Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Jiří Haller
[Články]
-
Z obsáhlého hesla bráti třeba upozorniti na vazby, které PS. proti dřívějším názorům přijímá do spisovné normy bez poznámky. Matiční Brus jaz. českého z r. 1894 odsuzoval na př. spojení bráti lék, prášky, bráti si co k srdci, ale PS. s nich snímá podezření nesprávnosti. Tak je tomu i při jiných vazbách, které se někdy pokládají za nečeské, na př. bráti hodiny, lekce, školu a pod. od koho, u koho, bráti nazpět, zpět, nazpátek slovo, slib, žádost s významem »odvolávati, rušiti«, bráti míru (srov. NŘ. XV, 68 n.), bráti si práci s kým nebo s čím ve významu »dávati si práci«; vazbu bráti vrch »nabývati vrchu« označuje PS. za archaistickou. Místo bráti podíl, účast, účastenství v čem, na čem, při čem se doporučuje užívati spojení míti podíl, účast, účastenství. Podobně se za méně správnou vytýká vazba bráti ohled, zřetel nač, k čemu, lépe míti zřetel, [139]přihlížeti k čemu, dbáti čeho. U vazby bráti v počet, v úvahu se uvádí jen význam »míti zřetel, dbáti čeho«. Výraz bráti zavděk se spojuje s prostým 7. pádem (bráti zavděk čím), nikoli s předložkovým pádem s čím. Zřejmé germanismy bráti místo (místo sedati si) a bráti si tu čest (místo klásti, pokládati si za čest a pod.) PS. ani neuvádí, neboť nemají v literárním jazyce dokladů. — K tvaroslovné stránce slovesa bráti třeba připomenouti, že PS. přijímá za správné tvary bereš i béřeš, bere i béře atd., ber i beř (ale ovšem jen beru, berou).
U jména bratr není zvláštních pokynů o skloňování, ale z příkladů, jež jsou u tohoto hesla citovány, je vidět, že PS. beze změny přijímá skloňování množ. čísla bratři, bratrů atd. i bratří, bratří atd., na př. Bratří čeští, Čeští bratří a p. Slovo bratrobijce s významem »bratrovrah« a s doklady z Ehrenbergra a z Podlipské je označeno za archaistické. U hesla bratrský se ve shodě s Pravidly čes. pravopisu rozlišuje psaní na př. Jednota bratrská, bratrský kněz, sbor a pod. a Bratrská bible, t. j. Kralická. Sloveso brázditi má příčestí min. trpné jen brázděn (nikoli též brážděn); podle toho zní i podst. jméno slovesné brázdění (nikoli bráždění). U slovesa brblati lze užívati dvojích tvarů: brblám, brbláš, brblá atd. (podle dělati) i brblu, brbleš, brble atd. (podle tesati). Expresivní sloveso brebentiti je doloženo v několika variantách: brebentiti, brebencovati, brebenčiti (s doklady řídkými, na př. ze Sv. Čecha), brebenditi (rovněž řídké, doloženo ze Šimáčka), brebeniti (rovněž označeno za řídké, s dokladem z Kronbaura) a k těmto útvarům přistupuje ještě lidová obměna breboniti (s dokladem z Holečka). Vedle běžného tvaru brejle je stále ještě živý tvar brýle, stejně jako u příd. jména brejlatý, brýlatý; ale jiná slova od téhož základu mají už jen ej: brejláč, brejlati (peior. »dívati se«), brejličky, brejliti, brejlovec, brejlový. Francouzské zeměpisné jméno Bretagne lze psáti též českým pravopisem Bretaň, gen. Bretaně; příd. jméno zní bretaňský. Muž z Bretaně je Bretonec, žena Bretonka, příslušné příd. jméno je bretonský, na př. bretonský jazyk, bretonština. Místo brevíř doporučuje PS. užívat lepšího výrazu breviář. Slovo briliant lze psáti též brilant (místo dosavadního brillant); tak se píše i zdrobnělina brilantek, briliantek a příd. jméno brilantový, briliantový. Jiné odvozeniny mají jen -la-: brilantin, brilantina, brilantně, brilantní, brilantnost, brilantný (řídké). Jméno Britannie píše PS. se dvěma n (v Pravidlech čes. pravopisu se psalo dosud Britanie), příd. jméno zní ovšem britanský. Podst. jméno brk má druhotvar střed. rodu [140]brko a podobně je tomu i při zdrobnělém slově brček a brčko.
Dvojí tvar mají hesla brlení, brdlení, brlínka, brdlínka a brlínkový, brdlínkový; tvary s d jsou s. v. brdlení, brdlínka, brdlínkový označeny za dialektické. Vedle jména muž. rodu brloh je i útvar v rodě ženském brloha (s dokladem ze Sv. Čecha). Obyvatel Brna se jmenuje Brňan, tvar Brňák je lidový; fem. zní Brněnka. Sloveso broditi má podst. jméno slovesné brodění. Bez poznámky uvádí PS. složený termín fotografický bromolejotisk, t. j. bromolejový tisk. Výraz z mluvy ruských legionářů bronírák nebo bronýrák (obrněný automobil, broněvik) se vytýká za chybný. Archaistický je nomin. brože (místo nč. tvaru brož f., t. j. ozdobná náprsní spona). Archaismem je dnes už také název brt, brtu i brť, brti (hnízdo včel v dutinách lesních stromů); dialekticky se vyskytuje toto slovo ještě ve významu »otvor, oddělení v úlu«. K muž. jménu brunet je fem. bruneta i brunetka. Odborný obchodní výraz brutto se v PS. píše se dvěma tt a poznamenává se k němu, že je rodu středního a nesklonný. Také pravopis slova břečťan se změnil. Pravidla čes. pravop. je dosud psala břečtan. Vedle archaistického 1. pádu břímě uvádí PS. jako tvar běžný v nč. nomin. břemeno a k němu původní skloňování břemene, břemeni atd. i skloňování analogické podle kmenů na -o břemena, břemenu, lok. břemeně. U slova břidil a u jeho odvozenin břidilka, břidilský, břidilství lze psáti první i též s čárkou: břídil, břídilka, břídilský, břídilství. Sloveso bříditi, označené v PS. za řídké, se píše jen s í. Významem třeba rozlišovat stejně znějící slova břidký (archaisticky »měkký, řídký, rozbředlý« nebo »zamaštěný, špinavý, hnusný«) a břitký »ostře nabroušený, ostrý«, potom též »pronikavý, prudký, řízný, jízlivý« a pod.
Sloveso bublati má dvojí časování v příd. čase: bublám, bubláš atd. a bublu, bubleš atd. (podobně jako výše uvedené sloveso brblati). Slova buddhismus, buddhista píše PS. se dvěma d. Dvojí pravopis mají slova budoár a boudoir, budoárek a boudoirek; odvozená příd. jména jsou budoární a budoárový. Zato slovo bufet se píše ve shodě s Pravidly s u a s jedním f, vyslovuje se však byfe nebo byfet; rodu je mužského, ale uvádí se také spojení mléčné bufet (v. mléčný bufet). Stejný pravopis i výslovnost mají slova bufetářka, bufetka (děvče, prodavačka z bufetu), bufetový. K slovům buffa (fraška) a buffo (zpěvák v komické opeře) jsou odvozeniny bufonáda, bufonerie. U slova bůh zachovává PS. dosavadní způsob psaní, t. j. Bůh, Pán Bůh, Bůh Otec, Bůh [141]Syn, Bůh Duch svatý, vok. Bože! atd. v představě křesťanské, bůh, boha atd., bozi a bohové v představě pohanské. Obojí toto pojetí se také projevuje v hojných příkladech ze starších i novějších a nejnovějších autorů, které tu PS. cituje. Podle nich se psává pro Bůh, pro živý Bůh, díky Bohu, chvála Bohu, všeho do Boha, o Bůh ví čem atd., ale i pro boha, můj bože (výraz citového hnutí), nedej bože, bůh chraň, za živý bůh, bůh ví jaký atd. Hesla bůhvíjaký, bůhvíkdo a pod. nejsou uvedena zvláště; pod heslem bůh se píše Bůh ví kdo (co, který, jaký, kde) a pod., je tu tedy zase pozměněn způsob předpisovaný doposud Pravidly. Slovo bukač se píše též s dlouhým á: bukáč, znamená-li lidový hudební nástroj nebo přeneseně tlustého, nadutého nebo povídavého člověka, ale jen bukač, znamená-li ptáka z rodu volavek. Francouzský výraz bouquinista (malý obchodník s antikvárními knihami ve Francii) lze psát i českým pravopisem bukinista. Slovo bulák (přezdívka Chodů) a ženský rod k němu bulka se píší malým b. Název papežské nebo panovnické listiny bulla píše PS. původním pravopisem, t. j. se dvěma l.
Spojka by je výraz z jazyka básnického; v jazyce nebásnickém stojí místo ní spojka aby. Označuje děj své věty sice jako neskutečný, ale možný, na př. Zde je nyní marné, bychom sami dva zloděje hledali (z Němcové), nebo vyjadřuje snahu, úsilí po uskutečnění děje své věty, na př. Hleď, bys vína číš mi dal (z Vrchlického). Tento druhý význam mívá spojka by zvláště ve větách se smyslem účelovým, na př. Přišli by Turci, by loď prohledali (z Holečka). Často vyjadřuje spojka by v jazyce básnickém přání, na př. Ó bych měl sílu dumy Kollárovy (z Vrchlického). Archaistický je význam podmínečný a přípustkový (= kdyby), na př. By staré tety nebylo, už dávno by do světa odešla (z Jiráska); Máme se milovati, bychom i krajané nebyli (z Němcové). Stejně jako spojky aby užívá se i spojky by nesprávně o ději prostě následném, na př. Postranní stezky zjevují bloumajícího chodce jen pro vteřinu, by ihned opět zmizel, zakryt keři a stromovím.
Vedle slovesa bydliti uvádí PS. ve shodě s Pravidly také druhotvar bydleti podle vzoru uměti, se 3. os. pl. bydlejí. K tvaru býlí se připojuje nyní i tvar bejlí, doložený na př. ze Šmilovského, Světlé, Bozděcha, Holečka. U připouštěcí spojky byť se poznamenává, že připojovaná věta má sloveso vždy v třetí osobě a v tvaru příčestí minulého (na př. byť šel, byť smýšlel a pod., nikoli tedy byť jsem byl, byť jsi šel, byť jsme byli, byť jste měli atd.) a že se v takových případech nesprávně klade kondicionál, na př. byť [142]by ho to stálo jmění, správně byť ho to stálo jmění. Několik pokynů o jazykové správnosti dává PS. také při hesle býti. Tak na př. není správné užívati slovesa býti ve vazbě s dativem podst. jména slovesného závislým na předložce k; na př. není k dostání, k spatření, k poznání, k zaplacení, k nalezení, k přirovnání a pod. Neosobní vazba jest (bylo, bude) učiniti co a pod. vyjadřuje přirozenou nutnost, na př. Všem nám jest umříti; jen knižně, archaisticky a namnoze i uměle se jí užívá k vyjádření povinnosti nebo nutnosti jiné než přirozené, na př. bylo mi jíti okolo domu a pod. O doplňkových vazbách při slovese býti PS. praví, že nominativ přísudkového substantiva vyjadřuje vlastnost trvalou, instrumentál změnu stavu nebo přechodný stav. Přísudkové adjektivum má podle možnosti tvar nesložený a je v nominativu; v instrumentálu (tvaru složeného) je jen tehdy, je-li infinitiv býti závislý na slovese majícím u sebe předmět nebo blíží-li se sloveso býti svým významem slovesu státi se, na př. Mladík byl štíhlý holobrádek. Jsem úředníkem při telegrafu. — Před Bohem si všichni rovni jsme. Tys ledová a bezcitná jako kámen. Naučil ho být opatrnějším. Snaž se býti (t. j. státi se) lepším, atd.
U hesla Byzanc se poznamenává, že lépe je psáti Byzantion (vysl. -tyjon), Byzantsko.
Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 6, s. 138-142
Předchozí Jiří Straka: K tvoření slovanských zvláště českých slov onomatopoických
Následující Augustin Jar. Doležal: U nás doma
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1