Časopis Naše řeč
en cz

České názvosloví společenských zábav

Ferdinand Strejček

[Articles]

(pdf)

-

Tvrdívá se, a to celkem po právu, že sjednotitelem, t. j. organisátorem, a do jisté míry i tvůrcem české společnosti byl teprve Josef Kajetán Tyl a jeho věrní pomahači, zejména dr. František Ladislav Rieger, Josef Bojislav Pichl a j., ale to ovšem neznamená, že by nebylo před nimi bývalo mezi obyvateli českých měst a českého venkova společenského života. Zejména český venkov míval svoje radovánky, hody, posvícení, pouti, a tedy dost příležitosti scházet se k pospolitým zábavám, neboli, jak se po staru říkávalo, k »vyražením a kratochvílím« (ještě Komenský užívá těchto slov, na př. v XXV. kap. Labyrintu, nadepsané »Způsob rozkošných světa«: »Vidím, že se žádný těch kratochvílí nenají a nenapije: nýbrž unavě se běží každý v stranu, jiným zase něčím vyražení hledaje«), avšak právě doba obrozenská teprve vytvořila českou společnost i v městech a pro rodící se nový život národní přijala dotčený výraz »zábava«, známý dotud jen v jiném smyslu, totiž jako závada, překážka (viz Jungmannův Slovník, díl V, str. 433—4).

Nejčastěji je slovo to doloženo u Puchmajera a z jeho básní, hodně rozšířených, proniklo pak asi brzy i do živé mluvy české. K prvním »zábavám« městským, pořádaným již za účelem buditelským, soustřeďovalo českou společnost, jak známo, divadlo, nejúspěšnější to prostředek k probuzení a posílení národního vědomí.

Máme však nyní zprávu, otištěnou v »Národní politice« ze dne 17. srpna 1934 (v č. 225 pod nadpisem »Historické merendy studentů novobydžovských«), podle níž byly pořádány již v osmnáctém století v Novém Bydžově studentské merendy, rozumí se, že české. Dovídáme se z uvedeného článku, jak se novobydžovští studenti vyznamenali ve válce sedmileté (1756—1763) a za svou hrdinnost dostali poděkovací dekret a výsadu, že mohou každoročně oslavovat o prázdninách vítězství v zámku Těšeni celé dva dny. Studenti si prý pro tuto slavnost vyvolili název »merenda«.

Toto slovo, jež ani Jungmann nemá v svém bohatém slov[7]níku, má v českém životě společenském velmi zajímavou tradici a důležitý význam, třebaže je cizího původu.

Především o jeho původu. Slovo merenda pochází z latiny (od slovesa mereo = zasloužiti si) a znamenalo v životě středověkých studentů, vychovávaných a živených ponejvíce v klášteřích a seminářích, odpolední svačinu, tedy odpolední občerstvení, dobře zaslouženou posilu těla v době duševní »rekreace« (= obrození, osvěžení). »Merenda« spojena byla s »rekreací«, t. j. legrací, s kratochvílí, vyražením, »zábavou«. Znamenala tedy již od počátku »merenda« odpolední zábavu, při níž byla předkládána účastníkům svačina.

Uvedený výše článek »Národní politiky« připomíná podle pravdy, že »merenda bydžovská byla přenášena a napodobena v různých městech, nikde však nezakotvila, neboť nebylo pro ni historického podkladu jako v Novém Bydžově«.

Tato poznámka vyžaduje ještě zvláštního objasnění, neboť první známé merendy byly pořádány mimo Bydžov v městech, kde byli studenti, hlavně teprve po roce 1812, kdy k nim daly nový podnět t. zv. »přednášky«, pořádané toho roku českými studenty v Praze. Tím jsme dospěli k dalšímu původnímu slovu českému, jímž byl vlastně nahrazen cizí výraz »deklamace«, převzatý z latiny. Je příznačné pro osud slov, která nebyla zaznamenávána současnými listy, že časem vymizela a ani do Jungmannova slovníku se nedostala (Jungmann má jen slova »přednášení, přednašeč, přednašečka, přednašitel«, převzatá z Preslova »Kroku«, jenž vycházel od r. 1821), zachována však byla v paměti účastníků, v tomto případě účastníka pražských »přednášek«, právníka Josefa Havelky, jenž o tom psal literárnímu historikovi Antonínu Rybičkovi (viz o tom knihu »Přední křisitelé národa českého« na str. 379 a poznámku na str. 406): »Času toho (r. 1811—12) … vlastenečtí studující…, chtějíce jazyku mateřskému, dosaváde opovrhovanému a z vyšších kruhů společenských i úřadů veřejných vyloučenému, zjednati jakés vážnosti i širšího průchodu, zřizovali přednášky deklamační, kteréž se ve dni feriální v síních akademických veřejně odbývaly, k nimž pak zváni bývali a také přicházeli vyšší úřadníci, šlechticové domácí, professoři akademičtí a jiní hodnostáři a literáti.«

Mezi hlavními pořadateli těchto pražských přednášek, které bývaly pořádány ve čtvrtek odpoledne, byli vedle Svobody-Navarovského, Václava Hanky a jmenovaného již Jos. Havelky také oba bratří Klicperové, František i Václav; jejich působením se dostalo pak o prázdninách merendám, pořádaným v Bydžově a v jiných okolních městech, náležitého [8]obsahu, t. j. kromě tance a podobného veselí začaly se pěstovat i »přednášky«, deklamace českých básní. Básní takových ovšem tehdy — počátkem 19. století — bylo ještě velmi málo, takže jako v Praze musilo se i východočeské obecenstvo spokojit hlavně zásobami Puchmajerových svazečků »Sebrání básní a zpěvů« a »Nových básní« (z let 1795 až 1814).[1]

Postup takovéto mimopražské merendy z doby Václava Klicpery a jeho odchovanců, hlavně Josefa Jaroslava Langra (1806—1846), máme zachycen, pokud vím, jediné v podání účastníka Františka Hajniše, známého druha Rubšova, jenž o nich vyprávěl majoru Ferdinandu Čenskému (viz »Osvětu« z r. 1886, článek »František Hajniš« od majora, em. prof. Ferd. Čenského, na str. 245—254): »Merendy mívaly ráz schůzek přátelských, ve kterých paničky se postaraly o mísy a mužské pohlaví o nápoj. Byl to zárodek pozdějších besed, které za několik let došly všeobecné u nás obliby. Panovala v nich utěšená veselost, a co bylo věcí hlavní, naše mateřština jimi nabývala pevnější půdy. Hajniš zachoval nám jmenovitě podrobnější popis merend bohdánečských. V těch Langer nejraději tančíval podle svých krakovákův. Taneční párky se sestavily, Langer zazpíval krakovák, i počalo se tančiti. Pojednou hudba umlkla, tanečníci stanuli a zase zazpívali krakovák. Tu Langer býval nevyčerpatelný a improvisoval nesčíslný počet krakováčkův. Opěvoval merendu neb oslavoval přítomné paní a dívky. Někdy pustil i humoru uzdu a vzbudil všeobecnou veselost. Druhý den po merendě slavívala se pěkná hodinka. Nápoje a jídla vynesly se za město ke kapličce poblíž silnice pardubské; tam se sešla veškerá včerejší společnost a zpívala písně, až merendě odzvonili. Takové radovánky nevyšly z paměti nikomu, kdo v nich míval podílu.«

Podle vzoru východočeských merend byly uspořádány první české merendy v Praze roku 1835 péčí Josefa K. Tyla, jak o tom podrobně píše horlivý pomocník Tylův Václav Filípek v díle »Jos. Kaj. Tyl, jeho snažení a působení« (v Praze 1859) na str. 61 a násl. Merendy byly pořádány v masopustě, první v příbytku známého vlastence Arbeitra, druhá a pozdější (r. 1836) v bývalém refektáři Kajetánského domu na Malé straně: »Vstupného platily osoby mužské 4 zl. víd. čísla a všecko pak bylo darmo. Některé z pozvaných dám dobrovolně přispěly, ta kobližkami a jiná opět něčím jiným k vyčastování přátelské společnosti. Že pozváni byli samí [9]našinci čili, jak se tehdáž říkalo, jen samí vlastenci, rozumí se samo sebou. Byla to rozkošná zábava! Všady ozývala se mateřština v přátelském nenuceném hovoru. Když se trochu potančilo, tu pak se zpívalo — zpívalo se jednotlivě i ve sboru — a jiné kratochvíle se prováděly.«

Na takovýchto českých zábavách bývalo s počátku dbáno, aby se nikdo nepovyšoval nad druhého, proto zaveden zvyk, že se jednotlivci bez rozdílu stavu oslovovali »vlastenče!« a »vlastenko!« Když se však začínali hojněji účastnit českých zábav také vyšší úředníci a šlechta, byl pro jejich dcerky zaveden titul »slečna«. Jungmann (ve IV. díle z r. 1838) nemá ještě při tomto slově dokladů, ale uvádí správně podle Dobrovského (Bildsamkeit der böhm. Sprache), že slova slečna, slečénka, slečínka vznikla »contractione ex šlechtična« a že znamenají totéž co Fräulein, milost slečna = gnädiges Fräulein. Pozorný sledovatel českého života Jan Jeník z Bratřic zaznamenal v svých »Bohemikách« (ČČM. 1897, str. 446): »Léta 1836 se titulovaly již panny slečnama (sic!)«.

Po letech ještě, když byly už ve zvyku »besedy«, použilo se oblíbeného názvu merenda o t. zv. »masopustních merendách«. První z nich byla uspořádána 20. února 1844 u Doušů na Václavském náměstí. Účastníci měli povinnost použít rozličných kostymů. Odtud pak zůstalo jméno merenda zachováno v tradici spíše jako maškarní zábava než odpolední schůzka s tancem a zábavným programem. Riegrův Slovník naučný má při slově merenda výklad »latin. svačina; veselé vyražení, švanda«. Tímto výkladem si vysvětlíme snadno, proč bývaly (hlavně v letech sedmdesátých) vydávány sborníčky humoristického obsahu pod titulem »Merendy«; z nich nejznámější jsou od pseudonymů Mrkvička (z r. 1873), Vomastek (1875) a Brčko (1881).

Neméně poučný je vývoj českého slova »beseda« ve smyslu užším, t. j. ve významu společenské zábavy a spolkového střediska.

Čechové se nebáli do let třicátých vžitých názvů cizího původu, jak svědčí vedle slova merenda i slovo »bál«, pro něž má Jungmann výklad, že je převzato z italštiny a že znamená »besedu s tancem a s hudbou«. Podle toho již r. 1834, kdy vyšel sešit I. dílu Jungmannova slovníku s výkladem slova »bál«, nebylo slovo »beseda« ve smyslu společenské zábavy neznámo. Vysvítá to ostatně i z výkladu samého slova »beseda« o něco dále, který uvádí, že slovem tím se vyznačuje: řeč mluvená, mluva, hovor, rozprávka; par metonymiam: spolek, schůzka, posedění společní, kde se beseduje, t. hovoří; útěcha, kratochvíle; kvas, hodování, úcta, [10]poněvadž při takových schůzkách často se hoduje (= Banket, Schmaus); místo, kde takové rozmluvení a posedění bývá, jako: před domem, výpustek, zápraží, zvláště pod střechou, též vikéř, arkéř; místo neb stavení veselé v zahradách i jinde, kdež lidé hovoří, zabývají se, hodují (= chladník, altán); trh, veřejný plac (= forum).

V současných časopisech českých máme množství dokladů o častém užívání tohoto slova ve smyslu společenských schůzek. Tak čteme na př. v »České včele« z r. 1834 (na str. 95) v »Zrcadle života«: »Ve společnostech a na besedách nikdý (sic!) nevybírej přítomnou osobu některou za předmět tvému (sic!) vtipu!« Podobně mají Tylovy »Květy« z r. 1834 (na str. 29 v povídce Tylově »Komedianti«): »Nechtěj jenom, aby spolky herecké býti přestaly outočištěm nehodou stížených bídáků, přístřeším ze všech světa úhlů smetených dobrodruhů, besedou nepečujících o budoucí den radovánek.« — A doleji: »Dokud se nestanou (spolky herecké) prospěšnými školami hereckého umění pod zprávou (sic!) důstatečných ředitelů — vymazány buďtež ze řady uměleckých ústavů i zapuzeny z besed obecenských!«

Tylovi přísluší zásluha, že českým slovem »beseda« nahradil r. 1841 cizí pojem réunion a později, r. 1846, cizí slovo ressource. Máme to doloženo vlastními slovy Tylovými ze současné doby. Ve sborníčku »České besedy«, vydaném v dubnu r. 1842, podává původce besed výklad na str. XXV a násl., z něhož vyjímáme: »Co jest „Česká beseda“?… Já znám také tak nazvané „reunie“, ale jakýž rozdíl mezi těmi a besedou!… Já velebil šťastnou myšlenku, kteráž podnikatele k tomu navedla, s národností naší takovýmto nevinným, zajímavým, spolu ušlechtilým způsobem veřejně vystoupiti, k řadě živoucích národů se přihlásiti a jazyk náš z tiché domácnosti v pohyblivý život salonů uvésti. Že byla šťastná i včasná tato myšlenka, dokázalo se tím, že tolik volného místa v srdci Pražanův nalezla, že se staly české besedy vzorem společenského vyražení, výměnou ušlechtilých myšlenek a spojištěm tolikerých spanilých duší, kteréž k drahé vlasti a sladkému jazyku jejímu se přihlašují.«

První »České besedy« byly pořádány v květnu 1841 v lázních Svatováclavských (stávaly v místech nynější Václavské ulice na Novém městě, kde je dům čp. 340) a na Barvířském ostrově (nvnějším Slovanském). Začátek býval rovněž v odpoledních hodinách a mezi tancem byla »obětována hodinka zpěvu a deklamacím«: »Bylo po rej divém kvapíku a v prostřed sále začaly se dvojí, trojí řadou do půl kola sesle stavěti. Brzo seděly na nich dámy jako pestrý věnec a za [11]nimi nastavili se pánové.« Atd. Podobný pořádek byl pak zachováván na všech »českých besedách«, které byly po pražském vzoru pořádány po celých Čechách, na Moravě, na Slovensku a od r. 1846 i ve Vídni. Ta věc je celkem známa a není třeba se o ní šířit.

K spolkům nazvaným »měšťanská beseda« dalo podnět založení »měšťanské besedy« pražské, které ohlašují »Květy« r. 1845 (v čísle 130, na str. 520), užívajíce ještě cizího názvu »ressource«: »Jinou stranou přiskočí našemu společenskému životu nové síly a pružnosti zřízením měšťanské resurse, o nížto jsme v těchto listech již jednou zmínku učinili a kteráž nyní bohdá již brzo v život vstoupí — alespoň se o to vyvolený výbor co nejhorlivěji zasazuje. Jeť se také co nadíti, že toto včasné a důležité podnikání velmi živého oučastenství nalezne, jelikož mimo pospolnou zábavu a hojnější předmět k hovoru a obadání zajímavých věcí také jiné duševní pochoutky, jako čtení časopisů, zpěvy a j., a to všecko v milém mateřském jazyku poskytnouti slibuje.« »Měšťanská beseda«, tedy nikoli již »ressource«, otevřena pak »pro oudy činné« 31. ledna 1846, pro »oudy přispívající« dne 1. února téhož roku »v domě pod č. 140—2«.

Protože nás zajímá především jazyková stránka rodícího se společenského života českého, nikoli tak kulturně historická, nemůžeme dále sledovat význam a rozšíření »českých« a »měšťanských« besed, o náš národ tolik zasloužilých, a všimneme si podrobněji jen ještě několika jazykových zvláštností jejich počáteční doby.

Snaha očistit český jazyk, pokud možno, od slov původu cizího, zavedla do naší řeči podstatné jméno »provození« místo latinského »produkce« (Jungmann má při hesle »provedu« na str. 715 III. dílu doklady z Veleslavína: mnohé kratochvíle a veselá divadla s radostí provoditi; rytířské kusy provoditi; z Kadlínského: muziku provodí atd.), tento tvar »provození« se ujal ve spojení s přídavnými jmény »hudební« a »zpěvní« nebo s oběma místo cizího slova »koncert« nebo »akademie«. Jungmann má pro »akademii hudební« překlad: veliká hudba, provozem hudebního složení či díla od mnohých hudebníků.

Když v letech padesátých za Bachova absolutismu viděly rakouské úřady v besedách podezřelý projev národního odboje, bylo nutno se vracet k cizím výrazům, neboť byly povolovány mnohem spíše »akademie« nežli »nebezpečné« besedy a rozličná vlastenecká »provození«.

Teprve když se ujal uspaného života společenského v Čechách neohrožený Josef Barák (koncem let padesátých), [12]ožily r. 1860 tylovské »besedy« a kromě nich i jiné podobné zábavy, pro něž byla hledána a nalézána stále nová slova česká, jako jsou večírek, věneček, dýchánek atd.

Že se slovo »věneček« a »vínek« ve smyslu »menší ples« ujalo teprve počátkem let šedesátých, toho nalézáme zajímavý doklad v III. ročníku »Boleslavana« (ze dne 5. února 1863) v dopise »Z Prahy« na str. 103: »Máme rozkošné zábavy Sokolů a mnoho jiných ryze národních bálů veřejných, jen nemáme, co mají toliko v Mladé Boleslavi — ‚věnečky‘!«

Slovo »dýchánek« nebo »dychánek«, jak uvádí Jungmann, vyskytuje se již v rukopisném slovníku Rosově, dále v »Hlasateli« Nejedlého a v slovníku Dobrovského a znamená »spolek, pospolu v kole sezení«; obecně převzato bylo patrně z Jungmanna.

Josef Barák si mimo jiné získal zásluhu o český život společenský také tím, že vytvořil nový pozdrav pro spolek Sokol, totiž »Na zdar!« I v tomto případě můžeme přesně naznačiti dobu vzniku oblíbeného dnes pozdravu, a to z Vilímkových Humoristických listů, z 49. čísla IV. roč., vydaného dne 6. září 1862; tam čteme na str. 411 dole: »Rád bych věděl, co se to na tom Zdaraze kutí? Zajisté že jsou tam nějaké tajné schůzky! Na potkání ti Čechové a zvláště ti Sokolové na sebe místo pozdravení volají: ‚Na Zdaraz!‘ A to pořád a pořád! Co na tom Zdaraze dělají? To by se mělo vyšetřit! Jistý pán na odpočinutí, a proto nade všecko pokojemilovný.« Byl tedy dotčený pozdrav v září 1862 naprostou novinkou.

Sokolu náleží i zásluha, že obnovil v masopustě r. 1865 staročeské slovo »šibřinky« v náhradu za cizí slovo »reduta« (z francouzského redoute a to z it. ridotto). Podle vzpomínky Renáty Tyršové (otištěné v šibřinkovém listě pražského Sokola, vydaném k 39. šibřinkám v únoru 1922) upozornil dr. Miroslav Tyrš svého tchána Jindřicha Fügnera, tehdejšího starostu Sokola, na zapadlý výraz šibřinky, jenž znamená podle Jungmanna tolik co frašky, šašky, žerty, u Komenského však spíš podvod, klam, šizení. Fügner, pořadatel prvních šibřinek dne 25. února 1865, s radostí použil slova toho k maškarní zábavě Sokola a od těch dob se výraz šibřinky již udržel. O historii šibřinek je dosti literatury, na př. k jubilejním 25. šibřinkám Sokola pražského byl vydán roku 1891 nákladem zábavního výboru Sokola pražského a společnou redakcí dr. J. E. Scheinera a Rudolfa Kutiny zvláštní spisek »Liber clevetarum bratra Palečka«, kde je věnováno dějinám sokolských šibřinek osm stránek. Rovněž Ignát Herrmann má v III. díle pamětí »Před padesáti lety« celou stať [13]o původu a významu šibřinek (Sebrané spisy, svazek 32, str. 145—154). To slovo se vžilo brzy tak, že ho nyní užívají také jiné spolky a společnosti k svým kostymním zábavám masopustním.

A jako merendy a besedy (hlavně rozličnými »besedníky« a pod.) také šibřinky pronikly do literatury: v letech sedmdesátých až do r. 1881 vydalo nakladatelství A. Hynka šest sborníčků »Šibřinek«, z nichž prvé dva uspořádal a většinou též sepsal Josef Jiří Stankovský (pseudonym Iškariot Husipírko), další čtyři Emanuel Züngel (pseudonym Damián Mišpulka).

Zásluhou Sokola zobecněly i názvy výlet a slet. Slovo »výlet« se v nynějším významu vyskytuje teprve u Krameriusa, později bývalo pokládáno i za germanismus (jako by slovo to byl překlad německého slova Ausflug), ovšem »Sokol«, jenž má jméno po ptáku, měl právo ho užívat v původním smyslu a podobně si zavedl slovo slet místo slova sjezd.

Jak je vidět, mívali někdejší pořadatelé českých zábav chvalitebnou snahu, nahrazovat cizí slova vhodnými výrazy domácími, vybíranými ze starších zásob bohatého slovníku českého.


[1] Alois Jirásek zpracoval tuto látku beletristicky v V. díle »F. L. Věka« v kapitole XV, nadepsané »Declamatoria jakož i varia«.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 1, pp. 6-13

Previous Kvido Hodura: Lístkové výpisky k českému slovníku

Next Jiří Haller: Vyvolati, vyvolávati