Časopis Naše řeč
en cz

Pohnati do Pasova

Jan Kubišta

[Články]

(pdf)

-

Pořekadlo »pohnati do Pasova« ve významu »nabíti někomu«, jak se toto rčení vykládá, je doloženo jen ve známé staročeské satiře »Podkoní a žák«. Tam se totiž chlubí student panskému pacholkovi, jak se má dobře na svých vagantských potulkách po vesnicích: selky že mu za jeho svaté obrázky dávají hojnost vajec a sám prý si přikrade i některou »slepici, hus nebo kačici«. K tomu dodává (v. 275—278):

»A chlap (= sedlák) sě chce hořem vztéci,
však mi nesmie nice řieci,
ani protivného slova,
bylť by pohnán do Pasova«.

Poslední verš i jeho starší rukopisnou variantu: »boje sě póhonu do Pasova« vyložil J. Jireček (otisk ze Zpráv Čes. společ. nauk 1878, str. 19) touto poznámkou: »Nemíní se tu skutečný nějaký půhon do Pasova, nýbrž je to pořekadlo, znamenající, že by sedlák byl pasován, t. j. bit.« Při tom Jireček poukazuje na podobná rčení: Pamatuj na Vracov; Kdo má zlou ženu, veď ji na pout do Kyjova, do Buchlova, do Modřic atd.

Jirečkův výklad platí dosud; přidržuje se ho Flajšhans, jenž pořekadlo »do Pasova pohnati« zařadil do svých Českých přísloví (díl I. Přísloví staročeská, 1913, str. 103), a v podobném smyslu vykládají uvedené místo i nejnovější vydavatelé »Podkoního a žáka«. Ertl na př. poznamenává v svém školním komentáři (Čítanka pro vyšší třídy škol střed. I, 1922, str. 352): »Pohnati někoho do Pasova jest slovní hříčka, zakládající se na podobnosti slova pás a Pasov, a znamená asi tolik jako popadnouti se s někým za pasy, t. j. [4]dostati se do rvačky«. Podobně Ant. Procházka v své nové Čítance pro V. tř. škol stř., 1934: »Nikoli pohnán k soudu do P., nýbrž: musel by se mnou zápasiti.«

Všecky tyto výklady, snažící se vysvětliti zdánlivě paradoxní zmínku o půhonu do Pasova v českém původním skládání, předpokládají jinou, a to mnohem větší nepravděpodobnost: nedostatek logiky v naší nejlepší středověké satiře. Podle těchto výkladů snášel okrádaný sedlák tiše svou křivdu ze strachu, že by ho vyzval na pěstní zápas (podle Jirečka dokonce: zbil) mladý student, o němž se praví na počátku básně, že nemá »známka brady« a jejž podkoní posměšně oslovuje: »ach přěhubená partéko!«. Výklad takový je však v příkrém rozporu i s tím, co student praví ve verších 279—282, t. j. hned po větě »bylť by pohnán do Pasova«:

»My žáci i také kněžie,
kamž koli po světě běžie,
toť vědě malá věc nenie,
nebojíme sě oběšenie

Proložené verše nabývají pravého smyslu a dosahují plného účinu komického jen tehdy, připustíme-li, že student předtím mluvil o skutečném půhonu do Pasova, nikoli o nějakém zápase tělesném. Oba verše se zřejmě vztahují k Pasovu, městu v zemi cizí (»kamž koli po světě běžie«) a zároveň staroslavnému knížecímu městu biskupskému, jehož soudního nálezu, ke kněžským osobám jistě blahovolného, komicky se pro sebe dovolává jako kandidát kněžství i náš potulný student, podle vlastního přiznání kradoucí sedlákům na vesnicích slepice a husy. Ale jak se dostává Pasov v takovém významu do české skladby? Řeč této naší satiry z konce XIV. století je tak jasná, že je sama průkazným dokladem. Svědčí o tom, že čeští vaganti přecházeli volně i za hranice Čech, náš student — patrně chudý bakalář přidělený nějaké škole na rožmberském panství — zašel si tak na koledu (»když pak přijde čas postný«) i do bavorského pohraničí. Z Prachatic do blízkého Pasova, s nímž byly čilé obchodní styky, vedla dokonce t. zv. Zlatá stezka (dovážela se k nám tudy jmenovitě sůl). Příhoda, na niž student naráží, mohla se tedy snadno udáti na půdě bavorské a sedlák, bavorský příslušník, mohl se právem obávati půhonu do Pasova. Připomeňme ještě, že nejstarší rukopis naší básně (jenž místo »byl by pohnán… « má v našem smyslu zřetelnější znění: »boje sě póhonu… «) byl nalezen v klášteře třeboňském; i to snad ukazuje, že její děj nutno klásti do jižních Čech, do blízkosti Pasova. Slovní hříčka, o kterou se [5]opírá výklad Jirečkův i Ertlův, není jinak doložena v žádné naší památce ani v jazyce živém. Pořekadlo »do Pasova pohnati« není ničím prokázáno nejen v době nové, ale neobstojí ani jako pořekadlo staročeské.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 1, s. 3-5

Předchozí Josef Janko: Osobní jméno Čupr — bez konce…

Následující Jiří Haller: Československý rozhlas a český jazyk

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1