Kusá Máchova znělka

Otokar Fischer

[Články]

(pdf)

-

V Kobrově vydání Máchových Spisů (1, 1862, 181) jsou »Básně bez nápisů a zlomky« zahájeny tímto 1. číslem:

Jest pěvcův osud světem putovati, Kamkoliv dojde, vlast nalézá svou, Všech po nivách zří růže vykvítati, Jimiž ověnčí harfu zvučivou. Marně se snaží svět ho sužovati! Skutkové jeho z Boha záře jsou Seslány na zem tmu osvětlovati! Tajemství světův, srdcí ples i hněv V souzvuku ladném jeho věstí zpěv!

Takž na své pouti já tou zpěvu mocí Odkrývám bylý i budoucí čas, A v srdcí hluboké co dřímá noci, Na světlo vyluzuje harfy hlas.

Běží podle grafického obrazce o dvoudílnou báseň, jejíž poslední čtyřverší je od předešlého textu odděleno spatiem. Přihlédneme-li však blíže a zvlášť zaposloucháme-li se do těch sloh říkaných nahlas, vzniká v nás dojem, že text je tištěn nesprávně a neúplně: nepatří k sobě poslední čtyři [185]verše, nýbrž posledních veršů šest; před nimi pak celá jedna řádka ze sazby vypadla. Jinými slovy: je to defektní sonet, jemuž schází osmý verš a jehož závěrečná trojverší jsou rýmována hněv zpěv, mocí čas, noci hlas, tedy cc, de, de, kdežto prvých sedm veršů, to jest kusá dvojice čtyřverší, má neklamné schema znělkových kvaternárií (abababa), s tou arci zvláštností, že marně čekáme čtvrté b (rým tedy na svou, zvučivou, jsou). Ježto pak i obsah (»pěvcův osud«) je typický pro útvar o čtrnácti verších, vzrůstá pravděpodobnost, že běží o zlomek, jenž by měl být zařaděn do oddílu Znělek (u Krčmy by patřil v 1. svazku se stránky 247 na stránku 212).

Má domněnka, že máme před sebou kusou znělku (viz Xenia Pragensia 1929, 255 pozn.), je potvrzována skutečností, na niž mě upozorňuje máchovec-nakladatel Karel Janský: téhož roku 1862, kdy vyšlo posmrtné vydání Máchových Spisů, uveřejnil Alfred Waldau (to jest J. V. Jaroš) v Praze u Dominicusa »Karl Hynek Mácha’s ausgewählte Gedichte«, a to ne snad podle Kobrova tisku, nýbrž, jak p. Karel Janský zdůvodňuje,[1] podle rukopisů nebo opisů Máchova textu, a v tomto německém výběru stojí naše skladba (»Jest pěvcův osud…«) na prvém místě cyklu »Sonette« (následují ještě překlady znělek »Tichý tis«, »V hloubi citu«, »Ač má síla«, »Zašlo slunce«, »Vzešel máj!«) a má toto znění:

Des Sängers Loos isťs, durch die Welt zu ziehen,
Ihn grüsst, wo er erscheint, ein Vaterland,
Es liefern ihm das Harfenblumenband
Die Rosen, die auf jeder Au ihm blühen.

Mag auch die böse Welt im Zorn erglühen,
Erhebend gegen ihn die Undankshand:
Stets bleibt sein Werk der Himmelsstrahl, gesandt
Von Gott, um durch die Erdennacht zu sprühen.

Die kleine Märchenwelt, das Menschenherz,
All’ seine Freude, allen seinen Schmerz
Kann er durch des Gesanges Macht erschliessen.

[186]So sendet denn auch meine Harfe klar
An’s Licht, was einst sein wird und was schon war,
Goldrosen lässt sie in der Herznacht spriessen!

Chceme-li se odvážiti pokusu rekonstruovati podle německého převodu scházející (8.) verš originálu, musíme si být vědomi tlumočnických volností: Waldauovi není ve všem rozhodující Máchovo schema, nahrazuje střídavé rýmy počáteční obvyklejšími ještě v sonetu rýmy obkročnými (abba, abba), stejně i ke konci (deed místo dede) a také v obsahu má odchylky, a to jak doplňky (v. 9 »Die kleine Märchenwelt«), tak výpustky (Máchova goethovská vazba »v srdcí hluboké co dřímá noci« je povážlivě zkrácena). Nesmíme také očekávati, že by pátý verš mechanicky odpovídal pátému, sedmý sedmému atd.: Máchovo povlovně rozváděné čtyřverší ke konci básně je na př. staženo v pouhé trojverší, předcházející Máchovo dvojverší (»Tajemství světů… věstí zpěv!«) naopak zas je roztaženo do veršů tří (»Die kleine Märchenwelt… erschliessen«). Položíme-li, jsouce pamětlivi takovýchto reserv, Máchovy verše 5—7 vedle v. 5—8 Waldauovy parafráze,

Marně se snaží svět ho sužovati!
Skutkové jeho z Boha záře jsou
Seslány na zem tmu osvětlovati!

Mag auch die böse Welt im Zorn erglühen,
Erhebend gegen ihn die Undankshand:
Stets bleibt sein Werk der Himmelsstrahl, gesandt
Von Gott, um durch die Erdennacht zu sprühen, —

pozorujeme, že bez českého, původního adekvátu zůstává Waldauův verš Erhebend gegen ihn die Undankshand, jejž si zpětným pochodem přibližně přeložíme veršem, vyznívajícím v adjektivum (… tmu osvětlovati, co darmo zvedá ruku nevděčnou) nebo v přisvojovací zájmeno (… tmu osvětlovati, z níž nevděčnost pozvedá ruku svou), a nejsou ovšem vyloučeny eventuality verše na »zlou« nebo »vrou« atd. atd.: dobásňování, přebásňování Máchy z druhé ruky zůstává v oblasti hračkářských dohadů.

Smíme-li však nyní takřka s jistotou ono vstupní číslo, zařaděné u Kobra mezi »Básně bez nápisů a zlomky«, reklamovati za jeden z Máchových sonetů, jsme tím naléhavěji nuceni všimnouti si základního jeho rozdílu proti oněm čtyřem číslům, jež jsou do Kobrovy edice pojata se souhrnným nadpisem »Znělky« (»Tichý tis«, »V hloubi citu«, »Ač má síla«, [187]»Zašlo slunce«), jakož i proti dalším třem, jimiž je cyklus Máchových sonetů doplněn z »Obrazů ze života mého« (»Vzešel máj«, »Ještě jednou v mladosti mé kraje«, »Tichý jsem co harfa bezestrunná«). Všech ostatních sedm znělek zachovává metrum trochejské, ráz tedy starší, kollárovský: naše neúplná znělka (»Jest pěvcův osud světem putovati…«) jediná je složena v jambech, předjímá tedy pozdější stadium českého sonetu, spolu se však přesněji než ostatní znělky přidržuje bezprostředního vzoru Máchova, totiž německých sonetů ladění romantického, k nimž náleží též svou hlavní myšlenkou (pěvcovo putování) a svou výzbrojí obrazovou. Nevylučuji ani, že se Mácha v té své jistě velmi osobně cítěné konfesi věrně opírá o některou přímou svou předlohu, a chci tím naznačit, že zrovna v oblasti sonetů je ukryt nejeden úkol máchovského bádání: poměr na př. dvou znělek (»Ještě jednou v mladosti mé kraje« a »Tichý jsem co harfa bezestrunná«) k básni »Dobrou noc!« (u Krčmy 1, 151 a 2, 191), jíž jsou zřejmě průpravou, napovídá, že je tu problémů ještě dost a dost. Tvarově však nejdůležitější jest ona jediná znělka v jambech, ta, která pro svůj vadný otisk nebyla dosud za znělku pokládána, ale o níž smím v souhlase s jinými svými vývody (jmenovitě v Listech filologických 57, 1930, 198 n.) prohlásiti, že stojí (po Čelakovském) na významném místě v dějinách českého sonetu: přes ni vede cesta od Bürgra k romantice, od Němců k Petrarkovi, od Kollára k Vrchlickému.

---

[1] »O tom, že Waldau (jehož překlad vyšel téměř současně s vydáním Spisů K. H. Máchy z r. 1862) měl k disposici rukopisy nebo opisy, jsem se přesvědčil hned z první básně, která má název „Vorgesang" a je známa z Kobrova vydání pod názvem „Poutník". Našel jsem nedávno neznámý rukopis Máchův, kde tato báseň jest předzpěvem delší básně „Ivan". Bohužel jest tam zase jen sedm strof již známých. Báseň jest tam označena podtitulem „Vprovod".« Viz teď i Listy filologické 62, 1935, 150n. (»Archiv lit.-hist. LXIII.«).

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 184-187

Předchozí Karel Erban: Slovo v umění realistickém

Následující Václav Flajšhans: Předložka bez a složeniny