Časopis Naše řeč
en cz

Hříčky se slovy, zvláště cizími

Josef Beneš

[Články]

(pdf)

-

Cizí slova nebývají pozměňována jen komolením z neznalosti původního znění a lidovou etymologií, nýbrž lidé si často s nimi hrají, zejména s takovými slovy cizími, která jsou podobna slovům domácím. Hříčky s cizími slovy jsou oblíbeny jak v řeči lidové a obcovací, tak i v řeči spisovné a umělecké.

Habešskou válkou se stalo u nás velmi časovým slovo ras. (»Ahoj« měl v 49. čísle reportáž o chytání psů s žertovným nadpisem) V jednom sportovním klubu svému pokladníku, který byl, jak se lidově říká, na pokladnu jako ras, začali říkat ras Kassa. (Več. Č. si.; 10. X.) Habeš je pro svých 60 rasů nebezpečná psům. (Tamže 9. XI. a Hum. listy č. 46.) V »Baladě z hadrů« jsme slyšeli: »Já jsem ras.« »Náčelník?« »Ne, drnomistr.« Hříčka je snadná — habešský titul ras, vyslovuje-li se krátce (vlivem tisku), zní jako české slovo ras. Nechci uvádět zbytečně mnoho příkladů, cituji jen některé: Automobilová značka »Nash« dala podnět k žertům (Ozvěny č. 49, opereta Uličnice); otázce »Was?« rozuměli Kocourkovští po svém; za Rakouska se odvádělo k marině a k Máryně; veselí lidé říkají ševcům botanici; ve V. Mýtě zlomyslníci říkali »šrotbálu« žroutbál (Kalandra, Mezi Kujebáky). Takové hříčky jsou také v jiných jazycích a bývají velmi časové. Za války se prý říkalo: »Aus Verdun wird nichts werden« (Litava, Prof. Bural). V Praze na začátku války vtipkovali o nových červených dvoukorunových bankovkách, že nejsou ani červené (rot), ani růžové (rosarot), nýbrž bankrott (Kisch, Vojákem pražského sboru). Za Badeniho obíhal ve Vídni vtip, jehož jádrem byla hříčka se slovy Pole a Pol. (Machar, »Časové kapitoly«, 1920, str. 11 a »Vídeň«, str. 15; v této knížce se pěkně líčí vznikání vídeňských vtipů). »My Hrbonové«, mluví o sobě muž s křivou páteří v Brodově »Osudném roce« (čes. překladu str. 234); stačila malá změna, a české slovo hrboun z německých úst znělo jako jméno nějakého vzácného rodu. Stejně i »die Belogenen a Betrogenen«, vysloví-li se třetí slabika dlouze a přízvučně, vypadají jako německé názvy národů z řeckých dějin.

[102]Také se tendenčně etymologisuje. K. J. ve Střední škole (XVI, č. 1) napsal, že nový pojem rasismus »se zřením k ukrutnostem z násilí pochází spíše od našeho ras« než od slova rasa. Při těchto slovech pěvce »Zpěvů nejunáckých« se člověku vybaví Havlíčkovy etymologické epigramy, v nichž se slovo jesuita spojuje s ježkem a Rakousko s rakem.

Jiný druh calembouru vzniká spojením domácího kmene s cizí příponou. Dyk v »Tajemných dobrodružstvích A. J. Kozulinova« nazval jednoho občana Lojalinem (před válkou a za války se musela dávat ve školách »lojová« témata), ministr, jenž kdysi byl rebelem, sluje Patolízalov — brněnský žalobce v tom viděl narážku na jednu českou excelenci. Dr. Nováček parodoval ruské tituly oslovením »Vaše přesvoduchoditelstvo«. A tak i při jiných příležitostech bývají často humorně napodobována ruská slova: v Hum. listech (r. 78, č. 46) se vyskytla jména Zapalkin, Trabukin. Je vhodno vzpomenouti, že Heine (o tom Ot. Fischer, Heine II, str. 106 a 133) parodoval jména polská; čteme u něho Schnapphanski, Schafskopfski, Waschlapski a p. Vzorem mu byl patrně Schelmufski, název hrdiny staršího dobrodružného románu; ten název je vzat asi z lidové řeči, z prostředí smíšeného. V Prachaticích jsem slyšel přezdívat (německy) hrbáčkovi »Puklinski« (Buckel = dial. hrb).

Hříčky vznikají také, napíše-li se domácí slovo (nebo skupina slov) cizím pravopisem. U K. Čapka v »Továrně na absolutno« trefně slove americký všudybylský reporter Bill Prittom (kap. XX), papežský tajemník monsign. Culatti (k. XIX); ve Vídni, hlavním městě nové čínské říše, sídlí mandarin Jaja Wir Weana; téže hodnosti dosáhli i čeští vlastenci To-Bol-Kaj a Gro-Ši (XXV).

Hříčky s cizími slovy vznikají sice také v lidové mluvě, zejména velkoměstské, ale nejlépe se jim daří mezi lidmi vzdělanými; zde dosahují největší dokonalosti. Probral jsem jen ty druhy hříček, jejichž základem je stejné nebo podobné znění slova domácího a cizího.

Nejsou jen slova homonymní, ale i celé slovní skupiny; nacházíme je v rozličných vtipných odpovědech a p. Věta zní někdy jako nějaké jednotlivé slovo. Na př. »Dej mi!« žebroní dítě. Odpověď: »Jsou v komíně!« Ve 32. kap. 4. knihy českého překladu Rabelaisova »Života G. a P.« (přeložila Jihočeská Theléma) čteme: »… k legraci měl schránu s vatou«, ač vlastně jde o »schránu svatou«; je to nápodoba Rabelaisovy hříčky s větami »il se jouait es cordes des ceints« = dělal si šašky z řeholníků (provazy opásaných) a »il se [103]jouait es corps des saints« = z ostatků svatých. (Viz Šafářovy a Rejlkovy »Poznámky a vysvětlivky k Rabel. knize… «, str. 226.) To jsou hříčky se stejnozvukými slovními skupinami téhož jazyka.

Oberpfalcer (Č. vlastivěda III, str. 331) zaznamenal, že věta z vídeňské odrhovačky »Toni, du kommst mir so damisch vor« byla argoticky obměněna v »Nando, ty si ta myš fórová.« Není to překlad, upravovatel chtěl zachovat — byl zřejmě typem akustickým — původní znění. Záturecký (Slovenská pořekadla a úsloví, str. 267 — upozornil mě na to p. doc. Šmilauer) uvádí »některé převráceniny vět«: Bou u nás neprékor. (Bonum mane precor.) Miško u Tily duí. (Miskuit utile dulci.) Motúz zo zrebí. (Est modus in rebus.) Zabijem ti pavúka. (Sapienti pauca.) Latinské věty jsou zde, co se zvuku týče, žertovně napodobeny slovenskými, jež se jim více nebo méně podobají. Na str. 268 uvádí Záturecký mezi cizími výrazy, které si Slovák »výmluvě své přiměřeně mění«, také Mi doprajem rechsum, což je zkomolení povelu Mit doppelten Reihen rechts um (povely se vyslovují rychle, nejasně); zde zkomolení je podepřeno lidovou etymologií.

V »Temnu« (kap. XXXI) vybízí pan Globic studentíka, aby rychle říkal: »Pietatem ama.« Smál se mu pak, že řekl: »Pije táta, máma.« Tato hříčka je dokonalejší. Jinde u Jiráska (U nás I, kap. XLVIII) zlobí boušínský farář hocha: »Jak ti chutná němčina? Vozystrkajven« (= napodobení nějaké věty v broumovském nářečí — začínala by spisovně: »Was ist der… «). „A latina pak — až budeš konjugirovat »craduslio, craduslivi, pasucro, pasucravi«.Tento známý žert vznikl tak, že si nějaký čtverák vymyslil slovesa craduslio a pasucro, aby jejich perfektem, které zní jako české výrazy kradu slívy, pasu krávy, škádlil studenty. (Pozn.: V revui Caesar volali do telefonu: »Halo, halare, halavi, halatum.«) Střední škola je prostředím, v němž se slovním žertům velice dobře daří. Jeden historik spojuje slovo Kambyses s větou »Kam by ses (namáhal)«; tak nějak prý kněží odvraceli tohoto dobyvatele od tažení. Podobnou pomůckou si lze pamatovat i jméno přízvuku circonflexe (sirkou fleks) a výslovnost francouzských tvarů l’oeuf les oeufs (lev leze).

Nejen škola, ale i latinská kuchyně skýtá příležitost k rozličným žertům. V Prachaticích posílali aprilem pro oxtradium; to slovo není název léku, ale nářeční výslovnost věty Ochs, drehe dich um. Čtveráci v tomto smíšeném městě [104]slyší při litaniích místo »Erbarme dich unser!« »Herbávnej Honza«.

Kdysi jsem slyšel hebrejský počátek bible — v přepisu: Berešít bará… — parodovat v »Bere žid barák«. Čtverákům není nic svato. Je známo, že heslo císaře Františka I. — je prý také na vídeňském zámku — »Justitia regnorum est fundamentum« bylo s úmyslem poněmčeno v »Just regnet’s aufs Fundament«. Pyšné rčení »Praga est caput regni« s politickým záměrem zparodovali v »Prag ist caput wenn’s regnet«.

Dokonalým příkladem parodie cizí věty je jedno z 29 dvojverší Havlíčkova Jezovitského marše: Libera nos a malo sedum liber masa málo. Česká slova jsou nápodobou jedné věty z latinského Otčenáše. Havlíček, poněvadž latinská věta není u něho v poměru odporovacím, cituje ji bez spojky sed. Jen když si uvědomíme text tak, jak je v latinském Otčenáši, pochopíme vznik žertu: … sed libera nos a malo = sedm liber masa málo.

Zdá se však, že je tato hříčka svým původem lidový, dobromyslně škádlivý šprým. Kdo ví, není-li jejím původcem nějaký zralejší ministrant.[1]

Abych ukončil: Vlasta Burian nenapodobuje jen hlasy zvířat a jodlování, ale napodobuje českými slovy i cizí jazyky, přecházeje nenápadně z jednoho do druhého (vtrušuje také opravdová cizí slova do napodobené cizí řeči). Němci prý mají básničky, které znějí jako řecké, ač jsou utvořeny ze slov německých.

Jak je z mého pokusu vidět, hříčky s cizojazyčnými větami jsou podobny hříčkám s cizími slovy; nedbá se »slovních hranic«, značná volnost je umožněna rychlým mluvením a ne dosti jasnou výslovností.


[1] Soudil bych tak podle vypravování ve Wenigových »Obrázcích ze staré škoIy« o ministrantských zkušenostech. Ministrant myslí, že se v rorátní antifoně »Ecce Dominus venit« mluví o Indii, poněvadž se v ní říká »et erit in die illa lux magna (str. 168); při pohřebních obřadech místo »Erue, Domine, animam eius!« zpěváci knězi odpovídali »Mrmrmrmr mé-jus« (179). Také domácím slovům, jimž nerozumějí pro jejich abstraktnost nebo odlehlost, vkládají děti význam bližší svému chápání. Podle Autratova vypravování v knize »V. Outerek na studiích« říkal pětiletý Toník při modlitbě: »Posvěť semeno tvé« a »na Šibeníku« (= lesík za městem) místo »našim vinníkům«, »pod koňským Pilátem« (str. 38).

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 4-5, s. 101-104

Předchozí Josef Janko: Ćuprija, cumploch a zase Čupr

Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1