Lidové výrazy

[Drobnosti]

(pdf)

-

(NŘ. XIX, 60) Ze sbírky p. říd. uč. F. Jirsáka z Dobřenic otiskujeme další ukázky (v. NŘ. XVIII, 284). Příklady jinak neoznačené jsou z Dobřenic. — Hospodyně se mrzí na hosta: Vý ste jidec! Sní toho jako vrabec! — O dítěti, které křičí nebo hlučně pláče, říkají: Ten má jedák! — V Kratonohách se kolem r. 1890 říkalo kozenčí chlívek, pra[74]senči chlívek, husenči žrádlo, kuřenči žrádlo; též v Dobřenicích se tak někdy říká. — To ste si neměla kupovat, to je poušťavá látka (t. barva pouští). — Tam maj mizerny pole. Je to tam samá vátina (vátý písek), lautr samej písek. — To je teď ve městě líček (léček) na peníze! — O dobrém najedení se říkává: To sem si pošpik, pošťáb, vošatil žaludek! — To je milijón dobry (velmi dobré)! — Naťuknutý hrnek sákne. — Umyté nádobí se nechá osáknout. — Děti se cákají ve vodě. Při jídle cejkají, pocejkají stůl. — »Podívej se, jaks to rozcejkal, ty cejko!« — Ta se kepí! říkají o nastrojeném děvčeti, které se koketně a domýšlivě kroutí a nadnáší. Je kepivá. — Dítě je cupáním unaveno, ušajdalo se. Matka ho lituje: To je malej šajda! — Máme dva pejsky: Jeden je bílej straka, druhej černej straka. — Byla tam (u muziky) jen samá pádel (výrostkové, chudší »střída«, chamraď). — Vobilí plnej špejchar, a nejni s tim zahnuti (nejde na odbyt). — Prší-li v době, kdy obilí kvete, nezúrodní se všechny kvítky a v klase se některá zrnka nevyvinou; rolník to pozná, jede-li palcem a ukazováčkem po klase. Říká, že žito přeskakuje nebo že je pilovatý, zubovatý. — Uďáli sme si, že se večír sejdeme, ale von mě lejk, lejknul (nedostál v slovu). Slíbil mně, že mně nechá (pole pronajme), a teď mě lejk. Von ňáko lejká (zanedbává milenku, zamýšlí přerušit známost). — O rodinné různici se říká: To tam měli vejšku, tam byl velkej laudámus! — Vzal ho do vejšky (obehrál ho). — Ve významu »lakotit« se říkává škňořit, chramolit. Ta naškňořila peněz! — R. 1890 se v Kratonohách říkalo po sou dobu ve významu »posud«. — Zábradlí u lávky nebo u cesty nad srázem říkali r. 1875 v Dobrušce mádlo. — Pleučata se jmenují větší selata krmená plevami. Vodstáuče je odstavené tele. Kuřice jsou nedospělé slepičky. Kohouťata jsou malí kohoutkové. — Bude von mně něco vyřihovat (vyčítat), ta-kovej vejřiha! (Zaslechnuto asi r. 1875 v Dobrušce; v Kratonohách v témž významu říkají vyhoudat, vyhudovat, vyslipovat: Budeš ty mně něco vy-houdat, vyhudovat, vyslipovat!) — Babička vypravovala o svém vnoučkovi, jak je slaboučký, tichounký, ani prý hračky nerozláme. Bylo by jí milejší, kdyby to byl ňákej buřata (rozpustilec) (Chlumec n. C.). — A. To je hezkej pejsek! B. I moc po něm nejni. Je to takovej šteminek. — Má štemy říká se o člověku, který vychytralostí, podskokem chce dosíci nějaké výhody. — Babička napomíná plačící děcko, ukazujíc na obrazy svatých: Přestaň už cabit, svatáčkove se na tebe divaj! (cabit = plakat; cába rozca-bená, cabicar = plačtivé dítě) (Kratonohy, asi r. 1890). — Rozhajda roz-hajdaná (nedbale ustrojená žena) (Kratonohy). — Nestóji to věčně věkum za tu zlost. — Ležela sem jako Lazar, a žádnej se na mně ani nevohlíd (nenavštívil mne). Je vobklíčenej, léži pádem (nemocen). — Ve Švihově na Chrudimsku místo kolébky měli pro dítě hejpovačku. Byla to loktuše přivázaná ke dvěma kroužkům, jež byly zavrtány do stropního trámu. Do loktuše vložili dítě s peřinkou a hejpovali je (houpali). I obyčejné houpačse, jakou si děti váží na stromy a p., říkali hejpovačka. — V Dobřenicích hourá matka kočárkem, t. j. pomalu sem tam jím pohybuje, aby uspala dítě. — Při jídle jsme nesměli bimbat, hejrovat, kejklovat nohama. Kdo [75]tak dělá, kope rodičům hrob. V Kratonohách kejklovačka = trdlovačka. V Dobrušce se říká: Dělá kejklzoky (hlouposti jako kejklíř). — To byl dobrej kejkl (řezník dobře koupil). — To je zrouna proti Pánubohu, co se teď děje, dyť to už ani nejni souci (t. j. jsoucí, není možná to vydržet; Dobruška). — Čas se udává často podle polních prací, na př.: Vloni vo řepách pršelo. Vod votau do řep skoro nesprchlo. Letos vo třešních, vo votavách sme se vypotili (t. j. když se trhaly třešně, sklízela otava). — Vyšlapuje si jako delechtór (Kratonohy). — Kouká jako kůtě devátej den, jako zajic na novej sních (udiveně) (Kratonohy). — Tancuje jako dyž kozu zebou nohy (hopsá). — Nevjéřim mu ani co se modli. Nevjéřim mu ani pozdraveni. — Ten řekne praudu jen dyž se zmejli. — To je všimajici člověk, vši ho sežérou (slovní hříčka). — Poušti se vod lavice (mladík začíná chodit do hostince, za děvčaty). — Je vdaná na půl kola (žije s mužem neoddána). — Co komu svědči, to ho fleči. — Čert houby ví, co Pámbu dá. — Jak sem koupil, tak prodávám (povídám jen to, co jsem slyšel). — Pámbu stvořil holky a čert spolky (Dobruška 1875). — Trefila slepá do vrat (potkalo ji štěstí, dobře se vdala). — O lásce vojákově se říkalo v Kratonohách (1890): Kde večeře, tam milá, kde snídaně, tam jiná. — Dělník uvažuje o chladném dubnu: Snad už bude konec sjeta. Dyť je to, jak ta Sibyla povidala, že bude zima zimu stíhat. Do žni zima a vod žni nanovo. — Babička naříkala nad dcerou: Přišlo to na ní, jako dyš to na ní hodi. Doktor nám dával náději a už sme mysleli, že to vyhraje, ale zatim do tejdne dělila smrtí. — Babička belhající se o holi na trávu si stěžuje: Ach milej zlatej, já už nikam nemůžu, mám tu zchváceninu svalenou tadyhle pod kůtkama, ráno se nemůžu na nohy postavit. Ale pomozme si! Mám tu kozu a tak ji musim kousek trávy sehnat. Von Vinca mně to pak vodnese, až přijede z Hradce. Vjédi, von tam jezdi na práci, k zednikum. Dyby von se voženil, přeci bych si trochu vodpočala, ale von se k tomu nemá. Já bych už potřebovala bejt tam za bílou zdi. — Pisatel potkal dědečka ze sousední vsi, s nímž se už dávno neviděl, a ptá se ho: »Co děláte, že se tu ani neukážete?« »Tak po vůli bóži. Za jedno mně už ty nohy nesloužej, a pak — co tady? No né? Čekám, až si mě svatej Kliment zavolá (kostel v Dobřenicích je zasvěcen sv. Klimentu), a pak se sem vodstěhuju na věky.« — Dva staří dělníci se potkali. A. Taky do práce? Taky do práce? Mně se zdá, že ste už taky přejitej (sláb). B. Milej brachu, jak už jsou dje šestky (66 let), už to nejde. — Jak se závidí: To je věk! To sou časy! To máte herbábny časy! Aspoň tejden před smrti bych se tak chtěl mit. Až se po druhy narodím, na inyho se nedam. — Mám u něj pět stovek, ale nebudu na ně nigdy koukat. Copak si na něm vemu, dyž má jen tělo a duši? A tak vo ty peníze utřu hubu.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 2-3, s. 73-75

Předchozí Krapet

Následující Racčí hnízdiště