Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Měsíčník Lumír zahajuje právě obsažným 1. číslem svůj třiašedesátý ročník a přechází zároveň do administrace a expedice Šolcova a Šimáčkova nakladatelství. Lumír si vybudoval za dlouhou dobu své existence pevnou literární tradici, u jejíž kolébky stál Neruda a Hálek a v níž pak pokračovala generace Vrchlického, Sládkova a Zeyerova, Hladíkova, Mrštíkova, Sovova a Šaldova a jíž konečný ráz dal Viktor Dyk. Dnes stojí v čele Lumíru Hanuš Jelínek, Zdeněk Kalista a Rudolf Medek spolu s redakčním kruhem, jehož členy jsou Štěpán Jež, Jan Opolský, Karel Sezima a František Skácelík. V obsahu se střídají verše a krásná próza s články poučnými, zejména literárně kritickými, a s poznámkami o divadle i rozličných kulturních otázkách. Ze statí nového čísla vybíráme několik ukázek, které se týkají jazyka a literatury. Básník Fr. Kropáč hledá v aforistické próze „Úvahy o poesii“ cestu k pochopení podstaty a pravého smyslu básnictví a při tom se dotýká také povahy básnického jazyka: „Je-li slovu a lidské řeči přisouzeno, aby ve vědeckých pojednáních byla jasná, přesná a účelná, aby v próze byla dokonalým nositelem děje a v dramatu dramatické zápletky, jest jí dáno, aby v lyrice se zaskvěla docela jinými vlastnostmi: takovou hudebností, takovou oduševnělostí a procítěním, aby verš byl vlastně jediným hudebním a světelným chvěním. Neboť vedle síly melodické má slovo také sílu světelnou. To je nadsmyslná funkce slova, to je ona krása, bez níž není poesie. Dokonalá poesie podává to, co je nad věcmi, onen zvláštní opar existence, složený z formy, logického významu a komplexu vztahů. Tu není účelem či výsledkem činnosti básníkovy zevní podoba věcí, ale skrytý význam její, který ji opřádá jako svatozář a který se stává poznatelný teprve uměleckým dílem. To je maximální únosnost slova ve smyslu estetickém, to je pravé území poesie. — Slovo jest jako Adam, do jehož těla vdechl Bůh duši. Básník vdechuje též do slova, které je samo o sobě mrtvé, život: vůni, barvu, melodii, pohyb, světlo“.

Smrt paní Marie Sládkové, choti básníka J. V. Sládka, dala Arne Novákovi popud ke krásnému článku o manželské lyrice J. V. Sládka, v níž se v podivuhodném citovém souladu snoubí živá památka první Sládkovy ženy s tichou a smírnou pohodou manželství s druhou ženou. — Hanuš Jelínek připomíná v tomto čísle šedesáté narozeniny čelného literárního kritika a stálého spolupracovníka Lumíru Karla Sezimy. Praví o něm, že si už jako gymnasista všímal při čtení pře[264]devším slohu, básnických obrazů a větné konstrukce a že si soustavně zapisoval každý obrat, který ho upoutal. Proto též v prvních svých dílech dosahoval Sezima překvapující slohové dokonalosti a proto z něho mohl vyrůsti jemný kritik, který věnuje stálou pozornost i jazykové a komposiční stránce posuzovaných děl. „Vášnivé zaujetí pro přesný odstín slova a pro krásu češtiny vůbec zůstalo Sezimovi podnes“, praví Jelínek, a tato vlastnost se projevuje i jeho činností v pravopisné komisi, jejímiž členy za IV. třídu Čes. akademie mimo něj jsou ještě H. Jelínek a Fr. Táborský. Jak vážně chápe Sezima úkoly českého spisovatele a zejména jeho povinnosti k jazyku, ukazují i jeho posudky v tomto čísle. Obírá se v nich románem K. Čapka „Válka s mloky“ a románem Vl. Vančury „Tři řeky“. Na knize Čapkově chválí neobyčejnou hloubku v ideovém pojetí látky, ale také autorův dokonalý smysl formální, který mu dovoluje nalézti výrazové prostředky naprosto úměrné k látce a jejím proměnám. Zato u románu Vančurova pozastavuje se nad nečekaným uvolněním jazykové kázně autora, který až dosud věnoval svému slovnímu výrazu neobyčejnou pečlivost a který dokonce, jak Sezima říká, „od prvopočátku unášel nejen čtenáře, ale i sebe svým slovem“ a byl „virtuosem slovního samovznícení“, t. j. u něhož rozvoj vyprávění často býval do značné míry určován rozmary dikce a jazyka a jemuž „slovo se stávalo odrazným můstkem samé výpravné obraznosti“. V románě „Tři řeky“ jako by tyto význačné vlastnosti Vančurova slohu byly zanikly: najdou se sice i zde krásné, plastické obrazy, avšak mnohem častěji čtenáře „zarazí stylistická zběžnost a laxnost až do mluvnických lapsů“ (na př. nikdo si jej nevšímá a pod.). Někdy tu Vančurův výraz budí dokonce podezření, že se opírá jen o čistě slovní obraznost bez myšlenkové kontroly; tak je tomu na př. při katachrési, kterou Sezima cituje: „Ti, kdo se rodí na chalupách, budou mít hojnost mléka i plenek, co hrdlo ráčí.“ Sezimova pozornost k jazyku literárních děl zaslouží uznání zvláště u nás a v době, kdy se literární kritika namnoze utápí v krasořečnění zhola samoúčelném.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 10, s. 263-264

Předchozí Jiří Haller: Pokosené pole

Následující V. Š.: Lurč