5 — 3 = 2

[Drobnosti]

(pdf)

-

(A. N.) Početní úkon takto napsaný čteme: pět bez tří jsou dvě. Výraz »pět bez tří« je tu zpravidla podmětem, výraz »dvě« doplňkem (nikoli podmětem, jak bylo omylem vytištěno XVIII, 218). Sloveso se tu řídí gramatickým číslem výrazu dvě, a proto je v plurálu. Je to podobný příklad shody, jako je tomu ve větách »Čas jsou peníze«, »Chytrost nejsou žádné čáry« a pod. (viz Gebauer—Ertl 2, 1926, 118). Při počtech se žáci obyčejně ptají: »Kolik je pět bez tří?« a podle této otázky by bylo lze výraz »dvě« pokládat též za příslovečné určení míry. Avšak jiné obdobné příklady ukazují k tomu, že takové věty máme mluvnicky rozkládat na podmět + přísudek s doplňkem. Ptáme se na př.: »Kolik je hodin?« a odpovídáme: »Jsou dvě (hodiny)«, nikoli »Je dvě hodiny«. Nebo: »Kolik je to centů?« a »Jsou to dva centy« (ovšem »Je toho dva centy«) a pod., a to zřejmě ukazuje, že ony číselné výrazy v takovýchto větách mají platnost doplňku, a že se tedy sloveso v čísle řídí jimi. Podobně jako při od[188]čítání je tomu i při sčítání, na př. výraz 2 + 2 = 4 čteme »dvě a dvě jsou čtyři«, 1 + 1 = 2 čteme »jedna a jedna jsou dvě« atd. Je-li doplňkem v takovém výraze číslo větší než čtyři, je sloveso ovšem v čísle jednotném. Výraz 6 — 1 = 5 čteme »šest bez jedné je pět«, výraz 49 — 11 = 38 čteme »devětačtyřicet bez jedenácti je osmatřicet«, výraz 150 — 48 = 102 čteme »stopadesát bez osmačtyřiceti je sto dvě« atd.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 7, s. 187-188

Předchozí Zato a za to

Následující Využíti čeho, využitkovati co