Je čeština přeloženou němčinou?

Josef Bukáček

[Články]

(pdf)

-

V českém tisku se vedly diskuse o tom, je-li správný výrok polského slavisty A. Brücknera, že čeština je přeloženou němčinou. Vynikající překladatel z češtiny Paul Eisner proti tomu namítal, že, kdyby byla čeština přeloženou němčinou, překlad z němčiny do češtiny by byl snadný, což prý odporuje jeho zkušenosti. Zde by bylo také možno uvésti mínění, které vždy zastávala Naše řeč, že čeština je jazyk konkretnější nežli němčina; odtud jest správnější krása nežli krásné (das Schöne), vznešenost nežli vznešené (das Erhabene), lidské věci (subst. expletivum) m. lidské (das Menschliche) atd.

Není nejmenší pochyby o tom, že výrok Brücknerův nutno míti za hyperbolické rčení, jímž se chce asi říci, že čeština má mnoho styčných bodů s němčinou, jistě více než na př. s jazyky románskými. Brückner došel k tomu názoru asi v době, kdy se učil česky, a dojde k podobnému mínění kterýkoliv příslušník národů románských, který má co činiti s češtinou. Pisatel těchto řádků zjistil, že oni z posluchačů češtiny na vysokých školách italských, kteří umějí německy, daleko lépe chápou češtinu po stránce lexikální, syntaktické i semasiologické, a nebylo by nesnadno dokázati statisticky, že počet shod mezi češtinou a němčinou je větší nežli mezi češtinou a třeba jazyky románskými. Uvádíme zde namátkou několik nejobyčejnějších případů shody mezi češtinou a němčinou a neshody s italštinou, resp. románskými jazyky vůbec:

Zámek, Schloß, castello, serratura; kočka, die Katze, il gatto, le chat; krátkozraký, dalekozraký, kurzsichtig, fernsichtig, myope, presbyte; vypůjčiti si knihu, sich ein Buch ausborgen, farsi prestare un libro; najmouti pokoj, ein Zimmer mieten, prendere in affitto una stanza; to je starší, mladší pán, ein älterer, jüngerer Herr, un signore abbastanza (non troppo) vecchio, giovane; hráti v karty, na housle, spielen, giocare, sonare; voda se vaří, vařím polévku, kochen, l’acqua bolle, cucino una minestra; je hloupá, ale zato bo[115]hatá, dafür, ma in compenso; děkovati někomu za něco, jemandem für etwas danken, ringraziare qualcheduno di qualche cosa, remercier; nemohu za to, ich kann nicht dafür, non è colpa mia; zač je ta kniha?, wofür ist das Buch?, quanto costa?; již to déle nevydržím, ich halte es nicht mehr aus, non ne posso più; je půl třetí, es ist halb drei, sono le due e mezzo; kondicionál: kdybych měl, wenn ich hätte, se avessi, si j’avais; nedostatek consecutio temporum: psal mi, že je nemocen, er hat mir geschrieben, daß er krank ist, egli m’ha scritto ch’era malato, qu’il était malade, atd. Tato záplava shodných vazeb mezi češtinou a němčinou, z nichž jsme vyloučili běžné germanismy, může na povrchního pozorovatele činiti dojem, jako by čeština z valné části byla přeloženou němčinou, zvláště neuvědomí-li si, že také mezi češtinou a jinými jazyky, na př. románskými, je dosti shod: volnější slovosled nežli v němčině, zvláště ve větě vedlejší, za jistých okolností dvojí zápor a užívání italských náměstek osobních, genitivy po výrazech označujících míru a váhu (beaucoup d’argent) a pod. Že v citovaných příkladech nemusíme vidět jen vliv jednoho jazyka na druhý, nýbrž výraz společných psychologických a etnografických podmínek nebo i shodu náhodnou, dokazuje shoda mezi staročeskou vazbou jsem píšě a anglickou I am writing.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 4, s. 114-115

Předchozí Th. Novák: „Koudel hoří“

Následující František Oberpfalcer: O číšnících a…