Chtěj nechtěj

[Drobnosti]

(pdf)

-

(V. D.) Co je správné: »musila to chtěj nechtěj učiniti«, či »musila to chtíc nechtíc učiniti«, či »musila to chtě nechtě učiniti«? Na tuto otázku odpověděla už NŘ. I, 1917, 306 a odpovídá na ni také Gebaurova—Ertlova Mluvnice česká II, 1926, 52. Původní a nejsprávnější tvar je chtěj nechtěj; je to sice tvar 2. os. jedn. č. rozk. způsobu, ale ustrnul ve významu příslovečném a užívá se ho bez zřetele k osobě, stejně jako na př. spojky buď (»buď my nebo vy« a pod.). Spojení jako »chtěj nechtěj musíme«, »chtěj nechtěj musili« atd. jsou tedy zcela správná. Původem je výraz chtěj nechtěj samostatná věta rozkazovací s významem podmiňovacím; rozk. způsob v ní má podobný význam jako na př. ve větě »Strč psa pod stůl, poleze i na stůl« (t. j. strčíš-li jej pod stůl). — Místo tohoto starého způsobu, běžného v jazyce literárním i lidovém, ujímá se namnoze novověký variant chtě nechtě. Nelze sice říci, že by to byl útvar nesprávný, ale nevznikl v jazyce patrně spontánně, nýbrž z neporozumění a násilnou, zbytečnou opravou výrazu původního; proto by nebylo dobře dávati mu přednost. K němu pak z přílišné snahy o mluvnickou správnost byl přidělán i tvar rodu ženského pro věty s ženským podmětem, na př. »chtíc nechtíc musila to učiniti«. I to je útvar nový a zbytečný; ještě Jungmann jej v svém slovníku uvádí jen jako polonismus podle Lindova slovníku. — V jazyce lidovém vznikl k výrazu chtěj nechtěj ještě útvar chtěčky nechtěčky. To je už tvoření analogické jako na př. příslovce volky nevolky (místo pův. vol nevol), pěšky (místo pěš), bosky (místo bos), mlčky (m. mlče) atd. Z tohoto způsobu si jazyk spisovný, jak je vidět, vybírá jen některé výrazy (volky nevolky, pěšky, mlčky atd.), kdežto jiné žijí jen v jazyce lidovém; tak je tomu zvláště též u příslovce chtěčky nechtěčky.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 7, s. 184

Předchozí Z našich časopisů

Následující Dvěstěprocentní