Stého výročí objevení rukopisu královédvorského,

B. (= František Bílý)

[Drobnosti]

(pdf)

-

jež se stalo r. 1817 o svátku patronky země české sv. Ludmily, bylo u nás vzpomenuto četnými úvahami, celými přednáškami neb aspoň stručnými zmínkami, v časopisech odpůrců našich však vášnivým urputenstvím, nenávistným posouzením události té, jímž hozen kámen i na celé obrození české, které prý se provedlo použitím podvodu, lži a mystifikace světa i vědy.

České vzpomínky za to spravedlivě rozdělovaly světlo a stín.

Nelze zajisté popříti, že záře slávy se snesla na Dvůr Králové a na celý národ český romantickým nálezem romantického rukopisu toho; ba veškero Slovanstvo pocítilo kus pýchy z něho. Největší duchové současné vědy a poesie, geniální skeptik český, Dobrovský, jako německý velmistr všeho básnictví, Goethe, poklonili se kráse a starobylosti RK. a věřili v jeho pravost.

Ovšem byla pro tu víru půda tenkrát jak náleží zkypřena. Bylo tomu teprv několik desítiletí, co nastolen na trůn opět polozapomenutý Homer, co objeveno epos o Nibelunzích, co Herder vydal své věkopamátné Ohlasy národů v písních, co irská, španělská, ruská a srbská poesie lidová nabyla zasloužené cti, budíc podiv a radost svou svěžestí a krásou. A krátce před tím si Ossian podmanil všecky duše, aniž kdo tušil, že jest to rovněž padělek. Revoluce francouzská a Rousseau svým heslem »Vraťme se k přírodě« vykonaly pak s druhé strany své dílo.

Jak působil RK. na probuzení, vzpružení a utvrzení národního sebevědomí, to dopodrobna vědecky ještě není úplně vyšetřeno, ale tolik víme a některé vzpomínky také na to poukázaly, že působení to bylo hluboké a široké. Básnická mluva byla obohacena novými obrazy, obraty a slovy, prosodie časoměrná dostala smrtelnou ránu ve svém mladém ovládnutí českého verše, do společnosti básnických hrdin českých přibyly vedle něžných postav dívčích bohatýrské zjevy Záboje, Slavoje, Lumíra, Jaroslava, Čestmíra, Výhoně Duba, Beneše Heřmanova, které si záhy potom proklestily cestu též do dějin našich, byť i s přídechem mystičnosti. Arne Novák napsal ve své vzpomínce, že vedle Kollárovy Slávy dcery a Šafaříkových Starožitností vykonal z literatury naší Královédvorský rukopis, přeložený do všech jazyků slovanských, nejvíce pro slovanskou vzájemnost.

Rukopisy nezůstaly bez vlivu ani na ostatní uměny, a že zavdaly podnět Manesovi, Myslbekovi a Smetanovi k nesmrtelným výtvorům, bude vždy jim počítáno na stránku dobrou.

[274]Spory o pravost a nepravost RK. byly bolestné a kruté, obzvláště pak poslední, který pohříchu nezůstal obmezen na pole vědecké, nýbrž (jak už u nás při sporech bývá) vybočil na pole osobní a otrávil bojovníkům léta života. Stal se dokonce i bojem politickým, rozdělil národ ve dva tábory: staromilce a novovědce. Ale přes to bude povždy z nejčestnějších bojů našich.

Byl to boj o pravdu, velikou, hluboce důsažnou, ale národu bolestnou, neboť byl spojen se ztrátou drahých jemu pokladů. Minulost skvělá se zatemnila, zbylo prázdné místo, kde dotud stála básnická chlouba národa. Nemůžeme se proto diviti, že se s ní národ loučil těžce a nerad. Professor Gebauer, sám dlouhá léta věře v pravost RK. a v universitních přednáškách podávaje nejznamenitější rozbor jeho, poznav pravdu, neváhal ji přímo odhaliti národu a světu, vyznati, že se sám dlouho mýlil. Ztratilo se mnoho, ale získalo se mnohem víc: pravda.

Boj o RK. byl vědeckým přerodem českých učenců, zúrodnil naši vědu, dal podnět k novému badání filologickému, historickému, paleografickému, chemickému na obou stranách. Odhalil také mnohé povahy české, ryzí, silné, ale též nepěkné, byl kácením model. Pro některá slavná dotud jména, jako Kvíčalovo a Hattalovo, znamenal smrt.

Vymýtil z našeho života vlasteneckou fraseologii, aby ustoupila práci věcné, střízlivé, neúmorné, která měla povznésti české jméno na úroveň novodobou, dodati české práci, českému životu moderního rázu.

Uvážíme-li to vše, posoudíme klidněji, nežli bylo dříve možno, a spravedlivě podvržené dílo Hankovo, Lindovo a Svobodovo.

RK., zbavený své slavozáře minulostní, nepozbyl ceny ani jako výtvor novodobý. I podvržené dítky stávají se někdy slavnými.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 9, s. 273-274

Předchozí Slovenské pohledy

Následující V. E. (= Václav Ertl): »Řiditel« — ředitel