturu a umění Kultura doby.[1] Účel tohoto nového časopisu je podávat kritický obraz dnešního kulturního života a přispívat k jeho vývoji; proto si všímá všech oborů kulturní práce, ale hlavní zájem věnuje literatuře, divadlu a filmu, t. j. činitelům nejdůležitějším. Myšlenkovou základnou je podle úvodního redakčního prohlášení nový, kritický realismus, který zachycuje společenské dění kriticky a v celé jeho šíři, s jasným sociálním uvědoměním, a liší se „požadavkem odpovědnosti umělce a metodou přímé reakce na skutečnost od těch uměleckých směrů, které na okraji hlavního proudu pěstují formalistický kult umění pro umění a vyhýbají se ožehavým problémům doby útěkem do umělcova soukromí!“ Zdůrazňuje se tu i zdravá soběstačnost tohoto nového, kritického realismu, neboť vyrůstá z osobitých podmínek kulturního života v Československu, nikoli „na povel z ciziny“. V článku „Vývoj směřuje k realismu“ pak redaktor Kultury doby vyvozuje, že dnešní dobou jde zřejmá vlna realistického zájmu o konkretní otázky životní a že cílem uměleckého snažení není už forma nebo „stupeň ohlušení a opojení“, nýbrž řešení životních problémů. Tento vývoj je podle Soldana zcela přirozeným pokračováním dobré tradice dosavadní a lze k němu najíti obdoby ve [25]všech oblastech kulturního života. Před tvůrci české kultury se objevuje nový úkol: probudit demokratickou část národa sociálně.

Z 1. čísla nelze ovšem ještě poznati, do jaké míry Kultura doby svůj úkol vykoná, ale už nyní můžeme pochváliti snahu redakce, aby obsah byl co možná životný a pestrý. Vedle ukázek poesie a krásné prózy se už v prvním sešitě objevují články o divadle, hudbě, filmu, architektuře, jazyce, studentstvu a j. Nás zajímá hlavně článek J. V. Bečky „Novinářský jazyk“, v němž autor, dobře známý i čtenářům Naší řeči, upozorňuje na některé význačné vlastnosti dnešní novinářské češtiny. Srovnává dnešní stav se stavem před padesáti lety a dochází k poznání, že je novinářský jazyk dnes daleko bližší próze populárně vědecké, jazyku obchodnímu a jiným odborným druhům jazyka než jazyku krásné prózy, ale před padesáti lety že tomu ještě bývalo jinak. Tehdy bývaly noviny psány jazykem povzneseným a květnatým, jehož ráz velmi připomíná retorický sloh Sv. Čecha, a při tom často archaisujícím. Tak na př. referát o zahraniční politice byl tehdy psán takto: „Pravil-li Süss, že úkol, který má dnes Rakousko proti Rusku, plnilo druhdy proti Turecku — tážeme se, co Rakousku jeho staletý boj proti tureckému barbaru vynesl? Co sklidilo za ohromné oběti, jež v zoufalých zápasech těch přineslo? Zdali nebylo vrženo na kraj záhuby a zdali nebylo potřebí meče slovanského na záchranu Vídně a habsburské monarchie? Kde byla tenkrát Evropa a Německo? Nastojte!“ atd. Nezvyklým dojmem působí na nás dnes i tehdejší sloh obyčejných novinářských lokálek, na př.: „O vánoční svátek vyšel sobě ve 3 hodiny odpol. zámožný pražský pekař, p. Ant. Kaiser, se svojí chotí na procházku, když byl dříve byt svůj v domě na Perštýně pečlivě uzavřel,“ atd.

Jazyk dnešních novin je daleko střízlivější; obohatil se o mnohé nové termíny odborné, ale opustil zálibu ve výrazech afektivních a značně se zmechanisoval. Na stavbě věty pak Bečka ukazuje, jak se u ní časem vyvinulo pevné schema, které se téměř ustavičně a jednotvárně opakuje ve všech rubrikách novin. Hlavní představa se dává do podmětu, ostatní představy se co možná mechanicky vtěsnávají do větných členů rozvíjecích; přísudek vyjadřuje zpravidla jen „pojetí děje“, zbaveného často vlastního obsahu. Místo „měnových reserv ubývalo“ se dnešním novinářským jazykem řekne „proces ubývání reserv pokračoval“, a téhož rázu jsou i věty: Naše krásné kvetoucí lípy jsou předmětem zvýšené pozornosti a zájmu. Úřednictvo bylo zredukováno početně i platově, atd. Místo zlepšil se napíše novinář „vykazuje zlepšení“, m. dosáhl úspěchu „vykazuje úspěch“, m. lidé mu závidí „je předmětem závisti“ atd. Schematický typ novinářské věty je tak zakořeněn, že novinář často do něho nutí svou myšlenku i násilím, jen aby nemusil hledati konstrukci vlastní. Odtud vznikají v novinářských článcích četná spojení neobratná, nezřetelná a ne[26]česká, na př. Bulharsko bylo ještě nějak v tajném vědomí chystaného pokusu Venizelova. Bude to území národně jednolité ve směru československého národa, a pod. Bečka přiznává, že toto schematisování věty má pro novináře tu výhodu, že jim usnadňuje psaní, ale připomíná i jeho stinné stránky. Jiným charakteristickým znakem dnešní novinářské češtiny je snaha skloubit co nejtěsněji všechny větné členy, aby tak bylo možno vtěsnat do věty co nejvíc obsahu. Tato snaha vede dále k nemírnému užívání výrazů abstraktních (skutečnost, možnost, podklad, předpoklad, stanovisko, otázka atd.). Toho rázu jsou na př. věty: Zmatek vyvrcholil vzdáním se členství v NOF. býv. soudcem Vážným. Dnes již neplatí tehdejší předpoklad německého zřeknutí se bombardovacích letadel. Má-li býti obnovena tvorba vkladů, musí se vytvořit nejprve nezbytné předpoklady možnosti jejich tvorby, atd.

Na konec Bečka správně připomíná, že nestačí jen zkoumat příčiny jazykových zvláštností novinářské češtiny, ale že bude třeba zkoumat také, do jaké míry vězí tyto příčiny v samé funkci novinářského jazyka a do jaké míry jí vyhovují. Mnohé z těch zvláštností jistě nevznikly ze skutečné potřeby, nýbrž z pouhého napodobení cizích vzorů nebo z neumělosti. Stane se totiž často, že novinář sice cítí nutnost upravit svůj výraz jistým způsobem, ale nedovede najíti výraz vhodný, t. j. vyjádří se špatně. Novinářský jazyk je třeba zlepšit, neboť je namnoze tvrdý a nečeský, neobratný a násilný, zdánlivě hutný, ale ve skutečnosti zaplavený množstvím zbytečných formálních slov. Tyto vady bude musit opravit, aby mohly vyniknouti skutečné jeho přednosti: hutný výraz se zdokonalenými formálními obraty, ustálené vazby, jež usnadňují rychlé čtení a psaní, sloh prostý, ale věcný.

*

Pravopisný rádce, jejž jako přílohu vydává už v 9. ročníku časopis „Typografia“ redakcí dr. J. Bečky a Kv. Dlabáčka, dostal druha v nové příloze „Typografie“, v slovenském „Pravopisném poradcovi“, řízeném doc. dr. V. Šmilaurem a F. Švehlou. Oba tyto časopisy, třebas miniaturní, konají užitečnou práci především mezi typografy a jinými zaměstnanci tiskáren. Jejich účel sám ovšem vyžaduje, aby se obíraly jen praktickými otázkami pravopisu, mluvnice a slovníku a co možná se vyhýbaly theoretickému uvažování. Tak v 9. čísle Pravopisného rádce čteme velmi přístupně psaný článek o skloňování cizích jmen na -um (individuum, museum a pod.), v kterém se často chybuje, a k němu se druží dále výklad o rodu a skloňování jména stadion. Pravop. rádce tu cituje mínění Naší řeči (IX, 240), že u tohoto slova v češtině zvítězí rod mužský a skloňování stadion, stadionu atd. Připojujeme k tomuto výkladu, že [27]se slovem stadion obírala NŘ. také v loňském ročníku (na str. 143 n.) a ukázala na rozdíl tvarů (to) stadion, stadia atd. a (ten) stadion, stadionu atd: onen je tvar odborný (učený), tento neodborný (neučený), ale nelze dnes zatím žádný z nich vylučovat ze spisovného jazyka. Jestliže některý z nich zvítězí nad druhým nadobro (jako se to stalo na př. u slova rýma nebo drama), uzná patrně jazyková norma jeho monopol; dnes však není dobře možné rozhodovati se pro ten neb onen tvar, neboť se vyskytují oba bez rozdílu i v témž textu, jak ukazuje Pravop. rádce citátem z novinové zprávy. Správná je poznámka o výslovnosti slova stadion: ať už je skloňujeme tak neb onak, vyslovujme je vždycky s krátkým o, neboť výslovnost stadión zní vulgárně a do spisovného jazyka nepatří.

jh.

*

Pěkný přehled a charakteristiku české kritiky a kritického slohu let sedmdesátých a osmdesátých podává v 3. č. II. r. Slova a slovesnosti Arne Novák. Autor doplnil to, čeho se nedostávalo a z „technických“ důvodů ani dostati nemohlo mému článku v Naší řeči (XIX, 129 n.) V Novákově stati však vidíme, že leccos z toho, co jsem o kritickém slohu našich žijících kritiků konstatoval, vytýkal už Havlíček („švihácká kritika“) a že už Durdík žádal větší kritickou objektivitu a zvědečtění literární kritiky. Nevím sice, je-li tato Novákova stať doslovným otiskem jeho pražské přednášky, o které J. Heidenreich v Lid. nov. referoval, že byla „pádnou“ odpovědí na článek a referát můj, ale v této tištěné Novákově stati nemohu najít proti sobě nic „pádného“, s čím by byl můj článek a referát v rozporu. Jakýsi rozpor by tu snad byl jen v hodnocení kritiky, ale to je už otázka jiná. Závěrem k loňské a předloňské šarvátce o český sloh kritický připomněl bych ještě rád, že se mi na některé konkretní výtky nedostalo vůbec odpovědi, ačkoli jsem k tomu i přímo vybízel. Doufám, že se brzo ke kritickému slohu vrátím a v klidnějším ovzduší dokončím, co jsem loni a předloni jenom naznačil.

K. E.


[1] Zatím co čekala tato zpráva na uveřejnění, vyšlo už 2. číslo, jež obsahuje Trägrův článek o divadle, článek Jar. Minaříkové Příklad literární revise v Polsku, V. Tichého O románu pro lid, Dědinův a Soldanův výklad o periodisaci v historii a v dějinách umění a j.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 1, s. 23-27

Předchozí Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého

Následující Bohatý čím, nač

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1