K pořádku slov v hovorové češtině

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

-

V svých výkladech o pořádku slov v češtině (Gebauer-Ertl, Mluvnice jazyka českého vyd. 9., 1926, § 559) praví Ertl, že se emfasí posouvá člen větný buď až na konec věty, nebo na místo předposlední. Na konci věty stává z důvodů emfatických zejména podmět a sloveso určité, na místě předposledním zvláště rozvíjecí členy slovesa. Na postavení emfatického členu věty na místě předposledním uvádí Ertl celkem šest příkladů, u nichž vesměs posledním členem věty je určité sloveso a předposledním emfatický výraz patřící k slovesu. Jeden z příkladů je věta rozkazovací vzatá z Erbena (Ale ať jí ani na jazyk nevezmeš), z ostatních pěti, které jsou větami oznamovacími, jsou tři přísloví, tedy věty v sebe uzavřené (na př.: Častá krůpěj i kámen prorazí), a dva z vyprávěcích částí Erbenových pohádek (na př.: Po ráně ani památky nezůstalo).

Kdo by jen zběžně přečetl Ertlův výklad a jeho příklady, mohl by snadno nabýti dojmu, že jde o řídký typ pořádku slov se zabarvením lehce archaickým. Posloucháme-li však pozorně živou mluvu hovorovou, poznáme brzo, že se typu, o nějž jde, užívá v mluvené řeči velmi často, a to i v jiných sestavách, než jaké zachycuje Ertl.

Co se týče větného členu posunutého z důvodů emfatických na místo předposlední, nalézáme v tomto postavení v řeči hovorové často jiné části věty než rozvíjecí členy slovesa. Tak na příklad podmět: Přechází až zrak z toho. Nejhorší je sníh na mne. Je ještě malá zima na to. Ona jede dvojka za námi. Až z toho oči bolí. Ona tam stará pajmáma jela. Sloveso určité: Já tam ani [118]nesahám raději. To nejde říci „nic se nestalo“, vždyť se něco stalo přece. On tam jenom jezdil za ní. On prý tam nechodí už. Já bych peřiny nechtěla stěhovat. Já se divím, že to tam častěji nechytne všude. Vždyť tam přece něco čteš snad. Já teprve umím šetřit, až jsi se divila tomu. Jen se neuondej moc. Tak mě rychle dožeň pak.

Důležitější ještě je povaha slova, které stojí po emfatickém členu věty na konci. U Ertlových příkladů, jak bylo shora řečeno, je posledním členem věty vždycky určité sloveso. V hovorové češtině, jak vyplývá již z vět v předešlém odstavci uvedených, stojí na konci vět, o které jde, převahou jiný člen. V uvedených příkladech je to příslovečné určení, které nalézáme v tom postavení nejčastěji, a předmět. Vedle toho však shledáváme na konci takových vět i třeba podmět a adjektivní přívlastek. Příklady pro podmět: To je loučení, jako by šel na severní točnu každý. Pro přívlastek: Ještě má doma recept neužitý jeden. Já jsem nedovtipa taková. Podívej se, tamhle jsi si nechal čepici svoji. A co do toho tahá ty děti nevinné?

Ale nejde podle mého mínění tolik o formální větnou platnost slova, které stojí na konci, jako spíše o povahu jeho spojení s ostatkem věty. Co nejvíce odlišuje příklady uváděné Ertlem od typu, který je nejhojněji zastoupen v hovorové češtině, je to, že poslední člen věty v jeho příkladech je její podstatnou, nezbytnou částí a je proto s ostatkem věty těsně spojen, kdežto v hovorové řeči stává na konci velmi často adverbiální určení větu sice doplňující, ale s jejími základními členy přece jen volněji spojené. Obě varianty se od sebe pravidelně liší také linií důrazovou. V obou znamená poslední člen věty pokles v důrazu proti předposlednímu členu emfatickému. Ve variantě první však, kterou bychom proto mohli nazvat variantou s povlovným zakončením, neklesá poslední člen věty až k úplné bezdůraznosti, kdežto u varianty druhé, které by pak příslušel název varianty se zakončením srázným, bývá poslední člen věty vlastně příklonkou k emfatickému členu předposlednímu.

Nejpatrnější je tato druhá varianta u výrazů určujících modalitu věty. Na př.: Nemá tu vládu asi. Protože už na Slovensku byly žně asi. Vždyť tam přece něco čteš snad. My jsme před prahem všeho vlastně skoro. Tamhle ti už jdou domů pomalu. Je tam tak špatná čeština, že je to skandál prostě. Jeden čas to byla snad móda dokonce. Zvlášť jest upozorniti na to, že funkci takového adverbiálního výrazu, vyjadřujícího modalitu a stojícího na konci věty po členu zdůrazněném, někdy zastává celá věta. Taková věta klesá na úroveň prostého výrazu adverbiálního a je [119]vyslovována bez přestávky jedním proudem dechovým s větou obsahující vlastní výpověď. Na př. (k označení výslovnosti vynechávám čárky tam, kde nenastává pausa): To je abutilon mně se zdá že. Olga ji měla a Tonča mně se zdá že. Oni tam měli zadarmo byt mně se zdá že. K této skupině lze přiřadit i věty, v nichž posledním nedůrazným slovem je spojka vyjadřující vztah celé věty k tomu, co předcházelo. Na př.: Jen jestli budu ležet klidně ale. (To nejde říci „nic se nestalo,“ vždyť se něco stalo přece. Máš ceduličku přece.

Trochu jinam, co se týče jejich stavby, patří věty, v nichž na konci po zdůrazněném členu stojí nedůrazné určení míry. Patří-li k určitému slovesu, určuje vlastně obsah celé věty. Na př.: Už to tam mohlo být, kdybyste to byl podržel trošku. Tady padají saze moc. Jen se neuondej moc. Podobná je věta: To si ani nepochutnáš, když to takhle soukáš do sebe rychle. Vedle určení míry patřících k určitému slovesu vyskytuje se však podobné a podobně na konci věty umístěné určení, jež náleží k jinému členu věty než k určitému slovesu a není proto v tak jasném vztahu k celé větě. Na př.: Musím mluvit potichu, abych moh’ odpoledne křičet pořádně. Přece bys měl čistší vzduch trošku. Dnes byly tvrdé hlávky, bílé hodně.

Poslední příklad v minulém odstavci je už na skoku ke kategorii, která jest u našeho thematu snad nejzajímavější. Určení hodně stává tak pravidelně před adjektivem, jehož se týká, že jeho postavení za ním cítíme jako skutečnou postposici. Podobných příkladů našel jsem několik a všecky, myslím, si zaslouží pozornosti. Jsou to tyto: Pak se nemůže projít ani. Mařko, já tam s tebou nepůjdu až. Měli tam samé malinké (t. j. hrušky), broky jako. Ta zeď je z kamenů, které jsou takhle široké a takhle dlouhé než.

Chceme-li se dopátrati příčin, z kterých k probíranému typu slovoslednému dochází, naskýtá se nám momentů několik. Nejvíce nasnadě je domněnka, že typ, o který jde, vzniká tím, že se k větě, která se konci emfatickým členem, dodatečně připojuje ještě nenutné určení. Toto vysvětlení se zejména často hodí na věty, které se končí, jak svrchu bylo ukázáno, adverbiálním výrazem vyjadřujícím modalitu nebo míru. V obou případech jde o jakousi dodatečnou modifikaci výpovědi. Naprosto však nemůžeme tohoto vysvětlení užíti u varianty s povlovným zakončením a také na některé typy varianty se zakončením srázným se nehodí. V takových případech lze spíše mluviti o pošinutém poměru mezi objektivností a subjektivností v aktuálním členění věty. Jak jsem již několikrát vyložil (naposledy ve Sborníku před[120]nášek pronesených na prvém sjezdu čsl. profesorů filosofie, filologie a historie v dubnu 1929, na str. 120 násl.), může být pořad, v kterém se kladou ve větě obě základní části výpovědi, thema a jádro, v zásadě dvojí. Ve větách pronášených klidně bývá kladeno nejprve thema a pak teprve jádro výpovědi (pořad objektivní), kdežto při tvrzení vzrušenějším bývá pořad opačný, nejprve jádro výpovědi beze vší přípravy a pak teprve thema (pořad subjektivní). Typ slovosledný, který se v této rozpravě pokouším charakterisovat, náleží k pořadu objektivnímu, ale od čistého typu objektivního se liší tím, že mluvčí nečeká s jádrem výpovědi až po úplném vyjádření thematu, nýbrž klade je o něco dříve a tím vytlačuje některý člen patřící k části thematické na konec věty. Zřetelně se jeví toto rozštěpení thematické části kupředu posunutým jádrem výpovědi v takovýchto větách: Šla okolo, tak se mohla stavět pro to (čistý pořad objektivní: …tak se mohla pro to stavět). Je ještě malá zima na to (čistý pořad objektivní: Je na to ještě malá zima). Ona chodí jako slepice na tom (čistý pořad objektivní: Ona chodí na tom jako slepice). Já teprve umím šetřit, až jsi se divila tomu (čistý pořad objektivní …až jsi se tomu divila). Někdy se mi však zdá, že nevyhovuje ani vysvětlení první, ani vysvětlení druhé. Jde o věty, které se končí určením, jež k obsahu věty ani k jejímu modálnímu zabarvení nijak nepřispívají. Poslední nedůrazný člen věty prostě samostatným způsobem opakuje, co už ze situace nebo z dřívějších členů věty samo sebou vyplývá. Na př.: Ta zelenina je ještě pořád svěží letos. Já ti dám facku tady. On tady byl večer a šel pryč odsud. Pořádek slov v takových větách nemohu si jinak vysvětliti nežli rytmickou potřebou, která vyžaduje, aby se věta nekončila příkře nejdůraznějším slovem. A to je třetí moment, který snad ze všech tří rozhoduje nejvíce.

Ještě však zbývá otázka, kde taková rytmická potřeba vzniká a odkud se šíří. Přes hojnost dokladů, které můžeme pro charakterisovaný typ slovosledný nalézti v denním hovoru kolem sebe, je to typ, zejména ve variantě se zakončením srázným, pro ty, u nichž působí tlak kultivované řeči, jistě neobvyklý. Tak jej cítím sám, třebaže se někdy v hovoru přistihnu, že ho v mírnějších variantách také užívám. Proto nejčastější příklady nalézáme u lidí, kteří jsou původem, vzděláním nebo temperamentem blízcí vrstvám lidovým.

Příklady, které jsem zaznamenal, jsou vesměs vzaty z řeči pražské. Při krajové smíšenosti pražského obyvatelstva a těch, kteří do Prahy přicházejí, nelze z tohoto fakta odvozovati ještě žádné důsledky pro místní ráz probíraného zjevu. Některé va[121]rianty, zejména postposice, které jsem uvedl, a mezi nimi zase především věta s koncovým než, opravdu se zdají, jako by ukazovaly na jinou oblast dialektickou než pražskou (Táborsko?). Dialekticky je prý, jak jsem slyšel, zabarven i tento zvláštní slovosled: Tak to máte nechat v kavárně si.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 6, s. 117-121

Předchozí Josef Zubatý: Nejsrdečnější díky

Následující Z pathologie našeho spisovného jazyka