Není nic. Není obsaženo

J. Kroupa

[Drobnosti]

(pdf)

-

Počty mají devět číslic od 1 do 9 a znak pro nic, a s těmito desíti znaky vystačí soustava dekadická. K nule vede odčítání, jemuž se vyučuje již v 1. třídě obecné školy. Kdežto však při odčítání čísel různých užívá se přirozeně kladného výrazu je(st) nebo jsou, vyskytuje se při odčítání čísel stejných velmi často zápor není. Žáku by stačilo říci 5 bez 5 je nic; je to stejně srozumitelné a při tom jednodušší. Užívati kladného slovesa by bylo výhodnější též pro způsob psaní, poněvadž žák skutečně píše, že je to nic — nula.

Jiný takový případ školní praxe se vyskytuje při dělení. Žák dělí: 3 v 5 je jednou atd., 4 v 5 je jednou atd., 5 v 5 je jednou, 6 v 5 není atd., ač správnější je říci 6 v 5 je nickrát nebo nulkrát, poněvadž žák tuto nulu musí napsati, aby potom mohl vypočísti další čísla desetinná. Tento případ se vyskytuje až později, když má žák prováděti dělení 5 : 6, a to není ovšem možné v číslech celých. Šest v pěti skutečně není obsaženo, a symbolem toho jest nula, takže by stačilo říci z týchž praktických důvodů, které jsem uvedl už dříve, 6 v 5 je nickrát nebo nulkrát, při čemž žák tuto nulu současně napíše. Řekne-li však, že 6 v 5 není, uběhne obyčejně nějaký čas, než si žák uvědomí, že symbolem jeho záporu je právě ta nula, a k tomu, aby ji napsal, bývá zapotřebí často pobídky učitele, takže i tu vzniká zbytečná ztráta času.

J. Kroupa

V obou těchto případech se praxe počítací zřejmě rozchází s běžnou praxí jazykovou, přes to však nebude asi nikdo počtáře nutit, aby obětovali věcnou stránku mluvnické formě. Chápeme-li výrazy nic a nickrát jako pojmy číselné, můžeme s nimi zacházeti podle potřeby jako s jinými čísly a spojovati je třebas i se slovesem kladným, když z toho plyne nějaká výhoda pro počítání samo. Proto nepokládáme věty jako 5 — 5 = 0 (čti pět bez pěti je nula n. nic), 6 v 5 = 0× (čti šest v pěti je nickrát n. nulkrát) za nemožné. Důvod, že žáci jsou takto vedeni přímo a rychle též k správnému napsání svého početního výkonu, padá ovšem rovněž na [219]váhu. Avšak v jedné věci by snad mohli počtáři svůj způsob přece jen opraviti bez újmy přesnosti a zřetelnosti. Myslíme tím případ, když je podmětem takového početního výrazu číslovka 2, 3, 4; to nejsou tvary čísla jednotného, a proto by v přísudku mělo být sloveso jsou místo je, na př. 5 bez 3 jsou 2, 6 bez 3 jsou 3, 6 bez 2 jsou 4, ale též 3 v 5 jsou 1× (t. j. jednou), 2 ve 4 jsou 2×, 4 ve 12 jsou 3×, nikoli 3 v 5 je jednou, jak píše pan K. U ostatních číslovek je už jednotné číslo v přísudku správné (na př. 6 bez 1 je 5, a pod.).

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 6-7, s. 218-219

Předchozí Několikerý požár

Následující Onen