Několik slov o Blahoslavově Mluvnici české

Jaroslav Vlček

[Články]

(pdf)

-

Část další.

Druhá, stručnější část promlouvá o metafoře, v níž Blahoslav spatřuje zvláštní sílu a ozdobu jazyka. »Mluvení nebo psání, kteréž jest tou figurou jako pokropené,« praví, »bývá příjemné, milé, živé, hýbající a právě lidskou mysl maluje«; jako malířský výtvor na plátně je prý vlastně mlčící báseň, tak metafora je prý jako mluvící obraz.

Bývá »slušná« i »neslušná«. Slušně pravíme o pacholíkovi pomalém, že »leze jako moucha z pomyjí«, nebo o sedláčkovi: »vodřel ho ten jeho ukrutný pán co lípu«. Ve rčeních neslušných, pro ušlechtilý vkus urážlivých, třeba často »velmi vtipně vymyšlených a mistrovsky složených«, libují si sedláci v krčmách; i přírodní stavy nebo výkony lze vyjádřiti metaforou zjemnělou (zvrací-li někdo, »zkuckal se«; trpí-li kdo větry, »ztratil hřivny« atd.). Prostá a přece vzácně jadrná mluva biblická budiž zde naším vůdcem: [42]»Já jsem cesta, chléb, voda života, vinný kořen«; zlí lidé jsou »planety, hvězdy bludné a oblakové bez vody, stromové podzimní«.

Třetí kniha přídavku Blahoslavova má za předmět »Příhodné užívání slov některých cizích jazykův«.

Blahoslav, jako humanistický věk jeho vůbec, cizím slovům přeje; jsou mu nositeli nových pojmů, proto jazyku obohacením a ozdobou. »Pěkné barvy«, praví, »ještě zlatem bývají prosazovány a jakž zlatníci říkají šmełcovány, a krásné sukně kraššími věcmi aneb dražšími premovány anebo krumpovány bývají. Zlatá koruna drahým kamením náleží aby se stkvěla a louka rozličným kvitíčkem prokvítała«… Sluší to však činiti umírněně a vhodně: sedlákům, vojákům, dvořanům, literátům, měšťanům, každému stavu a zaměstnání předkládati lze cizí slova pouze z oboru jeho vlastního. Káže-li někdo prostým kopáčům a řekne-li: »Jaký słachtordnung Kristus Pán učinil proti ďáblu?«, je prý to nemístné, poněvadž nemá před sebou vojáků. Naproti tomu před dvořáky (to jest dvořany) bez ostychu prý lze užívati slov: »korfyršt, maršáłek, heytman, truksas, štołmistr, hofmistr, kuchmistr, mustrovati« atd.; před žáky: regula, forma, perifrasis; před literáty a měšťany vzdělanými: monarchia, kroniky, Deo gratias; před křesťanskými posluchači: apoštol, farizeus, publikán, majestát; před lékaři: puls, konfekt, traňk, purgací atd. V takových případech marně bychom se hmoždili překládáním cizích slov do češtiny (cizí »patriarcha« na př. je obvyklejší než domácí »arciotec«, jenž prý příliš upomíná na »arciblázna« nebo »arcitroupa«). Naopak zase podle mínění Blahoslavova hyzdí a ochuzuje řeč, kdo obvyklé, známé pojmy a staré, dobré jejich názvy domorodé označuje cizími. Blahoslav kárá obraty: »Dej sem hantuch!« »Zač to farkle?« »Daňk [chválu] obdržeti« atd. Zamítá všeliké ty processy, recessy, impugnace, relace, exponování, mutování a j.; to prý je tak, jako kdyby hospodář cizími názvy nahrazoval slova píce, ztuchlé nebo snětivé obilí, pouchle atp. Toliko Čechům řemeslníkům, na př. soukeníkům, truhlářům, zámečníkům, Blahoslav dopouští cizí jejich názvosloví technické jako nutné zlo; není prý proč jich následovati, [43]»nechť sobě hlédají, chovají tam ty své štospaňky, verkpaňky, pušpámy, šłahárně, hoblíky, hamerle, pemerlíny, plocky etc.«

Kniha čtvrtá díla Blahoslavova se zabývá figurou enallagé neboli rozličnými záměnami slov, pádův a hlásek, kterou doplňuje část pátá, nadepsaná »O některých figurách menších«. Podrobnosti jejich zde pouštíme a všimneme si už jen dvou oddílů posledních.

Nad jiné zajímavá je kniha šestá: sbírka obratů na vzor a na výstrahu a výčet nejlepších podle mínění Blahoslavova spisovatelů našich, hlavně bratrských, starých i vrstevníků. Podává tím čtenáři měřítko, poněvadž prý »některé knihy české tak sou špatně, ničemně, ba ať tak dím troupsky sepsané, že… mnohé z nich aby kdo čacký čísti měl, nejsou hodné«. Proto vypočítává knihy, sepsané »pravou a dobrou češtinou«.

Řeč Konfessí i Apologií bratrských a celkem také starší bratrské kancionály Blahoslav doporoučí. Mluva z počátků Jednoty, už podle příslušnosti své ke stránce »větší«, která nauk Bratří původních se zříkala, nedochází Blahoslavovy pochvaly. O Petru Chelčickém praví pouze: »není zlý Čech«; o češtině Řehořově a br. Matěje Kunvaldského soudí, že jest »prostá velmi«; br. Lukáše dokonce nazývá »nevelmi dobrým Čechem«, poněvadž prý »více latiny následoval než slušelo« a »nětco i od němčiny překážek měl, nebo rodem byl tam, kdež mnoho německy mluví« — psal prý nejasně a nepříjemně.

O Augustovi Blahoslav má mínění rozdělené. Co prý skládal před vězněním křivoklátským, »vše bylo velmi dobrou češtinou psáno«; měl vtip, ducha i výbornou pamět a pilně čítal dobré spisy české. Nicméně i tou dobou sloh jeho již je příliš vášnivý nebo asijsky měkký nebo zase strojeně starožitný. Ve vězení dlouhém pak, jak důmyslně vykládá Blahoslav, Augusta ztěžkomyslněl, měl málo světla i papíru a skrovně příležitosti psáti, a čítal pouze z jedné knihy: z latinské vulgaty; proto sloh Augustův z doby té je příliš stručný, drsný a tvrdý a jest pln obratů latinských.

Br. Červenku Blahoslav chválí jako šťastného řečníka. O všech věcech obyčejných uměl prý promlouvati způsobem novým a ušlechtilým, tak že příjemně se poslouchalo také sluchu bedlivému [44]a soudnému. Jakmile však sedl a napsal, co mluvil, přihodilo prý se mu, co »se stává zlata při potocích hledajícím a zemi nebo prsť přepírajícím, kteřížto v drahné hromádce prsti anebo hlíny maličko zlata nalézají«: »bene collegit, sed non bene elegit«. Směšoval jazykové živly české i moravské, slova polská a mazovecká, podle toho, kde právě pobýval, a také živel český u něho je několikerý: řeč lidová a všední (»sedlská« a »verštatní«), zastaralá (»starosvětská«) a proniklá latinou i řečtinou, čehož všeho Blahoslav uvádí příklady. Proto jazyk a sloh slavného řečníka byl neslavný a nehoden následování.

A takovým způsobem Blahoslav probírá a hodnotí i staré naše spisovatele nebratrské. Cokoli psal, soudí Blahoslav, krom archaismů dnes už nepřípadných pěkně a dobře psal M. Jan Hus; poněm Viktorin ze Všehrd; Řehoř Hrubý z Jelení, »kromě že ortografí není velmi způsobná«; Oldřich Velenský a jiní. A zase řeča sloh nejednoho z vrstevníků jejich, na př. Klimenta Bosáka, je příliš neumělá nebo přímo nevzorná. »Grammatika« Blahoslavova soudí pronikavě a se vzácným porozuměním.

Příště ostatek.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 2, s. 41-44

Předchozí Josef Zubatý: Zrazovati, zrážeti, odrazovati

Následující Miloš Weingart: Slovník jazyka českého