„Koudel hoří“

Th. Novák

[Články]

(pdf)

-

Často jsme to pořekadlo slýchávali v mládí. »U nich koudel hoří«, »On přichází vždycky o pomoc, až když koudel hoří«, a podobně se říkávalo, když se chtělo naznačiti, že hrozí někomu nebezpečí, a to již hodně blízké. Ale proč právě koudel hoří?

Dotazoval jsem se moudrých lidí, žádný mi však nepodal uspokojivého vysvětlení. Dostalo se mi ho až za mnoho let.

Byli jsme v zajetí v Arzamasu v Nižegorodské gubernii. Asi dvacet nás bydlilo v dřevěném jednopatrovém domě, na němž nebylo nic zděného kromě základů a komínů. Mohutné, stářím ztemnělé fošny skládaly zdi domu, dřevěná byla ovšem střecha i lomenice, bohatě vyzdobená. Dřevěné bylo také schodiště. Kdyby byl zde, v té spoustě suchého dřeva, vypukl požár, ani noha by byla neutekla. Na to jsme ovšem nepomýšleli. Vnitřek domu obsahoval několik útulných místností. Vždy dvě měly společně důkladná ruská kamna, arci vyzděná, a v nich se topilo velkými bukovými poleny.

V lednu 1916 byla zima, jako obyčejně v tom kraji, krutá. Ale nám bylo hej! Paliva bylo dosti, a tak jsme si přikládali do kamen, jen to v nich praskalo a hučelo! A tepla, ba horka jsme měli tolik, že jsme je »špehýrkou« pouštěli ven, a tam se okamžitě proměňovalo v páru.

Jednoho dne k večeru jsme však téměř ve všech místnostech pociťovali ostrý, štiplavý zápach, který dráždil ke kašli a byl by zajisté i spáče probudil. Usuzovali jsme na vznícení a prohledávali všechny místnosti, ale nikde po kouři ani stopy! Jen v jedné byl zápach silnější, štiplavější. Prohlíželi jsme kamna a jejich okolí. Nic nebylo lze nalézti. Přivolali jsme si tedy na pomoc »karaula«, vojáka naší stráže. Ten přišel, znalecky prohlédl místnosti i kamna, až naposled zůstal u těch, která nám byla také podezřelá. Svým »štikem« (bodákem) uvolnil parkety u kamen, šťoural tam dále, až pojednou vytáhl kus doutnající koudele. »Koudel hoří,« povídá, »přetopili jste kamna. Ta koudel vám ohlašovala, že někde je oheň. Jinak by požár doutnal nepozorován pod podlahou, až by někde prorazil na vzduch a vypukl plnou [114]silou. Proto ucpáváme skuliny a mezery kolem kamen koudelí, aby nás upozornila na nebezpečí.«

Oheň jsme ulili a kamnář spravil věci další. Tak jsem se dověděl, proč právě koudel hoří a že to pořekadlo je z dob, kdy u nás ještě stavěli dřevěné domy.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 4, s. 113-114

Předchozí Karel Erban: Pausa v českém verši

Následující Josef Bukáček: Je čeština přeloženou němčinou?