Poznámky k některým místním názvům na kladském pomezí

Jaroslav Franke

[Články]

(pdf)

-

Na nových českých mapách se vyskytují v místních jménech kladského pomezí některé chyby, které vznikly nedopatřením nebo nedostatečnou informovaností kartografů a které by se měly opravit, aby byly v souhlase s názvy, kterých odedávna užívá lid a z nichž některé jsou i na mapách starších.

Pro německé lázně Reinerz správný český název (na rozdíl od českých osad zvaných Dušníky, množ. č.) je Dušník, -a, jedn. č. (nikoli Dušníky). O tom svědčí tyto věci:

a) Český lid v pohraničí říkal vždy »do Dušníka, v Dušní-ku«, jak vím také z vlastní zkušenosti. Říkal tak děd i babička (v Mezilesí) i matka, která se v Dušníku učila německy. Otec měl v Olešnici hostinec, kde se v létě téměř denně stavovali čeští sedláci jedoucí do Dušníka pro vápno a selky nesoucí do lázní máslo a vejce. Neříkali jinak než »do Duš-níka«. (Řekne-li někdo, mluvě o těch lázních, »do Dušník« a »v Dušníkách«, zní nám to tak, jako kdyby někdo řekl rakovnickému občanovi, že jde »do Rakovník«. — Turistu tá-žícího se po cestě »do Dušník« pokládal olešnický Čech za Němce a divil se jeho čisté výslovnosti: »Čech by přece řekl ‚do Dušníka‘!«).

b) Název Dušník, jedn. č., je ve všech starých listinách, ve všech knihách a na všech mapách téměř do konce min. století, což by snad v Praze nebylo nesnadné zjistit. Z toho, co mám po ruce, budiž uvedeno: F. J. Vaváka Paměti, vyd. Jindř. Skopec, Praha 1907, část I, str. 104, k roku 1779: »26. ledna poručení do Kouřimě přišlo, aby se všecky fůry s magacínem již do Náchoda a do Dušníka, jenž v hrabství leží, posílaly a obracely.« (V rejstříku je již »opravený« název Dušníky.)

Tomek, který zvláště přesně dbal starých názvů, má rovněž Dušník, na př. na mapě »Země české od časů Karla IV. [12]do války třicetileté« v knize Děje král. českého, vyd. jubil. 1898.

Školní nástěnné mapy Schobrovy, které jsou téměř na všech středních školách, mají rovněž název Dušník (mapa Čech a mapa Moravy a Slezska).

Mapa okresu náchodského, vydaná u Vilímka, má dosud název správný.

Školní atlas Kozennův, zprac. Jirečkem, měl rovněž správný název Dušník, teprve Kozenn-Metelka má tvar Dušníky. Myslím si tedy, že to nedopatření dr. Metelkovi proklouzlo. V našich končinách nebýval a »Dušníky« jako název českých osad byly mu běžnější. Snad nahlédl do Naučného slovníku, v němž je chyba: Dušník (lázně) je tam prostě zkratkou D. přiřaděn k heslu Dušníky. Z atlasu se pak Dušníky (jako každá novota) rychle šířily jinam, když byly kryty autoritou Metelkovou. Odtud patrně jsou také Dušníky u Jiráska (»Z mých pamětí«). (Z Hronova lidé nechodili do Dušníka, nýbrž do blízké Chudoby.)

Zajímavé je, že také nová nástěnná mapa Polska, vydaná v Polsku po převratě, má správný název Dušník (ovšem polským pravopisem Dusznik). Před válkou bývalo v Dušníku mnoho Poláků, kteří se stýkali s Čechy přicházejícími do lázní.[1]

Polomy, nikoli Polom. Opačná chyba je na mapě voj. zeměpisného ústavu i na turist. mapách při jméně vesnice ležící mezi Olešnicí a Sedloňovem. Čechové vždy říkali a dosud říkají Polomy (»z Polomů«, »jdu na Polomy«, »byl jsem na Polomech«). Němci říkají »Pollom« (tak je také na rakouské mapě) a upravovatel české mapy užil názvu německého místo českého. Snad při tom také působilo to, že se zeměpisné jméno »Polom« vyskytuje jinde v čísle jednotném (na př. Velký Polom). — Mapa bývalého, nerozděleného okresu novoměstského (v měřítku 1:25.000) a Vilímkova mapa mají správné »Polomy«.

Panský, nikoli Panské. Nad horní Olešnicí je na hranicích kopec (776 m) německy zvaný »der Pansker«; na mapě voj. zem. ústavu je Panské, což žádný Čech neříká, místo správného Panský (t. j. kopec). (Dialekt.: »Celej Panskej je holej.«) (Podobně asi je s místními jmény Dlouhé, Sněžné, Bystré, Deštné; lid vždy říkal a říká dosud: »Dlouhej«, »celej Sněžnej«, »ten Dešnej je náramně dlouhej a roztáhlej«. Z toto je něm. »Deschney« [jako »Schlaney« = »Slanej« u Ná[13]choda]. Poslední jméno je na českých mapách psáno správně: Slaný.) (Nepůsobilo snad při té změně to, že v němč. jsou místní jména neutra?) Na českých mapách turist. je jméno jmenovaného kopce již opraveno: Panský.

Stenka. Mezi Olešnici a Polomy je kopec (752) Němci zvaný Stenkaberg (na rak. mapě Stenka B.). Upravovatelé české mapy pokládali patrně název Stenka za správné české jméno toho kopce (na malé mapě okresu novoměstského je z toho přímo udělána Stěnka); je to však zkroucené české jméno majitele pozemků ležících na tom kopci. V Olešnici, která byla původně česká, jsou četná původní česká jména, která si Němci všelijak upravovali, zvláště v dřívějších dobách, kdy své jméno málokdy psali nebo kdy vůbec neuměli psát. Česká jména na -ek dostávala koncovku -ke (na př. Šrůtek — Schrutke); to se stalo také při jméně »Stoněk«, psaném »Stoniek« nebo »Stonek«: »Stonke«; ze slabiky »Ston-« se stalo »Sten-« a ze Stoňka se stal »Stenke« (vysl. Štenke). Koncovka -a má podobný význam jako -ův. Stenkaberg je tedy vlastně Stoňkův kopec; dnes se píší Stoňkové »Stonjek« (vysl. Šton-jek s tvrdým n), a kdyby ty pozemky náležely dosud nějakému Stoňkovi, říkali by Němci dialektem »Stonjeka Berg« a česky bychom řekli »Stoňkův kopec«. Dnes však vypadá jméno »Stenke« jako odlišné od jména »Stoněk«, a kdyby se mělo jméno toho kopce přeložit, musilo by se snad říci »Stenkův kopec«. Nebo by bylo lépe ponechat německý název, jak to činí Češi v Olešnici; neříkáme tam totiž jinak než »Štenkaberk«.

Na kopci. Steinberg u Polomů, na němž je myslivna, je označen názvem Na kopci. Název ten jsem nikdy neslyšel, ač po těch místech chodím přes šedesát let. Zeptal jsem se tedy domácích lidí, kde se říká »Na kopci«. Odpovědí byla otázka: »Na kterém kopci?« Kopce tam jsou kolem dokola, Steinberg naprosto nevyniká, naopak, je spíše na úbočí horstva, které stoupá za ním směrem k hranicím. Když jsem na to místo ukázal, dostalo se mi odpovědi: »To je Štajnberk.« Závada ovšem není v tom, že se tomu místu dalo české jméno, ale v tom, že to jméno je nevhodné. Německý název odlišuje to místo od ostatních kopců: bylo tam zvláště mnoho kamene.

Ostruží. Rovněž nevhodný překlad je »Ostruží« (Kratzbeerstein) na turist. mapě. Na Vrchmezí jsou tu a tam skály a lid jednu z nich nazval Kratzbeerstein podle ostružin, které tam patrně kdysi hojně rostly; dnes je tam samý les. V českém překladě skála zmizela. Lid jména Ostruží nikdy neužíval a neužívá; říká se obecně »Kratzbeerstein«.

[14]Špičák. Nepřeloženo zůstalo naproti tomu na mapě voj. zem. ústavu jméno vrchu »Spitzberg« u Šedivin, ačkoli lid teď užívá také českého názvu »Špičák«, který je i na mapě turistické.

Vlčinec. Zbytečně je vynechán český název lesa mezi Polomy a Lužany, který na rak. voj. mapě byl označen chybným něm. názvem »Witwei«; mohla by vzniknout domněnka, že si upravovatel mapy s tím jménem nevěděl rady a raději je vynechal. V dávných dobách bývali v tom lese vlci, a proto jej lid nazval »Vlčincem«. Němci říkají dialekticky Wölwei (výslovnost ö se blíží »ü«); kartograf si asi zapsal »Wilwei«, a z toho se písařskou chybou stalo »Witwei«.

Chytačka (!). Na mapě »Jiráskova kraje« (nakl. Ed. Fastr v Lounech) má známý hostinec »Schnappe« (v horní Olešnici blízko hranic), jejž Čechové nikdy jinak nenazývali než »Šnapa«, nemožný název »Chytačka«. Název ten má původ v špatném vtipu. Kdysi se totiž u piva hovořilo o tom, z čeho asi vznikl název »Schnappe«, a byla vyslovena domněnka (naprosto problematická), že tam finanční stráž chytala podloudníky, a že tedy Schnappe pochází od slovesa »schnappen«. K tomu dodal šprýmař: »Kdyby tomu tak bylo, měla by se tedy Šnapa nazývat po česku ‚Chňapačka‘,‚Lapačka‘, nebo, kdyby to znělo příliš sprostě, ‚Chytačka‘.« Patrně se pak o tom někde mluvilo, někdo to vzal za bernou minci a teď se po době tak dlouhé ten nešťastný vtip objevil dokonce na mapě. Měl by odtud zase co nejrychleji zmizet.

Příkladem, jak se mění místní názvy podle pouhého osobního zdání, je také Běloves u Náchoda. Lid říká dialekticky »Bilouec« (v muž. rodu), »do Bilouce«, v starých listinách v náchodském archivu píše se to jméno všelijak, nejčastěji »Bílejovec« a od 17. stol. »Bílovec«; vždycky však »-vec«, nikdy »-ves«.[2] Podle toho je jméno té obce vlastně Bělovec (nebo Bílovec). Nebožtík prof. Ertl také poukazoval k tomu, že by ten název, kdyby v něm opravdu byla ves, spíše zněl Bílá ves.

Uvedených chyb si u nás všiml mnohý a říkalo se, že by se mělo zakročit, aby se to opravilo; ale, pokud vím, nestalo se nic; proto ty věci uvádím zde. Možná, že se podobné chyby vyskytnou také jinde, zvláště na rozhraní národnostním, a proto neuškodí, když se na to upozorní.

Kartografové by měli být opatrní, když mění starý název nebo když zavádějí nový. Tomu, kdo místní jméno nezná z vlastní zkušenosti, nevadí, když se změní jednotné číslo [15]v množné nebo obráceně, a zdá se mu, že na tom mnoho nesejde. Pražanovi neznajícímu náš kraj by nevadilo, kdyby se místo »do Bražce« a »do Vrchovin« řeklo »do Bražec« a »do Vrchoviny«; ale jaký je rozdíl v takové záměně, viděl by hned, kdyby se stala u jména obecně známého a kdyby někdo řekl, že jede »do Pardubice«, »do České Budějovice, »do Táborů« a p.

Ze jmen shora uvedených je vidět, že někdy je potřebí informace přímo na místě. To pro odborníka v Praze je obtížné, někdy snad nemožné. Myslím tedy, že by se mu jistě ochotně přispělo, kdyby se obrátil k odboru KČST., v jehož okrsku by to místo bylo. Aby informace byla co možná spolehlivá, je potřebí dotazovat se lidí starších, dlouho v místě usedlých. V území národnostně smíšeném často nestačí tázat se českých státních zaměstnanců, učitelů na menšinových školách a vůbec lidí, kteří do těch končin přišli teprve po válce, neboť ti v pochybnostech někdy teprve hledají poučení na mapě. Dochází pak k tomu, že se kartograf, kterému proklouzlo nedopatření nebo který vůbec nebyl dostatečně informován, stává rozhodující autoritou a poráží správnou věc. Oprava chyb je velmi žádoucí a většinou velmi snadná — stačí ubrat, přidat nebo změnit jediné písmeno. Z toho, že některé chybné jméno je na mapě třebas i delší dobu, nevyplývá, že by tam musilo zůstat navždy. Zmatek by z toho naprosto nepovstal;[3] domácí lidé budou potěšeni, že se konečně stala náprava, turisté hned opravené jméno postřehnou a většina ostatních, vzdálenějších, si toho vůbec nevšimne. A kartografům samým jistě také o to jde, aby jejich mapy byly co možná správné.

---

[1] Že rozdíly jako Dušník a Dušníky nelze prostě zahlazovat, je vidět také z tohoto jména, vyskytujícího se v trojím tvaru: 1. Polomy, 2. Polom, muž. r. a 3. Polom, žensk. r. (Viz Ottův Slovník nauč., sv. XX, str. 128.)

[2] Mnoho listin cituje J. M. Ludvík, Památky hradu, města a panství Náchoda (Hradec Králové 1857). Tam jsou také doklady pro tvar Dušník.

[3] U lidí znajících ta místní jména ze zkušenosti působí naopak zmatek právě mapa s chybnými novotvary.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 1, s. 11-15

Předchozí Jiří Haller: Československý rozhlas a český jazyk

Následující Josef V. Bečka: Člověk mění kůži