Časopis Naše řeč
en cz

Karel Jaromír Erben

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Antonín Grund: Karel Jaromír Erben. S šestnácti obrazovými přílohami a dvěma rodokmeny. Vytiskl a vydal v dubnu 1935 Melantrich v Praze.

Umělecká krása básnického díla K. J. Erbena a jeho důležitost pro vývoj české poesie se uznává už obecně. Méně se však dnes vzpomíná na druhou stránku Erbenovy činnosti, na jeho práci vědeckou, která v své době měla velký ohlas a byla vysoce oceňována. Antonín Grund si v své velké monografii po zásluze všímá obou těch stránek a tak podává úplný obraz Erbenova literárního zjevu, velkého hodnotami básnickými a zajímavého sloučením zájmů uměleckých s vědeckými. Takové prolínání obojích těch namnoze protichůdných prvků bývalo časté v době obrozenského klasicismu (u Jungmanna, Šafaříka, Kollára, Čelakovského, Palackého atd.), ale čím blíže k naší době, tím víc ho ubývá a dnes je zjevem celkem vzácným. Za jednu z nejlepších stránek Grundovy práce pokládám právě snahu vysvětliti umělecký i vědecký zájem Erbenův z téhož základu a najíti mezi nimi vztahy, které je spojují v harmonický celek.

V této své knize se Grund drží časového postupu, t. j. podává souvislý obraz životního běhu básníkova a do něho na příslušných místech zasazuje výklad a rozbor jeho literárního díla. Dovídáme se tak mnoho zajímavých a dosud neznámých nebo jen málo známých podrobností z intimního života Erbenova, mládím počínajíc, i z jeho účasti v tehdejších událostech politických. Zajímavě se tu osvětluje původ Erbenových zálib historických, folkloristických a bájeslovných a příčiny rozličných sporů, kterým se ani tento tichý, skromný a taktní pracovník neubránil. Probírá se Erbenův poměr k velkým současníkům, jmenovitě k Čelakovskému, [178]Máchovi a Němcové, a jeho rozvětvené styky s učenci jiných národů slovanských. Krok za krokem takto sleduje Grund život Erbenův a z archivů musejních i farních, ze starých dopisů, záznamů a portretů vyvolává před očima čtenáře živý a dokumentární obraz tohoto »básníka svého srdce a zalíbení«.

Hlavní pozornost životopiscova se obrací ovšem k Erbenově činnosti literární a v ní zase k ústřednímu dílu hodnoty nejtrvalejší, ke »Kytici z pověstí národních«. Každou báseň rozbírá Grund po stránce thematické i formální a snaží se najíti složky uměleckého účinu básníkem zamýšleného. O způsobu Erbenova básnického tvoření názorně poučuje srovnávání hotového díla s původní látkou nebo předlohou. Ukazuje se z něho, s jakým komposičním uměním Erben vytvářel náměty svých básní promyšleným výběrem motivů a jejich řaděním v klasicky dokonalou stavbu. Zřejmý skladebný záměr se projevuje podle přesvědčivého výkladu, v němž Grund rozvádí postřeh O. Fischera, i v uspořádání básní ve sbírce (ve vyd. z r. 1853), neboť vždy dvě básně, první a poslední, druhá a předposlední atd., mají themata paralelní. Z této dvojité korespondence se vymykají toliko dvě básně prostřední (»Štědrý den«, »Holoubek«), a to proto, že básník už nemohl »Kytici« dotvořit: protějškem »Štědrého dne« měla být báseň »Svatojanská noc« a »Holoubek« měl býti středem tohoto cyklu třinácti básní. Jak pečlivě pracoval Erben o slovním výrazu svých básní, naznačují korektury, kterými dával textu definitivní podobu. Tak dosahuje větší vyrovnanosti výrazu tím, že potlačuje častá citoslovce původního znění (na př. v »Pokladu« změnil verš »nás, hle! obohatit žádá« na »jenž nás obohatit žádá«, verš »ha, teď nemáš pro mě vnady« na »nenalézám v tobě vnady« atd.), hledá výraz plastičtější a důraznější (na př. ve »Svatebních košilích« verše »po něm mé celé toužení, bez něho život nic není« nahrazuje verši »u něho život jarý květ — bez něho však mě mrzí svět« nebo verš »jen pojď a pospěš, děvče mé« mění opakováním rozk. způsobu pospěš v daleko naléhavější znění »jen pospěš, pospěš, děvče mé«, a podobně je tomu i v obměně verše »ach budiž mi ty pomocna« na »budiž mi, budiž pomocná«) a j.

Těžkou otázkou při rozboru básní z »Kytice« je, jakým metrem jsou skládány. Obecně se dnes už uznává, že nelze se spokojiti odsouzením prosodické stránky Erbenových básní, vysloveným od Jos. Krále. Erbenův rytmus se nedá měřiti pravidly metriky antické, nýbrž je třeba hledati jeho [179]výklad v básních a snažiti se objeviti metrickou osnovu básníkem zamýšlenou. Proto vznikla theorie, že Erbenovy verše mají po vzoru lidových písní určitý počet iktů s neurčitým počtem slabik nepřízvučných a že tedy všude lze je čísti bez násilí na jejich rytmu a na přirozeném českém přízvuku. V nejnovější době však učinil Jan Mukařovský pokus, vysvětliti Erbenův verš jako obměnu jambického verše Máchova, a jeho mínění hájí v polemické stati namířené proti Grundovi nyní též R. Jakobson (Slovo a slovesnost I, 1935, 218 n.). Grund theorie Mukařovského neuznává, a jak se zdá, má k tomu dost závažných příčin. Je více než pravděpodobné, že se názor Mukařovského na metrickou strukturu verše Máchova a Erbenova ještě změní, neboť nelze na př. o verších »Dalekoť jeho sen umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín« atd. ani sebe duchaplněji interpretovanou statistikou dokázat, že to jsou jamby (tak činí Mukařovský v Čs. vlastivědě 3, 413), a stejně nelze na trvalo obhájit tvrzení, že na př. Erbenovy verše »Umřela panna v době jarních let, jako když uschne mladé růže květ« atd. mají schema pětistopého jambu (t. 414). Proti takovému výkladu, neméně násilnému, než bylo Královo srovnávání s metrickými schematy antickými, staví se i samo elementární české cítění rytmu. Proto nelze se divit, když Grund myslí, že »v případě Erbenově Mukařovský ve své dialektické koncepci vývoje českého verše zašel příliš daleko«, a když pochybuje, že jeho názor o »romantickém jambu« Máchově bude lze přijmouti obecně. Grund se tedy vrací k mínění svých předchůdců a obnovuje theorii o verši iktovém, jakým jsou skládány národní písně. Doklad, že v nich Erben viděl svůj vzor, podává tento citát z Erbenova dopisu: »Národ náš odjakživa zpíval a zpívá po tu dobu, písně jeho jsou hladké, zvučné, rozměru až ku podivu přerozmanitého, aniž kdy potřebí jemu jest jako svědomitému časoměrcovi řeči násilí činiti; jej vede cit a sluch, kdy přízvuku a kdy časomíry náležitě užívati má. V národ se tedy pohřížiti a od něho, a nikde jinde, pravé prosodii české se učiti jest.« Je jasné, že objektivní rozbor Erbenova rytmu musí vycházet především od tého skutečnosti. Cílem takových rozborů je, abychom se mohli těšiti z krás Erbenovy baladické mluvy, jak napsal O. Fischer v svém vydání »Kytice« (1930, 97), nikoli hledati stůj co stůj doklady k theoriím sestrojovaným napřed.

Podobně jako u básní z »Kytice« postupuje Grund i při výkladu Erbenových pohádek. Srovnáním s původními záznamy lidového vypravování ukazuje, jak Erben své náměty [180]pečlivě upravoval, jak zušlechťoval ráz i jazyk svého podání, ale hlavně jak postupně rostlo Erbenovo vypravěčské umění. V prvních pokusech o pohádkové zápisy je jazyk Erbenův ještě neumělý, »sloh je archaisující a tím toporný, miluje dlouhá souvětí s přechodníky a s výrokem na konci věty«, přirovnání jsou násilná a umělá, vzdálená lidové konkretnosti. Po prvé udeřil Erben na strunu čisté pohádkové epiky, jak ji známe z doby jeho zralosti, v pohádce »Zlatovlasá panna«, ale vlastního ducha a kouzlo lidového vyprávění poznal teprve za svého zájezdu na Chodsko, který byl i jinak velmi úrodný pro jeho činnost spisovatelskou. Erben se nikdy nespokojuje pouhým materiálem, jejž nalezne v lidovém podání, nýbrž upravuje si jej podle svého uměleckého cítění a vytváří tak leckdy námět značně odlišný od předlohy. Také slovní výraz lidových vzorů zjemňuje; na př. v chodské pohádce »Jirka s kozú« líčení lidového vypravěče »bülo mesa a všeho dost a jelit až jim z krku lízly« mírní ve znění »bülo mesa, mochůrek a všeho plný košinky, a vodičky plný vědra«, a pod. Četné korektury v rukopise napovídají, jakou váhu kladl na to, aby jeho pohádkový text zněl co nejlidověji. Erben vystihl, že přirozenost lidového vypravěčského způsobu záleží v jeho stručnosti a přímosti; proto vypravuje nejraději v krátkých větách a vyhýbá se dlouhým souvětím, užívá řeči přímé místo nepřímé a pod. Že tak činil vědomě, je vidět z oprav v textu, na př. z toho, když původní větu »poručil myslivec, aby kočí zastavil a čekal« opravuje na »poručil myslivec kočímu: Zastav a čekej!«, atd. Na pohled lehounká, prostoduchá dikce Erbenových pohádek je tedy právě usilovnou prací, trpělivým pilováním a tříbením slovního výrazu. Po té stránce se dnešní pohádkáři stále ještě mohou u Erbena mnohému učit.

Podrobně se obírá Grund také mnohostrannou Erbenovou prací vědeckou, jmenovitě jeho výklady bájeslovnými a díly historickými. Zdůrazňuje při tom Erbenův široký rozhled po literaturách slovanských a hlavně jeho ustavičný zřetel k praktickým potřebám národním. Tento zřetel vedl Erbena především k horlivému vydávání starých českých spisů. Nás však zde zajímá hlavně Erbenův poměr k českému jazyku. Hned na začátku své spisovatelské činnosti se dostal Erben ve styk s Františkem Palackým a z jeho podnětu opisoval k vydání »Historii církevní« Pavla Skály ze Zhoře, spisovatele vynikajícího čistým jazykem. Na něm se Erben učil dobrému jazyku literárnímu a jeho studiem osvěžoval v sobě jazykové cítění, které si přinesl ze svého [181]podkrkonošského kraje. Protože pak i dále byl jednak pro své povolání archivářské, jednak pro své osobní náklonnosti v ustavičném styku s jazykem staročeským, s jazykem lidové literatury a s jazyky jiných slovanských národů, udržoval si české jazykové povědomí v neporušené čistotě a také vynikal jazykovou stránkou svých spisů nad většinu svých současníků. Na správnost jazyka klade vždycky při každém díle literárním největší důraz, ba prvním předpokladem, z něhož se jediné může vyvinouti pravá forma básnická, je mu »dobrý, správný a plynný sloh český«. Jazykových znalostí Erbenových si vážil i sám Jos. Jungmann a r. 1845 navrhl Erbena do jazykové komise při Matici české mezi patnáct spisovatelů »v řeči dospělejších«, kteří by »poklesky v řeči české všeho druhu shledávali, opravovali, rovnali a v Musejníku vydávali«. Velkou účast měl Erben také při vydávání českého překladu občanského zákoníku a při sestavování českého právního a politického názvosloví, jež potom r. 1850 vyšlo redakcí P. J. Šafaříka pod názvem »Juridisch-politische Terminologie für die slavischen Sprachen Österreichs«. Právě při této příležitosti Grund ukazuje, jak se i při tvoření odborné terminologie prospěšně uplatňovaly velké Erbenovy znalosti jazykové a hlavně jeho rozmyslnost a zření ke skutečnosti. Vzor literární češtiny spatřoval Erben u Husa a Štítného, z doby střední si vážil zvláště jazyka Bartoše Písaře a Skály ze Zhoře a stavěl jej nad jazyk Veleslavínův, a to, jak dnes víme, zcela právem. V oceňování starého jazyka šel Erben dokonce až k soudu, že »ve věcech, ježto se týkají vnitřního ústrojí a formy jazyka, spisovatelé nynější nemají žádné své vlastní platnosti a ceny, nébrž každý v tom jen potud jmín býti může dokonalým, pokud se tomu ze starých dobrých spisů byl naučil. A proč nabírati ku pití vody ze struhy, když jí touž měrou z čistého pramene samého dosíci mohu?«

Grundova monografie zabírá tedy velmi hluboko a její cena je stejně v kladných výsledcích, jako v thesích, které budí nesouhlas u jiných odborníků, neboť dává tak alespoň podnět k novému zkoumání a revidování dosavadních názorů. To je vedle Grundova výkladu o prosodickém rázu Erbenových básní, o němž jsme už mluvili, také jeho pokus, přičleniti Erbena k českému národnímu klasicismu proti dosud platnému mínění, jež Erbena bez výhrady řadilo k českým romantikům.

Jednou z nejpříjemnějších vlastností Grundovy knihy je svěží a poutavý způsob podání. Grund se učil slohu u nej[182]vzornějších literárních historiků, jmenovitě u Arne Nováka a Jiřího Horáka. Dovedl se kromě některých výjimek vyhnouti vadám, jež dnes zpravidla vyznačují sloh mladších pracovníků literárně kritických, a v jádře se ukázal stylistou vážným, jemným a hlavně jasným. Některým nechvalitebným manýrám, které v jeho vyjadřování přes to zůstaly, jako je na př. stereotypní, smyslem souvětí neodůvodněné užívání spojky jestliže, -li (»Jestliže existenční ohledy radily Erbenovi straniti se politiky, zúčastnil se zato činně při spolkovém ruchu«, 145, »Známe-li dnes většinu lidových tekstů, jež byly podkladem Erbenových pohádek, nenalézáme v nich těchto bájeslovných předpokladů«, 163, a pod. často) nebo volný doplněk po francouzském a německém způsobu (»Oba státní úředníci ve Vídni nemalého významu, účastnili se činně v literatuře«) a j., autor jistě snadno odvykne, neboť i v jeho jazyce ustavičně pozorujeme snahu o čistotu a dokonalost, kterou tolik cení u Erbena.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 7, s. 177-182

Předchozí Karel Erban: Parataxe v řeči lidové

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1