Vyvolati, vyvolávati

Jiří Haller

[Articles]

(pdf)

-

Sloveso vyvolati, vyvolávati mívá v dnešní češtině vedle významu původního také přenesený smysl »působiti, vzbuzovati« a pod., avšak pokládá se v tomto významu za germanismus a jazyková norma dosud platná je prohlašuje za chybu, srov. Gebauer-Ertl 1, 1926, 142. Tomuto názoru se přizpůsobovala dosud i Naše řeč. Avšak v ukázce nového akademického Příručního slovníku jazyka českého, kterou otisklo Státní nakladatelství v svém prospektu, je při slovese vyvolati uveden tento přenesený význam bez poznámky, že by byl nesprávný. Této novoty si všimly i některé časopisy a pozastavovaly se nad ní, neboť v ní viděly rozpor s tím, čemu se dosud v jazykových pomůckách učilo. Nebude tedy od místa, když o této věci pojednáme obšírněji i v Naší řeči.

Hledáme-li příčinu, proč se přenesený význam slovesa vyvolati, vyvolávati pokládal za germanismus a za chybu, najdeme ji — jako ve většině případů podobných — v tom, že je to význam nový, vzniklý teprve v době obrozenské, a že nemá starší tradice. Ani Jungmann (1839) ho v svém slovníku ještě nezaznamenává. Rovněž v lidovém jazyku je tento význam zcela neznámý. Proto matiční Brus jazyka českého už v 1. vyd. 1877 doporučil říkati místo »vyvolati hádku, [14]rozepři« raději »způsobiti, ustrojiti«, a tak učila i jeho další dvě vydání. Předtím už vytýkali sloveso vyvolati v tomto významu za chybu Šembera a Mikeš (v. Kott, s. v. vyvolati). Avšak teprve dnes, kdy máme po ruce výpisky k Slovníku jazyka českého, můžeme prozkoumati významový vývoj slovesa vyvolati podle dokladů ze skutečného jazyka a posouditi zároveň jeho oprávnění v dnešním jazyce spisovném. A tu třeba poznamenati hned napřed, že nelze sice dokázati, že by onen přenesený význam slovesa vyvolati neměl původ ve vzoru německém, ale že stejně nesnadný by byl patrně i důkaz opačný. Už v latině klasické mělo sloveso vocare v některých svých složeninách podobný význam přenesený, na př. evocare, provocare, a z latiny přešel tento význam i do jazyků jiných, srov. na př. franc. évoquer, provoquer, angl. to evoke, to provoke. Bylo-li tedy v češtině k takovému vývoji významovému třeba vzoru, nemusilo to být právě něm. sloveso hervorrufen. Nechme proto otázku cizího vlivu v tomto případě zatím stranou a přihlédněme k osudům slovesa vyvolati, vyvolávati na půdě jen české. Postačí nám k tomu sledovati je toliko v století 19., neboť dobu starší zachytil celkem úplně a přesně už slovník Jungmannův.

Po r. 1800 je hojně doložen význam, kterého v starší době ještě nebylo, t. j. »hlasitě pronésti, zvolati«, na př.: Baron… vyvolá silně: »Nebesa! Co vidím?« 1821 Klicpera, Div. 2, 39. (Jan) vyvolá v bujném jeku: »Slávě já sloužím věrně do smrti!« 1834 Vocel, Meč a kal. 62. (Kuchařka) rukama lomíc po kuchyni ouzkostně vyvolávala: »Co si počnu, já smutná děvečka, kam se poděju?« 1843 Rubeš, Veselá předml. (1906 Sp. 101a). »Slyš mě, přírodo!« vyvolává (Viktorin) v nadšení. 1854 J. J. Kolar, Sebr. rom. 44. Sem můžeme hned připojiti i doklady, kde se slovesem vyvolávati vyjadřuje volání slávy a pod., na př.: Ženci zdvihnouce (!) klobouky vyvolávali paní, aby dlouho živa a zdráva byla. 1855 Němcová, Babička 325. V druhé polovici 19. století je však dokladů na tento význam daleko méně, ba možno říci, že se kromě spisů Jiráskových vyskytují jen docela ojediněle, a po r. 1900 není v materiálu, který dosud máme k disposici, doklad ani jediný. U Jiráska musíme arci vždycky počítati s vlivy jazyka staršího, tedy na př. i v tomto dokladu: (Věk) zvolal: »Pokoj! Sláva! Konec vojny!« Všechen dům se sběhl, pak sousedstvo, a opět a opět musil Věk oznamovat, co tak radostně vyvolal. 1898 Jirásek, F. L. Věk (1911, Sp. 26, 128)). Lze tedy pokládati za jisté, že tento význam u slovesa vyvolati z jazyka vymizel buď úplně, anebo že se vyskytuje v naší době jen zcela ojediněle.

[15]Předpona vy- u slovesa vyvolati, vyvolávati přirozeně vede k významu »ven, na venek něco zvolati«, tedy na př. veřejně (úředně) vyhlásiti, oznámiti (u slovesa vyhlásiti má předpona vy- touž funkci). Zdá se, že toto je nejvlastnější význam slovesa vyvolati, vyvolávati; je doložen už z doby před r. 1800 a doklady z doby pozdější jsou velmi hojné, na př.: Král pak kázal heroltovi svému vyvolati (chybou tisku je v textu vyvoliti), aby každý z nich (rytířů) ke dvoru přijel a s králem obědval. 1780 Hist. o Mageloně 56. Shromažďujte lid na Staroměstském rynku. Tam budeme Bohu děkovat a pokoj veřejně vyvoláme. 1812 J. N. Štěpánek, Oblež. Prahy 98. Za zákon lásku vyvolám. 1859 Hálek, Več. písně 49. Na pokynutí předsedy soudu vyvolal zapisovatel případ. 1889 Herrmann, Praž. zákoutí 113. V tom vyvolával ponocný jedenáctou hodinu. 1844 Tyl, Kusy mého srd. 1, 91. Šel právě úřední sluha s bubínkem okolo, bubnoval a vyvolával. 1867 J. J. Kolar, Muzikanti 111. Přicházíme k jiné mešitce, s jejíhož vysokého minaretu právě vyvolává muezin, že modlitba je lepší než spaní. 1872 Neruda, Obr. z ciz. 163. Dráb z drsných vyvolá plic: »Pět zlatých po prvé, kdo dá víc?« 1874 Hálek, Poh. z naší ves. (1912 Sp. 9, 60). Pole označeno a cena vyvolána. 1912 Machar, V záři hel. sl. 157. (Ve dveřích soudní síně) stanul vysoký hubený muž v černém kabátě, jenž hlasně a jasně vyvolal: »Jiří Peč, rychtář z Chodova, nechť vstoupí!« 1886 Jirásek, Psohl. (1912 Sp. 21, 163). Atd. To je význam dosud živý; také dnes se ještě vyvolává cena zboží při veřejných prodejích (dražbách), ponocný ještě leckde vyvolává (t. j. hlasem oznamuje) noční hodiny, průvodčí vlaků vyvolávají stanice při jízdě a pod.

Význam »veřejně vyhlásiti« je v podstatě obsažen i ve spojení vyvolati koho za krále a ve spojeních podobných, na př.: Jest (Josef) v královském voze po městě vožen a za vladaře vyvolán. 1820 Rayman, Jos. Egyptský 86. K jeho (kurfiřta bavorského) rozkazu vypraven hlasatel, jenž za krále českého všude ho vyvolával. 1875 Světlá, Paní Hl. (Sp. 2, 64). Tento význam je však v posledních padesáti letech bez dokladů.

Zato však spojení vyvolati něčí jméno a vyvolati někoho jménem je běžné až do dneška. Na př.: Vyšed (Jitroš) jedním jitrem ze svého stanu, slyšel vysoko nad hlavou jméno své vyvolávati. 1856 Klicpera, Karel IV. 2, 227. Jména zapsaných, od vrchního išpána potvrzených kandidátů vyvolávala se, a kdo měl nejvíc hlasů, stal se tím neb oním úředníkem. 1858 Němcová, Uh. Město (1911 Sp. 10, 165). A kdož ten muž? — Buď jménem vyvolán a předveden! 1861 J. V. Frič, Libu[16]šin soud 100. V tom kněz dočetl a přiklekl na červenou… podušku, aby se pomodlil za ty, které vyvolal. 1903 A. Mrštík, Rok na vsi 1, 253. Sem třeba klásti i spojení vyvolati žáka ve škole (t. j. zavolati, vyzvati jej jménem, aby odpověděl na otázku, a to buď ven z lavice k tabuli, anebo na místě v lavici); je to spojení velmi obvyklé v jazyce odedávna, a proto ani neuvádím ukázky dokladů.

Další odstín, v němž je původní význam hlasitého volání ještě zachován, je »zavolati někoho ven«, t. j. voláním způsobiti, aby někdo vyšel, přišel, na př.: Jděte, vyvolejte abatyši (t. j. z kláštera)! 1823 A. Marek, Omylové 75. (Liběna) spěchá do vedlejší komnaty, kde se hraběnka sestřenice s novorozeňátkem zabývala, a vyvolá ji ven. I vystoupí nyní obě. 1830 Tyl, Beneda 77. (Kníže) poručil otci, aby přivedl druhou dceru. I vyvolal otec Popelušku zpod koryta. 1858 Němcová, Slov. poh. (1908 Sp. 7, 68). (Mlynářík) vyvolal si Martinka Baštu z plné kantiny. 1876 Neruda, Stud. krátké 1, 43. Vstoupili jsme na dvorek a kluk šel vyvolat chalupníka. 1903 Machar, St. prosa 183. Ale zde už se původní význam rozšiřuje; vyvolati lze totiž nejen hlasitým voláním, nýbrž i jiným znamením, na př. pískáním, pokynem, tleskáním (herce) a pod. Z r. 1828 je doklad: Na píšťalu pískaje chodil (zaklinač) po městě, ze všech domů a koutů myši vyvolával, kteréž přišedše šly za ním. Javornický, Lucián 3, 66. Téhož výrazu užil i Čelakovský v známé písní z Ohlasu písní českých (1839; Sp. 1913, 1, 260): Jak zapískal (tatíček), všecky šváby z domů vyvolal. A tak docházíme už k širšímu významu »způsobiti (bez volání, jakýmkoli způsobem), aby někdo vyšel n. přišel«, na př.: Ale jak ho (učitele) vyvoláme? Máme zaťukat na okno? 1886 Preissová, Obr. ze Slov. 2, 127. Prstem na háček zahnutým vyvolal (Jurka) sousedy ven. 1897 Mrštíkové, Bavln. ženy 116. (Děvečka) kývnutím rukou vyvolala hospodáře do síně. 1916 Vrba, Dolina 243. (Sv. Metod byl) vyvolán z Říma od Kocele 1. 869. 1848 Šafařík (ČČM. 1848, 22, 1, 6), atd. Ustáleným už spojením je výraz vyvolati herce, skladatele a pod. (t. j. na jeviště potleskem a jinými projevy pochvaly); i tento význam je v našem materiálu zastoupen hojnými příklady.

Metaforický význam slovesa vyvolati, vyvolávati je pak zřetelně viděti tam, kde není podmětem osoba, na př.: Tedy se vracím do skrytosti své, z níž mě osud vlasti vyvolal. 1843 Chocholoušek, Templáři 3, 79. (Postupující dějinstvo) národ za národem na širé pole činů vyvolává. 1864 Sabina, Na poušti 2, 180. Oba (Ludwig i Flaubert) podezírali osud ze hry se sebou, jako by je vyvolal ze tmy jen na komické číslo [17]v nesmírném amfiteatru dějin. 1905 Šalda, Boje o z. 16. Teplý jarní den vyvolal všechny zdravé do práce. 1893 Herben, Na dědině 223.

Do této skupiny významové náleží i výrazy vyvolati někoho k životu, vyvolati přízrak, zjevení, ducha a pod., na př.: Nenávist nikdy mrtvých z hrobu nevyvolá. 1856 Mikovec, Dim. Ivanovic 121. Lazar, jejž k novému žití vyvolal Ten, jenž pravil strádajícím k věčné útěše a naději… 1898 Zeyer, Radúz (1906 Sp. 27, 155). Také jí (dívce) farář řekl, že by už nebožtíka nemohl víc vyvolat, že by se víc nezjevil. 1905 Jirásek, Bratrstvo 2 (Sp. 32), 185. Jakého zlého ducha vyvolala jsem ve svém manželství dost již nešťastném! 1872 Podlipská, Osud a nad. 311. Kdyby byl mistr Kondelík tušil, jaké duchy tu vyvolává! (t. j. jaké svízele na sebe chystá) 1898 Herrmann, Otec Kondelík 108.

Od významu »způsobiti, aby někdo přišel (něco přišlo),« vede zcela přirozeně a bez patrných cizích vlivů cesta k významu »způsobiti, aby se něco objevilo, vzniklo, nastalo« a pod. Je to význam, který se dnes často zbytečně opisuje slovesem dáti (o tom viz výklad J. Vodáka v NŘ. 2, 1918, 33n.). Na samém přechodu k němu stojí na př. tato spojení: Thjostolf silnou mocí svých temných zaklínání vyvolal hustou mlhu. 1898 Zeyer, V soumraku b. (1906 Sp. 32, 102). Tázal jsem se jednou nebe a země, jaký je úkol jejich, kdo je vyvolal ze tmy (způsobil, že vznikly; vztah k původnímu významu je vyjádřen přísl. určením ze tmy). 1865 Světlá, Na úsv. 195. Teď…, kdy parsky jarního slunce i na bledě zelených stoncích petrklíče jasně žluté kalíšky vyvolaly. 1873 R. E. Jamot (Lumír 1, 247). Zašuměly dlouhé, hebké vlasy stařičké břízy a povzdech jejich vyvolal tam tu hvězdičku. 1878 Jirásek, Pov. z hor. 22. Bledé stíny, teskně bledé, vyvolané od měsíce na pás bílých cest. 1883 F. X. Svoboda, Básně a paprsky 155. Víš co? My vyvoláme v Čechách »třetí« stranu (t. j. založíme). 1898 Neruda, Sp. 12, 462. (Kaplan) mávl před sebou rukou, jako by smazati chtěl ten obraz Terezou vyvolaný. 1906 Baar, Far. pan. 107. Tohoto způsobu je v podstatě také novodobý výraz vyvolati desku (fotografickou), obraz a pod.

Tak se dostáváme až ke spojením vyvolati dojem, údiv, touhu a pod., která byla pokládána dosud za germanismus. Avšak z toho, co bylo už řečeno, vyplývá zcela nepochybně, že tu nelze vlastně najíti ani stopu cizího vlivu, neboť ani zde sloveso vyvolati nemá jiný význam než »způsobiti, aby něco vzniklo«. A tento význam, jak jsme viděli, mohl vzniknouti přirozeným vývojem na půdě čistě české. Není oprav[18]dového rozdílu na př. mezi výrazy vyvolávati vidinu v duši a vyvolávati tušení, dojem, vzpomínku v duši; výraz vyvolávati vidinu je zase v podstatě týž jako vyvolávati ducha. Řetěz významového vývoje postupuje tedy bez přerušení a nikde nevidět v něm mezery, kterou by musil vyplňovat cizí vliv. Nenáhlost a naprostou spontánnost toho vývoje bychom mohli dokládati množstvím příkladů, v kterých se objevují rozličné znaky, na př. příslovečná určení, ukazující, že se i v tom významu metaforickém cítívá původní smysl základní; lze najíti analogii také mezi výrazy vyvolati koho (co) k životu a vyvolati vzpomínku, vyvolati si něco ve vzpomínkách (t. j. obnoviti, vzkřísiti něco zašlého, mrtvého), atd. Ale tím bychom jen hromadili materiál o věci, která je trvám už nyní docela jasná. Nejstarší doklad slovesa vyvolati ve významu »způsobiti« je z r. 1819: Naměření ducha přivodí se obyčejně buď příběhy, nebo je někteří převážliví, zvláštní silou obdaření lidé vyvolávají. Puchmajer, Poj. o byl. v Č. 5. V první polovici 19. stol. je však tento význam ještě řídký (tím si můžeme vysvětliti, že ho Jungmann nemá v svém slovníku), avšak od let padesátých ho kvapem přibývá a od doby Nerudovy je už běžný i u nejlepších spisovatelů, dbalých jazykové stránky, na př. u Palackého, Nerudy, Světlé, Podlipské, Šmilovského, Heyduka, Heritesa, F. X. Svobody, Jiráska, Vrchlického, Zeyera, Herrmanna, Šimáčka, Preissové, Baara, V. a A. Mrštíka, Jiřího Karáska, Dyka, Herbena, Kronbaura, K. M. Čapka, Matějky, Šaldy, Sovy, Šlejhara, R. Svobodové atd.

Proto Příruční slovník jazyka českého, který nyní začíná vydávat Česká akademie věd a umění, mění plným právem dosavadní názor o slovese vyvolati, a také my měníme své dosavadní mínění. Není to po prvé, že NŘ. po bedlivém prozkoumání jazykového materiálu opravuje dřívější učení, a bylo by bláhové spatřovati v tom její chybu. Naše vědění o jazyce není dnes a nebude nikdy absolutní. Té příležitosti k probadání českých slov a vazeb, kterou máme dnes, kdy je materiál nashromážděný kanceláří Slovníku jazyka českého náležitě roztříděn a připraven k soustavné práci, neměl u nás dosud nikdo, samého Jungmanna nevyjímajíc. Tuto okolnost je třeba uvědomiti si zvláště jasně; prozkoumáním onoho materiálu se teprve objeví skutečný obraz dnešní spisovné češtiny, a to obraz co možná úplný. Rozumí se samo sebou, že tímto náhlým rozšířením a prohloubením našich znalostí o novém českém jazyce bude vyneseno na světlo mnoho věcí, které nám všem dosud unikaly, a že jím bude i opraveno leccos z norem dosud platných. Není tedy na [19]místě ukazovat s výčitkou na to, že Příruční slovník podává někde výklad odchylný od Naší řeči a že se tím působí zmatek anebo že se tím ruší autorita Naší řeči. Spíše bychom měli nyní všichni pociťovati uspokojení a vděčnost, že bude konečně jednou zjednán náležitý pořádek v chaosu názorů o rozličných sporných výrazech našeho jazyka a že bude zjednán způsobem jak jen lidským silám lze spolehlivým a autoritativním. Naše řeč vidí v této práci lexikografické komise dovršení snah, které pěstovala od svého vzniku až podnes.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 1, pp. 13-19

Previous Ferdinand Strejček: České názvosloví společenských zábav

Next Jiří Haller: Hraničáři